Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007, Autor: Jiří Macháně

„Na Břevnově máme takovou trojnožku,“ vysvětluje místopředsedkyně představenstva Spolku břevnovských živnostníků Jindra Pavlová. Jak říká, tvoří ji radnice, místní živnostníci a benediktinský klášter. O činnosti tohoto triumvirátu jsme hovořili s touto energickou reprezentantkou podnikatelů z Břevnova.

O spolku živnostníků jsem ještě neslyšel, co vlastně děláte?
Už patnáct let se zaměřujeme na kulturu a rozvoj občanského života na Břevnově. Vezmu to na příkladech: 14 ročníků břevnovského posvícení, na který v posledních letech přichází až 25 tisíc lidí za víkend. Každoročně po dvanáct let chystáme masopustní plesy a maškarní průvody Bělohorskou ulicí, čarodějnice a výlety po okolí. A v posledních třech letech jsme se zaměřili na sbírku pro klášter na nové varhany a na vše, co s ní souvisí.
Letos jsme oslavili sto let od povýšení Břevnova na město, tak jsme si před třemi lety řekli, že bychom mohli také nějak přispět ke kulatinám – tedy novými varhanami.

Jak do vašich akcí zapadá klášter?
V prvních letech to byla spíš technická spolupráce. Na posvícení v parku před klášterem jsme potřebovali vodu, elektřinu a nějaké to zázemí. A klášter nám vždycky vyhověl. Jak jsme se rok od roku více poznávali, tak se vztahy upevňovaly. Jenže pořád to bylo jen takové dobré sousedství. Změnilo se to právě před třemi lety, když jsme přišli s nápadem sehnat peníze na varhany. Tehdy vznikl zmíněný triumvirát. Otevřela se stavidla a vznikla báječná spolupráce.

Setkáváte se i s komunitou řeholníků?
Třeba když máme čarodějnice, tak mezi nás bratři z kláštera přijdou. Dají si pivečko, žertujeme a je legrace. Pan převor Siostrzonek chodí i na naše spolkové akce – třeba grilovat. Velmi rádi ho vídáme a jsou to příjemná setkání.

Zpět k varhanám – jak to bylo se sbírkou, kterou vyhlásil váš spolek?
Ze začátku s tím nechtěl mít nikdo nic společného. Každý vybírá na opuštěné děti, oběti katastrof a válečných konfliktů. Ale na varhany? Kdo na to dá peníze? Nakonec jsme se do toho pustili a začali pořádat v klášteře benefiční koncerty. S panem převorem jsme vytvořili moderátorský tandem, se kterým bychom dnes mohli konkurovat profesionálům. Lidi na tohle slyšeli, protože na koncertech se vytvořila skvělá neformální nálada. Sami návštěvníci říkali, jak si tady odpočinuli, že to bylo úplně něco jiného než ostatní benefiční akce, kde se mluví příliš vznešeně.

A pak se přidalo i město?
Pan starosta Prahy 6 Tomáš Chalupa měl odvahu jít s kůží na trh. Cílem sbírky bylo totiž shromáždit téměř 14 milionů korun, a to během velmi krátké doby, aby bylo možno zajistit výrobu a postupně hradit náklady. Když se tedy pan starosta dozvěděl, že někdo vyhlásil tak šílenou sbírku (což si tenkrát mysleli snad všichni), tak navrhl zastupitelstvu, aby Praha 6 věnovala postupně celkem čtyři miliony korun, což musel také obhájit. Sbírce poté začaly věřit i další instituce, které poskytly granty, příspěvky a dary.

Třicátého září přijede opat z Krakova, varhany posvětí, zahraje na ně – a co pak?
Tenhle vlak spolupráce už je tak rozjetý, že se těžko zastaví. Dubnové oslavy sta let města Břevnova měly tak veliký úspěch, že i pan převor, ještě než akce skončila, nás obcházel a navrhoval, zda bychom nemohli podobné akce pořádat každoročně. Oslavy se líbily i panu starostovi, tak už přemýšlíme, jak na tuto akci navázat. Poohlížíme se, že zbývá také zrekonstruovat klášterní zahradu. To nebudou opět malé peníze, ale záleží i na panu převorovi, jaké má plány do budoucna.
Je tu ještě jedna tradice, která bude určitě pokračovat – Setkávání duše a těla. Je to takové každoroční setkávání lidí kolem kláštera, ať už jsou to podnikatelé, osobnosti, umělci i zdánlivě bezejmenní lidé. I když už tady budou varhany hrát, tak v tomhle chceme pokračovat.

Změnil se váš pohled na církev poté, co jste poznala břevnovskou komunitu?
Jsem nevěřící a v životě jsem neměla s církví kontakt – ani společenský, ani pracovní. Při prvním setkání s panem převorem jsem vůbec netušila, jak ho mám oslovovat, jak se k němu chovat. Postupně jsem ale objevila, že pan převor je velice pracovitý, přátelský a loajální člověk. Nesmírně si ho vážím. Tím, že tu žiju, stal se klášter součástí mého domova. Když jdu v časných ranních hodinách přes park do kláštera něco projednávat, těším se pokaždé na setkání nejen s panem převorem, ale i s jeho spolupracovníky, a mám pokaždé příjemný pocit – jako bych tam patřila.