Neexistuje neutrální teologie, která by stála nade vším

Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008, Autor: Aleš Palán

O teologii, způsobu její výuky a místech, kde se tak v ČR děje, jsme hovořili s proděkanem KTF v Praze Albertem-Peterem Rethmannem.

Josef Florian, vydavatel Dobrého díla, formuloval svou Horu studia jako pyramidu, v jejíž základně leží věda, výše jsou literatura a umění a vrchol pyramidy tvoří teologie. Vnímáte i vy lidské poznání jako proces završený teologií?

Nikoliv, zásadní je otevřená spolupráce různých vědních oborů. Dialog nefunguje, když jedna věda stojí nad ostatními. Vědci si naopak potřebují vyjasňovat svá stanoviska a hledat, co mají společné. Je to velmi živý proces, který nemá svůj vrchol pyramidy. Z mezioborových diskusí s biomediky, psychology nebo sociology může i v teologii vzniknout něco opravdu nového, co je obohacením pro všechny zúčastněné. Teologie chce v interdisciplinárním dialogu upozornit na ty hodnotové předpoklady, z kterých každá věda vychází, a diskutovat o nich.

Nicméně teologie dokáže odpovídat na otázky, na které klasické exaktní vědy odpovědět nikdy nemohou. Vždyť zejména teologie a filozofie si kladou otázky po smyslu věcí.
To je pravda, ale odpovědi na tyto otázky by byly svým způsobem prázdné, kdyby nenavazovaly na to, co říkají o člověku například humanitní vědy. Stejně tak tyto vědy potřebují teologii, která klade otázku po smyslu zkoumaných jevů a skutečností a zkouší na ni odpovídat. Konkrétně si to můžeme ukázat na příkladu diskuse o užití kmenových buněk v rámci výzkumu a vývoje nových léčebných metod – to jsou otázky nejen pro biomediky, ale i pro teology. Vždyť tu jde o lidské sebeporozumění. Pokud by u toho teologie chyběla, bojím se, že by tyto otázky byly redukovány na čistě pragmatickou úroveň. Nikdy nesmíme zapomínat na důstojnost člověka – ani na začátku, ani na konci jeho života.

Teologické fakulty už dávno nestudují jen lidé, kteří směřují k zasvěcenému životu. Co je prvořadým úkolem fakulty, když už to není jen tradiční výchova kněžstva?
Jsme velmi rádi, že bohoslovci jsou našimi studenty stále – byť jich není mnoho. Jako součást veřejné univerzity jim, a každému studentovi, chceme nabídnout teologii, která je v kontaktu s jinými vědami, otevřená ekumenickému dialogu a nabízí člověku prohloubení vlastního sebeporozumění. Mám na mysli i teologii, která se umí vyjadřovat k otázkám soužití ve společnosti, k otázkám etickým. Po roce 1989 se česká společnost velmi rychle zpluralizovala a křesťan musí umět zacházet s její rozmanitostí a barevností. Ani kněz, ani laik už nemohou vycházet z toho, že mají patent na jediný možný způsob interpretace utváření světa. Je třeba najít vlastní pozici ve světě a zároveň umět uznat jeho jinakost. Nabízet prostor, ve kterém je možné svobodně přemýšlet a klást otázky, považuji za velký úkol teologických fakult. Samozřejmě platí, že podmínkou a východiskem dialogu je nacházení hlubšího odůvodnění vlastních postojů.

Právě neochota k dialogu jako způsobu výuky a myšlení byla jednou z výhrad vůči minulému vedení pražské KTF. Vy jste tam přišel až po provedených změnách.
Někdejší situaci jsem zažil jen v reflexích, ve stanoviscích některých studentů, kteří už měli za sebou několik ročníků studia. Byl jsem kolikrát překvapen zdánlivou jistotou, s níž se vyjadřovali. Existuje sebejistota, která je schopná  dialogu. Ale i taková, která se prezentuje, jakoby na všechny otázky už měla hotovou odpověď. Teologie jako věda musí přispět k prohloubené reflexi vlastních stanovisek. A to na základě zvěsti evangelia a v duchu tradice církve. Vést dialog v otevřené společnosti neznamená nemít žádnou pozici. Dialog naopak můžeme vést jenom tehdy, když máme vlastní východiska fundovaně podložená. A k tomu patří ochota brát vážně otázky, které jsou nám kladené „zvenku“ i „zevnitř“.

Umí to student teologie v Německu lépe než jeho český kolega?
Otevřená společnost byla za komunismu touhou všech českých křesťanů. Mám velký respekt před lidmi, kteří tady za neuvěřitelně těžkých podmínek žili svoji víru. Patří k nim biskupové a kněží, ale i ženy a muži, kteří žili svoji víru v rodinách, ačkoliv to bylo spojeno s mnoha obtížemi. Jsem rád, že můžu sloužit v takové církvi. U studentů mám dnes někdy pocit, že se s novou situací ještě ne úplně všichni dokázali vyrovnat a nalézt v pluralitní společnosti své místo. To potřebuje čas – a společné úsilí.

Liší se způsob výuky teologie na Západě a u nás?
Výuka je utvářena učitelem s jeho zkušenostmi a vědomostmi a studenty s jejich otázkami – a také zkušenostmi. Proto se v některých oblastech způsob výuky liší; studenti mají jiné otázky a stojí před jinými výzvami. Je pravda, že v České republice někdy řeším opravdu jiné otázky, než na jaké jsem byl zvyklý z Německa, Itálie a Švýcarska. Jsem tomu ovšem rád. Neexistuje neutrální teologie, která by stála nade vším. Teologie má odpovídat na zkušenosti lidí. Učitel předkládá studentům konstruktivní nabídku vydat se na určitou myšlenkovou cestu. Jestli po ní dotyčný dojde, záleží na každém zvlášť. Reflektovat teologicky a hlásat evangelium je cestou, je živým procesem. Církev byla vždy schopna odpovídat na nové otázky novým způsobem a sloužíme jí právě tím, že mluvíme jazykem dnešního člověka. To neznamená relativismus a odmítání dřívějších způsobů vyjadřování. Naopak: stojíme v dlouhé tradici křesťanů, kteří svoji zkušenost s Bohem vyjadřovali před námi, ve své době.

Jakou má motivaci pro studium teologie člověk, který se nechce stát knězem?
Jedni chtějí pomocí studia reflektovat svoji víru, aby byli schopní lidem kolem sebe explicitně zvěstovat Ježíše Krista – ať ve formě výuky náboženství, katecheze, nebo křesťanského života ve společnosti. Jiní studenti si teologii vyberou proto, že je jednoduše zajímá; tento obor je fascinuje a oni zatím neuvažují o konkrétním zužitkování nabytých vědomostí. Studovat teologii přitom nepřináší kvalifikaci jen pro službu v církvi. V jiných evropských zemích mají o absolventy teologie zájem například i mnozí podnikatelé. Vycházejí právem z toho, že student teologie se učil systémově studovat texty, vnímat a interpretovat lidské jednání, že má určité sociální cítění a vybavení. To je základ, na který se potřebné odborné znalosti v dané profesi mohou postavit. Zaměstnavatel počítá s tím, že se nový pracovník bude muset nejdřív zaučit. Předpokládá však u něj základní vybavenost: umět vnímat, zpracovávat nové zkušenosti, rozhodovat se a mít etické cítění. A k tomu studium teologie přispívá.

Takový způsob uplatnění absolventa teologie mě překvapuje...
A mě zase překvapuje, že to překvapuje vás. Jedním z úkolů našich fakult je zprostředkovávat ještě víc než doposud informace o téhle formě kvalifikace našich studentů navenek. Klasickým polem, kde se studenti našich fakult uplatňují, je pochopitelně sociální sféra. Budějovická Teologická fakulta je v tom opravdu příkladná. Daří se jí odpovídat na konkrétní společenskou situaci v jižních Čechách. Jsem si ale jistý, že teolog umí úspěšně pracovat i v jiných sférách společnosti a hospodářství. V budoucnosti chceme na pražské Katolické teologické fakultě nabízet pro teology, ale i pro absolventy jiných oborů, nový studijní obor, který se zabývá právě aplikovanou etikou, i sociálním učením církve.
Jde o etické otázky v ekonomii a politice, v medicíně a médiích.

Mohl byste ve stručnosti charakterizovat, čím se tři české teologické fakulty odlišují?
Na českobudějovické Teologické fakultě kladou důraz na sociální a pedagogickou práci, na pastorální, sociální a volnočasové aktivity s mládeží v křesťanském duchu a na základě křesťanského obrazu člověka – a upřímně řečeno dělají to mnohem rozsáhleji a líp než ostatní teologické fakulty. Olomoucká a pražská fakulta kladou větší důraz na samotnou vědeckou teologii. Opět akcentují různá těžiště. V Olomouci je to například dialog mezi západním a východním křesťanstvím, je tam ale i studijní obor, který připravuje studenty pro práci v charitativních organizacích. V Praze klademe větší důraz na reflexi dějin české teologie, na dialog teologie se společností, ale také například s uměním. Fakulty se profilují skutečně poněkud odlišně, a právě tím se výborně doplňují.

Na KTF jste založil Centrum pro studium migrace. Rozumím tomu, že migrantům je třeba se věnovat, co to má ale společného s teologií?
V této oblasti se jedná o palčivé otázky politické etiky: lidská práva migrantů, integrace přistěhovalců do společnosti, přijetí uprchlíků a tak dále. K tomu musíme říct něco i ze strany křesťanů a církve. Otázky spravedlnosti se týkají každého křesťana, který ví, že člověk je stvořením Božím. Bible je velkým svědectvím angažovanosti lidu Božího za lidi v nouzi. Je i velkou inspirací pro řešení dnešních otázek. Kromě toho se jako křesťanský teolog chci dívat také na nekřesťanská náboženství, s nimiž se u migrantů setkáváme. Zajímá mě, jak věřící jiných náboženství prožívají svůj vztah k transcendentnu. Najdeme tu hodně společných jevů, ale i specifických zkušeností. Mezináboženský dialog přináší velké obohacení, občas i nějaké překvapení, když zjistíme, jak si jsou věřící lidi blízcí. Od tohoto dialogu přitom nesmíme očekávat jakési všeobjímající náboženství na základě nějakého společného minima. V dialogu jde o to chápat i jinakost druhého, respektovat a přijmout jeho identitu.

Říká se, že migranti si s sebou do nové země berou vždy jen dvě věci: životní zkušenosti a náboženství.
Ano. A v tom nalézáme i šance společností, které se jim otevřely. Je mi líto, že přítomnost migrantů interpretujeme často ještě jako ohrožení – spíš jde o příležitost. Mimochodem: setkání s dynamickým a živým islámem v různých evropských zemích vnímám jako výzvu pro ty, kteří tak nějak zapomněli na svou víru. Svým důrazem na autentický prožitek víry nám muslimové kladou otázku: „Věříš? A jak?“



Prof. dr. Albert-Peter Rethmann (1960), morální teolog, proděkan a vedoucí katedry teologické etiky a spirituální teologie na KTF UK (působí zde od roku 2002). Studoval v Münsteru, Freiburgu, Římě a Pasově, přednášel v Německu, Švýcarsku a Itálii. Vede Centrum pro studium migrace při KTF UK, je odborným poradcem Německé biskupské konference. Napsal několik knih o etických problémech současnosti, publikoval řadu odborných článků. Těžiště jeho výzkumu se zaměřuje na etiku migrace, bioetiku, etiku v medicíně a etiku práva.


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay