Nezlomná věrnost arcibiskupa Karla Otčenáška

Vydání: 2011/23 Karel Otčenášek, 1.6.2011, Autor: Jan Paulas

„Proniknut láskou ke svým diecézánům, nenápadně, v tichu noci 23. května 2011, odvolán od svého utrpení, vzdálil se poslušně z milované svatodušní diecéze, aby odevzdal zpět nebeskému Otci bohaté plody svého života“ – tato úvodní slova ze smutečního oznámení patrně nejlépe vystihují, co se minulé pondělí ve 21.45 hodin stalo. Ve své biskupské rezidenci skonal tiše arcibiskup a emeritní biskup královéhradecký Karel Otčenášek, jeden z posledních svědků tvrdého pronásledování katolické církve u nás v 50. letech. Poslední rozloučení proběhne v katedrálním chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové v pátek 3. června v 10 hodin.

Bylo mu 91 let a jeho životní příběh je ma- lou učebnicí, jak si i v dobách vymknutých z kloubů, o jaké nebyla ve 20. století nouze, udržet mravně čistý štít. Ostatně výstižně to řekl před rokem u příležitosti oslav devadesátin arcibiskupa Otčenáška prezident Václav Klaus: „Vytrvalost, houževnatost a vnitřní síla následovat své ideály a poslání učinily z pana arcibiskupa legendární postavu. Nejen pro církevní svět, ale i pro širokou veřejnost našeho státu představuje jeho nezlomná věrnost svým zásadám mimořádný, následováníhodný příklad.“ Pojďme po stopách tohoto životního příběhu. Narodil se 13. dubna 1920 v malém městečku Českém Meziříčí v rodině koláře Františka Otčenáška. Maminka pocházela ze třinácti dětí, a navíc bylo brzy po první světové válce, a tak měl malý Karel vedle tří rodných sester ještě čtvrtou: chudobu. „Tatínek říkal, že si za maminčino věno koupil fůru loukotí. Bývala i bída. My neměli žádné vlastní pole, jenom propachtované, a tak jsme krávu, kterou jsme občas vlastnili, živili hlavně z toho, co maminka nasekala na mezích. Na podzim jsme sedlákům pomáhali okrajovat řípu a za to jsme si mohli nechat pro krávu chrást,“ vzpomínal Karel Otčenášek. Nemohli si dovolit ani drůbež, protože by ji neuživili. Jednou malý Karel potřeboval dvacetník na čtvrtku do kreslení a tatínek ho ironicky posílal k vrbě na zahradě, aby se podíval, zda na ní nějaká koruna nevyrostla. Když malý Karel nastoupil do měšťanky, každé ráno stihl ještě ministrovat v místním kostelíku sv. Kateřiny. K nejsilnějším zážitkům venkovského kluka vedle četby mayovek, loutkového divadla či výletů na kole po okolí patřila cesta do Prahy v roce 1929 na svatováclavské mileniové slavnosti – na otevírání dostavěné svatovítské katedrály. „Jeli jsme vlakem, já snad vůbec poprvé. To byla krása! Já byl celý pryč: to město a hrad a v katedrále lebka svatého Václava – ohromný průvod! Těch lidí!“ Tu pouť tehdy pro farníky zorganizoval místní pan farář Václav Buřil, který měl také hlavní zásluhu na tom, že Karel šel dál studovat. Rodiče by k tomu kroku neměli odvahu. „Peněz nebylo, ale pan farář měl asi hodného ministrantíka rád a věřil, že se ke studiu hodí. Slíbil pomoc při zařizování i nějaké stipendium,“ vzpomíná Karlova sestra Anna Spudilová. Vybaven prádlem, teplou dekou a sklenicí sádla na svačinu – jak mu poradil jeho kamarád Čihák z vedlejší vesnice – nastoupil na Arcibiskupské gymnázium v Praze. „Život v internátě byl strohý, kázeň velmi přísná, stravování někdy dosti chudé – ústav stále bojoval s finančními potížemi. Spalo nás v jedné místnosti asi dvacet,“ charakterizoval tato léta ve vzpomínkách Karel Otčenášek.

KAPLAN S MIČUDOU

Po maturitě v roce 1939 nastupuje do královéhradeckého semináře a biskup Mořic Pícha ho hned posílá na studia do Říma na Lateránskou univerzitu. Jenže v době protektorátu to nešlo vůbec hladce. A tak si rektor semináře Hugo Doskočil připevnil na kleriku všechna možná vyznamenání, některá prý pamatovala i císaře pána, a šel přesvědčovat německé úředníky, aby novopečeného bohoslovce pustili ven. „Nevím, jestli si s sebou vzal taky nějakou husu, ale nějak se mu to povedlo,“ vděčně hodnotil tento kousek Karel Otčenášek. Díky tomu mohl přečkat celou válku ve Věčném městě. Žádná idylka to ale nebyla: hlad, zima, nedostatek elektřiny a strach z bombardování. „Byla to těžká doba, museli jsme velice šetřit se vším. Sami jsme si třeba spravovali boty.“ Když se pak po šesti letech vrací domů, trmácí se 14 dní v dobytčáku s bednou plnou knížek válkou zničenou Evropou. Jeho první kaplanské místo je v Týnci nad Labem. S chutí se pouští do práce: pomáhá obnovit činnost Orla i Skauta, zakládat farní knihovnu i dětský divadelní soubor. A když u kostela kluci honí míč, mladý kaplan se nerozpakuje, vykasá si kleriku a jde si s nimi s chutí kopnout.

BEZ VĚDOMÍ STÁTU

Když se komunisté dostali k moci, mladý kaplan je přeložen nejdřív do Horní Rovně a pak coby administrátor do Žamberka – ten právě pocítil, jak chutná zocelená pěst dělnické třídy. Místní děkan Jakubec nacvičoval s chrámovým sborem na Národním výboru vánoční písně a po zkoušce si chtěl v rádiu poslechnout už tehdy zakázanou BBC, ale netušil, že rádio je propojeno s pouličním rozhlasem. A tak si celá obec mohla vyposlechnout „štvavou“ BBC a pan děkan šel do basy. Tehdy poprvé zavítal do vězení i Karel Otčenášek, když mu tam nesl breviář: „Moc se mi tam nelíbilo, ale pořád to bylo lepší než místa, do kterých jsem se později dostal sám.“ V říjnu 1949 byl Karel Otčenášek jmenován vicerektorem královéhradeckého semináře na místo zatčeného P. Josefa Burýška. Jednou odpoledne ho tamější biskup Pícha pozve na procházku po městě – a při ní se Karel dozví, že je jedním ze tří kandidátů na biskupský úřad. 30. března 1950 je pak papežem Piem XII. skutečně jmenován titulárním chersoneským biskupem s pověřením řídit královéhradeckou diecézi v případě, že bude biskupský stolec uprázdněn nebo zde bude bráněno výkonu biskupské služby. Už bylo totiž jasné, že církev čekají těžké časy. „Takzvané mexické fakulty, předpisy pro mimořádné poměry pronásledování církve, jsme měli schované u jednoho člověka pod uhlím. Když jsem pak byl vysvěcen na biskupa, tak jsem je dostal,“ vzpomíná Karel Otčenášek. Jeho svěcení proběhlo tajně bez vědomí státu v uzavřené kapli 30. dubna 1950 a novému biskupovi bylo tehdy pouhých 30 let a 17 dní.

JAKÉHO TADY MÁME PTÁČKA!

Do hledáčku StB se mladý biskup dostal už předtím, když z několika kazatelen četl „zakázané“ pastýřské listy, v nichž biskupové protestovali proti postupu režimu vůči církvi. „Kostelníci mě tahali zezadu za albu, že se to jako nemá číst, jako bych to nevěděl, a tím jsem se stal poprvé předmětem zvýšeného zájmu Státní bezpečnosti.“ Po zrušení královéhradeckého semináře se Otčenášek ocitne jako administrátor ještě ve Vrchlabí. Jednoho dne se na faru přiřítil okresní církevní tajemník a už ode dveří mával Rudým právem: „To jsem nevěděl, jakého tady máme ptáčka!“ Estébáci vyslídili Otčenáškovo biskupské svěcení a jejich mašinerie se dala do pohybu. 11 července 1951 je zatčen a internován v želivském klášteře. Zde se potkává s biskupem Tomáškem a P. Šuránkem – a společně jsou dáni do přísné izolace od ostatních duchovních. Ven jsou vyváděni akorát na práci do lomu, sýpky či na pole. Po roce a půl internace čekalo Karla Otčenáška nové zatčení a vyšetřovací vazba. Výslechy byly tvrdé, někdy brutální – zvláště pro člověka, který předtím doma nedostal ani pohlavek. „Jeden mi strkal zapálenou cigaretu až do nosu, kopali do mě, do nejchoulostivějších míst, mlátili…“ Anebo to estébáci zkoušeli jinak: slibovali propuštění, návrat do duchovní správy apod. Biskup Otčenášek ale protokoly připravené k podpisu opakovaně roztrhal. Ostatně už do Želiva mu vzkázala jeho maminka: „Nic jim nepodepisuj. V žádném případě nezraď, i kdyby tě měli zabít!“ Odměnou za jeho „tvrdohlavost“ byl soud, který proběhl hned po Vánocích 1953. Za „velezradu a špionáž pro Vatikán“ byl Karel Otčenášek odsouzen k třinácti letům vězení. Tehdy v soudní síni také naposledy viděl svou maminku. Pak ho čekaly věznice Pankrác, Mírov, Leopoldov a Valdice. Na Mírově se v roce 1956 dozví, že zemřel biskup Pícha a že on je od té chvíle právoplatným královéhradeckým biskupem. Na léta věznění nicméně nevzpomínal ve zlém: „Nikdy bych nepoznal tak opravdové přátelství tolika ušlechtilých lidí, nikdy bych tak hluboce nepoznal své lidské meze, ale také jak i při nejtužším fyzickém omezení může být člověk svobodný uvnitř. Opravdu mám Pánu Bohu za co děkovat!“

DELEGACE V MLÉKÁRNĚ

Když byl v roce 1962 propuštěn na amnestii, čekala na něj manuální práce. Strýc mu pomohl sehnat místo dělníka v mlékárně v Opočně. Dostal se do oddělení kojenecké výživy a stal se odborníkem na výrobu Sunaru. Jednou u vrátnice opočenské mlékárny zastavilo auto, vystoupili čtyři pánové v tmavých oblecích a vrátného se ptali na pana Otčenáška. Ten ho nechal vyvolat podnikovým rozhlasem. Po chvíli k nim po dvoře mířila menší postava s bílou lodičkou na hlavě, v holinkách a dlouhé gumové zástěře. Když došla k vrátnici, všichni pánové v oblecích k úžasu vrátného před dělníkem poklekli. Byla to delegace z Vatikánu, která se přišla přesvědčit, jestli biskup Otčenášek skutečně žije. Na následný zásah papeže Pavla VI. je Otčenáškovi v roce 1965 povolen návrat do duchovní správy – ovšem tam, kde „nenadělá tolik škody“. A tak nastoupil jako administrátor v Ústí nad Labem – Trmicích a dalších pohraničních farnostech. Měl na starost dvacet kostelů a kaplí a pět far – jednu v horším stavu než druhou. Kolem trmické fary ale postupně vyrostlo živé společenství. „Měl velký dar získávat si spolupracovníky, každého nějak zapojil – ať už to byla pomoc v kuchyni, na zahradě. Kdo měl psací stroj, opisoval doma různé texty…“ vzpomínala jedna z jeho farnic. I když Pražské jaro 1968 umožnilo biskupu Otčenáškovi návrat do jeho diecéze (ale pouze coby administrátora farnosti Plotiště nad Labem), v roce 1973 se vrací zpět do Trmic. „Buď do Trmic, nebo do civilu,“ dali mu soudruzi na vybranou. Zůstane tam až do pádu komunismu.

KAMÍNKY PROTI ZTRÁTĚ PAMĚTI

Svého biskupského úřadu se Karel Otčenášek mohl ujmout až 27. ledna 1990, kdy v Hradci Králové proběhla jeho památná intronizace. V následujících letech na něj čekala řada vyznamenání – vedle čestných občanství a různých ocenění (včetně několika skautských) mu v roce 1995 prezident Václav Havel propůjčil Řád TGM I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Asi nejradostnější chvíli však zažil roku 1997, když mohl v Hradci Králové uvítat na návštěvě papeže Jana Pavla II. (ten ho o rok později také jmenoval osobním arcibiskupem). Úřad sídelního biskupa vykonával Karel Otčenášek do 6. června 1998, kdy se jeho nástupcem stal Dominik Duka. I na odpočinku byl arcibiskup Otčenášek činný, třeba ve sportovní organizaci Orel nebo v Konfederaci politických vězňů. Byl také iniciátorem řady projektů (např. založil královéhradecké centrum Nové Adalbertinum). V posledních letech zvlášť často připomínal svou životní ideu „univerzálního spřátelování“, jejímž základem je přátelství, vzájemnost, soucit, nezištnost a naděje. „Spřátelování, tedy vzájemná láska všech se všemi a Bohem, by mělo být lékem, takovým penicilinem, na všechny bolesti světa,“ říkal. Je tu ale ještě jedna jeho aktivita, která by neměla zůstat opomenuta. „Za jeden z významných počinů Karla Otčenáška považuji sérii publikací Kamínky, které inicioval a ve kterých otiskl stovky svědectví o zvěrstvech českých komunistů i o statečnosti sedláků, učitelů, rodičů či manželek odsouzených v době krutého teroru i normalizace,“ napsal před pár dny pro Lidové noviny ve svém ohlédnutí za zesnulým arcibiskupem básník a publicista Miloš Doležal. A má pravdu. Tato čtyřdílná publikace o pronásledování křesťanů v době komunismu je asi tou nejcharakterističtější a nejpotřebnější závětí, jakou nám tu mohl Karel Otčenášek zanechat.

(Citace jsou většinou převzaty z knihy vzpomínek Karla Otčenáška „Víra je můj pevný hrad“, vydal Vyšehrad 2004.)

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay