Nikdo neví, co s námi Bůh zamýšlí

Vydání: 2005/33 Tchýně, 8.8.2005, Autor: Ivana Jeništová

Na krátkou návštěvu České republiky zavítal z Říma kardinál Tomáš Špidlík. Ve čtvrtek 4. 8. přijel také do Žďáru nad Sázavou, kde pod záštitou Evropské akademie pro demokracii (EAD) pronesl přednášku na téma Křesťanství a Blízký východ. Položili jsme mu proto v této souvislosti několik otázek:

 

Proč jste se rozhodl zvolit právě téma Křesťanství a Blízký východ? Mohl byste stručně nastínit hlavní myšlenky vaší přednášky?

Zabývám se východním křesťanstvím a na Blízkém východě je mnoho křesťanů. Nedávno jsem byl v Damašku, kde jsem navštívil všechny tři patriarchy; jeden z nich je můj žák. Mohu říci, že křesťané na Blízkém východě teď hodně diskutují o životě a smrti, protože v oblastech, kde jsou muslimskou většinou jen trpěni, postupně ztrácejí vliv. Ale na druhou stranu se i zde někteří křesťané velmi pěkně drží... Například v Damašku navázali velmi dobrý kontakt i s muslimy. Když jsem navštívil tamní Velkou mešitu, přijali mě s velikou slávou a prostí lidé se se mnou fotili.

Úplně jinou situaci zažívají křesťané z Dálného východu - východní Asie, Indie aj. Tam naopak nastává rozmach křesťanství. Když jsem se zúčastnil kongresu ve Fatimě, byl jsem tam jako jediný Evropan. Většina duchovních z řad účastníků pocházela z Indie, Jižní Afriky i Ameriky.

Na Blízkém východě se střetávají tři velká náboženství: židovství, křesťanství a islám. Dřív proti sobě stálo především křesťanství a islám, dnes je to židovství a islám. Čím může křesťanství přispět ke zmírnění napětí v této oblasti?

V dnešním blízkovýchodním světě existují v podstatě dva směry. Tím prvním jsou Arabové – arabský svět roste a chce sílit. V některých zemích Blízkého východu křesťanská náboženství patří k arabskému světu, mohou uvnitř něho žít (mimochodem i takový diktátor jako Saddám Husajn toleroval v Iráku křesťany a další náboženství). Druhým směrem pak jsou muslimové.

V dějinách křesťanství děláme jednu chybu: zacházíme s lidmi odlišné víry stejně jako oni s námi. Ale věc není takto jednoduchá. Byl jsem překvapen Damaškem – kdysi to bylo maličké městečko v poušti, a dnes z něj zřejmě chtějí vybudovat obrovské město, které bude centrem arabského světa. V Damašku jsem pochopil, že tam mají z růstu arabského světa větší strach než z muslimů.

Bohužel ani lidé u nás neuvažují o jedné věci: neptají se, čím trpí křesťanství v Evropě. Trpí hlavně tím, že se zachovávají křesťanské formy, ale mizí živá víra. Stejné je to i u Arabů – jsou často nevěřící a Korán je pro ně jen politickým programem. Věřící křesťané tedy musí hledat porozumění s věřícími Araby.

Vytěžilo podle vás křesťanství ze svých dřívějších konflitků s islámem nějakou zkušenost?

Jak se to vezme. V arabských zemích měli křesťané tutéž pozici jako v křesťanských zemích Židé. Žili v ghetech a nemísili se s většinou. Dnes je situace jiná. Často jsou problémem smíšené sňatky. Například muslimové odsuzují k smrti odpadlíky, kteří si vzali nemuslimského partnera. Mísení je tedy nový problém a je třeba ho řešit.

Obraz muslima se stal téměř synonymem pro teroristu. Evropa začala pociťovat strach, ztrátu jistoty, vnímá terorismus jako něco děsivého, co se vymklo kontrole. Kam se podle vás bude vše ubírat? A odkud máme čerpat naději, že to může být jinak?

Nejsem prorok, ale jednu věc vím. Napsal jsem životopis sv. Melánie, světice ze 4. století. Už tenkrát Římané (včetně světců) věřili, že se blíží konec světa, protože už nejsme schopni vzdorovat barbarům. Pro nás je zajímavé, že se barbaři po dvou stoletích obrátili a zachránili to, co už Římané nedostatkem své civilizovanosti sami „pochovali“. Nikdo z nás neví, co s námi Bůh zamýšlí. Když papež korunoval Karla Velikého na římského císaře, byl to cizinec – asi jako kdyby stanul na římském stolci Albánec. Jisté je, že svět se velice změní. Už proto, že křesťanů v Evropě nepřibývá, zatímco muslimů ano. Chtě nechtě se evropské státy stávají muslimskými. Francie už má dva miliony muslimů. Je otázkou, zda takové Německo už ve skutečnosti není Tureckem - polovina dětí ve zdejších školách je z tureckých rodin, a přitom jsou to Němci. Tak velké stěhování národů dosud historie nezná.

Žiji v Římě, kde je většina studentů teologie barevné pleti. Člověk se přitom podiví, kolik křesťanské živosti v nich je. Když jsme se ve Fatimě společně modlili růženec, v horlivosti až křičeli a jejich angličtina přecházela do nesrozumitelných jazyků jejich národů...

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay