Naši mrtví mluví za nás a o nás

Vydání: 2011/42 Toleranční patent, 12.10.2011, Autor: Miloš Szabo

Nádvoří národů je intuice dnešního papeže – a bezesporu správná, tvrdí bývalý český velvyslanec v Paříži Pavel Fischer. Jedním dechem však dodává, že je na jednotlivých místních církvích, jak tuto intuici uchopí.

Francie byla Československu kdysi velmi blízkou zemí. Máte pro to vysvětlení?

Naše první republika je zajímavá tím, že zdůraznila spojnice mezi českými a francouzskými spisovateli, malíři, architekty či filozofy, které existovaly již před rokem 1918. Osobité vztahy Francie a Československa nepřišly samy sebou, někde se to připravovalo. Třeba i tím, že někteří představitelé Československé republiky předtím ve Francii studovali. Ale vezmete-li si dějiny dvacátého století, viděno z naší strany, zůstaly z nich střepy. Novodobou historii těchto vztahů rozbily různé ideologie, nicméně z francouzského pohledu ji lze vidět přeci jen celistvěji. Jednou za mnou přišla paní a přinesla fotografie z archivu svého tatínka. Byly to naprosto ojedinělé snímky někdy z roku 1917, kdy čs. legionáři cvičili na jihozápadě Francie – její otec to fotil a uchovával jako rodinnou památku. A takových setkání, v nichž jsem zahlédl naše dějiny jakoby vcelku, jsem tam zažil více.

Jak vnímáte snahu některých Čechů převézt ostatky malíře Kupky sem do vlasti?

Nakládat s ostatky je velmi citlivá otázka. Ve Francii odpočívá řada našich hrdinů, na které se i Francouz se zaujetím podívá a poučí se. Bylo by škoda vazby zpečetěné smrtí zpřetrhat. Když už někdo významný odpočívá v cizině, podle mého soudu by se toho spíše mohlo využít. Nedávno třeba objevili jednoho sestřeleného čs. stíhače, který osvobozoval Francii. A místní starosta na jeho počest uspořádal vzpomínkovou slavnost. Byla to taková krása! Anebo syn známého sochaře Ivan Španiel pomáhal osvobozovat Francii a na konci bojů byl zabit šrapnelem u vísky Kraft v Alsasku. Předloni mu tam vybudovali pomník – iniciovali to místní, nikoli velvyslanectví. Možná se s tím otálelo tak dlouho i proto, že dosud žili svědci, jimž jeho hrdinná smrt byla nepříjemná. Nebo přístavní město Dunkerque bylo celou druhou světovou válku v obklíčení německými vojsky a úkol osvobodit je dostali Čechoslováci. Teprve nedávno ve městě slavnostně pojmenovávali ulice po generálu Liškovi a dalších. Zkrátka, naši mrtví mluví za nás a o nás i dnes. A člověk vidí, že ti, kdo stejně jako oni splnili svůj úkol, nám pomáhají budovat vztahy důvěry a přátelství i dnes. Vypovídají o tom, kam patříme.

Dívají se Francouzi na historii trochu jinak než my Češi?

Nemyslím. Oslavované události i stinné stránky máme každý. Rozdíl ale vidím jinde: potkal jsem tam například sedmiletého kluka, který mi s velkým nadšením vyprávěl o Napoleonovi. Věděl toho o něm tolik! Později jsem to při pozorování našich dětí pochopil: ve Francii se ve škole věnuje velkým osobnostem dějin mnohem větší pozornost než u nás.

Dá se v něčem srovnat Francouzská revoluce s českým husitským hnutím?

Nejsem historik a nedokážu zasvěceně zacházet s komparatistikou. Na druhé straně je dobré zmínit, že jednou věcí jsou samotné dějinné události, druhou pak jejich interpretace. Když začnete třeba studovat velkolepé bitvy, které patří k fundamentům národní identity nebo pocitu hrdosti, zjistíte, že očima druhé bojující strany jako by vůbec neexistovaly. Stejně tak určitá dějinná událost, která ve své době nemusela být významná, se vhodnou interpretací stává dějinotvornou. A to mají husitství i Francouzská revoluce společné. Obě období totiž patří ke konstitutivním okamžikům dějin.

Než jste se dostal do Francie jako diplomat, začínal jste jako osobní tajemník pražského biskupa Lobkowicze…

Po listopadu 1989 jsem dostal několik nabídek studia v zahraničí – rozhodl jsem se pro studium ve Švýcarsku, dotyčnému oboru se říká sociální učení církve. A přestože jde vlastně o teologii, během onoho roku jsem se dozvěděl mnoho nejen o církevních otcích či o tom, jak se církev v historii dívala na problémy společnosti, ale setkal jsem se také s mnoha zajímavými osobnostmi z oblasti byznysu. Tehdy jsem si začal více uvědomovat, že křesťané jsou díky dobré zvěsti evangelia posláni k tomu, aby spoluutvářeli společnost, odkazovali na horizont věčnosti a podávali ruku bratřím a sestrám. Když jsem se vrátil zpět, působil jsem možná jako Marťan, který zaťukal na dveře Arcibiskupského paláce a přišel podat zprávu o svém studiu. K církvi se tenkrát upírala řada očekávání, budovaly a obnovovaly se její struktury.

Neuvažoval jste o tom, že zůstanete pracovat v církevním prostředí?

Rozhodně ne. Právě angažmá uvnitř struktury církve mi dalo poznat, že moje místo může být jinde. Každá lidská organizace – a pominu-li božský původ, pak i církev tvoří lidé – má v sobě nástroje, jimiž musí hierarchicky rozhodovat, a tyhle nástroje nemusí být vždy přesné. Církev je však silná právě tím, že kromě svého lidského rozměru má i ten, který nás přesahuje. A v pestrosti povolání svých členů může být přítomná i tam, kde jsou největší bolesti tohoto světa. Je důležité, že mystické tělo Kristovo počítá také s těmi, kteří neobdrželi kněžské svěcení. Křesťan, žije-li s evangeliem, začne být v určitou chvíli vidět. A začne být vidět právě tehdy, dokáže-li vyjít z kostela a zkoušet chápat a milovat společnost, jejíž je součástí. Třeba po boku těch, kdo jsou vyloučeni na okraj nebo kdo musejí vyjít do ulic, aby se jim začalo naslouchat.

Bez delší průpravy a postupných diplomatických stupínků jste pak nastoupil přímo do nejvyšších pater české diplomacie.

Svůj životopis jsem nikdy nekonstruoval tak, abych mohl zastávat nějakou funkci nebo úřad. Spíš jsem odpovídal na výzvy, které se mi stavěly do cesty.

Je touto výzvou i Nádvoří národů, které vzešlo z papežova návrhu? Zúčastnil jste se ho v Paříži…

V Paříži jsem vystupoval jako jeden ze zahraničních hostů. Zmiňovaný projekt je sám o sobě zajímavý: nasvětluje totiž otázku dialogu mezi věřícími a těmi, kteří věří jinak nebo nevěří vůbec. Schválně říkám, že tu otázku nasvětluje. Jeho cílem totiž asi není něco vytvářet, vyřešit či uměle vyvolávat. Jde spíše o to, aby se věřící v danou chvíli a v konkrétních geografických souvislostech dokázali pravdivě podívat, zda se neuzavřeli do sebe. Paříž pojala Nádvoří národů organizačně velmi promyšleně, probíhalo v několika rovinách – zatímco na Unescu se mluvilo o univerzálních hodnotách, na Sorbonně probíhala diskuse učenců, na Francouzské akademii zase promlouvali lidé z praxe a široká veřejnost byla pozvána před katedrálu Notre Dame.

Je ten projekt důležitý pro svět, nebo jen pro samotnou církev?

To je asi ta nejdůležitější otázka, kterou by si církev v konkrétní zemi – třeba u nás – měla položit. Půjde-li pouze o akci, která má něco manifestovat a dokazovat, pak by bylo lepší, aby se energie, čas i finance věnovaly jinam. Ale kdyby se podařilo vyvolat zájem, diskusi, naslouchání, pokud se podaří dát dohromady lidi z různých obzorů, má to hluboký smysl.

Praha byla vytipována jako organizátor jednoho z dalších ročníků Nádvoří národů. Zvládneme to?

Nádvoří národů je intuice dnešního papeže a je bezesporu správná. Jak ale s touto intuicí pracovat, jaký výraz jí dát v našem českém prostředí, to už je třeba promyslet. Jaké jsou vlastně otázky, které v české a moravské církvi nazrál čas prodiskutovat? Jaká jsou znamení času? To za nás nevyřeší žádná státní komise ani žádný ministerský úředník.

Máme k tomu předpoklady?

Ale ano, i u nás najdeme podobné aktivity: tradice setkávání Opus Bonum, bohatá činnost Křesťanské akademie nebo zajímavé akce v rámci Fora 2000 jsou svědectvím, že máme na co navazovat a co rozvíjet. Spíše je důležité celou akci pečlivě připravit a zvolit vhodné téma. Napadají mě třeba tři témata. Zaprvé: Náboženství jako bariéra, která nás může od ostatních oddělit. Fundamentalismus a politizování náboženství. Nebo: Jak se vyvíjí soudržnost a solidarita společnosti u nás? Jak je na tom dnes důvěra mezi lidmi? A do třetice: Co máme jako občané společného? Co nás spojuje?

Uchopila tyto myšlenky správně Paříž?

Kladete těžké otázky, na které neumím odpovědět. Nádvoří národů ukázalo mnoho témat, diskutovalo se opravdu na vysoké úrovni, mnoho setkání bylo podnětných. Ale teprve budoucnost ukáže, zda to k něčemu bylo dobré. Jsou tady i jiné akce, které mají mnohem solidnější tradici: přes sto let se ve Francii konají „semaines sociales“, semináře, na nichž se s velkou odvahou probírá nějaké důležité téma. V minulosti to byla třeba témata peněz, přistěhovalců, solidarity… Tisíce účastníků se každoročně ponoří do určité otázky a hledají na ni aktuální odpovědi ve světle víry. A protože se na těchto setkáních pravidelně účastnily i skupiny od nás, myslím, že máme na čem stavět. Naše společnosti nejsou zdaleka tak homogenní, jak by se mohlo zdát: v Paříži jsem bydlel v luxusní čtvrti, ale život vypadá docela jinak ve chvíli, kdy se vydáte do čtvrtí chudinských. Na předměstí se dostanete do míst, z nichž jde hrůza a kde je bída. Lidé se bojí násilí ze strany jiných etnických skupin. Jsou to čtvrti, kde je taková míra násilí, že se tam i policista obává vstoupit po setmění. A společenský neklid se obrací proti těm, kdo situaci zkoušejí řešit. Hasič, pošťák, učitel, policista nebo starosta… Potkal jsem tam skutečné hrdiny dnešní doby. A hodnoty demokracie a svobody, které mají hájit, se ocitají v přímé konfrontaci s džunglí, kde platí právo silnějšího. Podávají heroické výkony, přitom si kladou otázku: Jak dlouho ještě? Ale aby bylo jasno – není to problém jen Francie. Ghetto jako fenomén přeci existuje i u nás, a je dokonce výrazně na vzestupu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay