Vydání: 2004/23 Demokracie v církvi, 2.9.2004, Autor: Alena Ouředníková

Do dveří nové budovy Salesiánského střediska mládeže v Plzni-Lobzích, která je citlivě zasazena mezi kostel a bývalou faru, vbíhá skupinka školáků a halasí: „Ahój, ahoj Marku! Bude se dneska hrát ping pong?“ Teprve po chvíli zjišťuji, že pozdrav patří nenápadnému mladému muži v kostkované košili, který právě připravuje pingpongový stůl. Těžko byste na první pohled hádali, že se jedná o ředitele střediska a salesiánského kněze P. Marka Sklenáře.

„Ve vztahu k dětem a mladým lidem, kteří k nám chodí, jsem především kamarád a přítel,“ usmívá se P. Marek mému údivu. Část dětí se převléká do sportovního oblečení a odchází na hřiště, do tělocvičny a k horolezecké stěně, další se rozcházejí na kroužky. Zbytek zůstává v klubu, kterému vévodí velká sedačka v podobě létajícího balónu. „Mladým nabízíme tři desítky zájmových kroužků a kluby. Klub Balón je pro děti školou povinné, pro starší mládež je klub Vzducholoď. Pomoc těm, kteří se dostali do vážných problémů, pak nabízí program Střecha,“ vysvětluje Petra Němečková, organizátorka činnosti střediska.

CÍRKEV NENÍ DIVNÁ
Důležité je tu soužití dětí ze slabších sociálních vrstev, z neúplných rodin či se zdravotním postižením s ostatním kolektivem. „Občas musíme vysvětlovat, otupovat ostří sporů, ale s výsledky jsme spokojeni. Je dojemné vidět, že se tu dětem líbí a že se mnozí snaží zbavit se svých stinných stránek, aby sem mohli chodit,“ konstatuje sociální pedagožka Němečková.

V počátcích existence salesiánského střediska (vniklo v roce 1990) byly občas cítit rozpaky nad tím, že se jedná o církevní zařízení. „Dokonce sem chodil jeden kluk načerno, protože mu to rodiče z těchto důvodů nechtěli dovolit,“ vzpomíná P. Marek. „Teď už je v obecném povědomí, že tu nikoho do víry nenutíme, ale zájemcům cestu k Bohu ukážeme, jsme ochotni i diskutovat,“ dodává Petra. Mladým křesťanům jsou ve středisku k dispozici speciální programy, jako výuka náboženství či křesťansky zaměřený letní tábor. „Původně jsem se sem trochu bála jít, z domova jsem o církvi nic nevěděla, ale pak jsem zjistila, že jsou tu úplně normální lidi. Je to tu prostě bezva!“ uzavírá asi čtrnáctiletá dívka, kterou jsem ve středisku zastihla.

Jenom vzlétnout. Vyhledávaným místem v klubu je sedačka v podobě koše velikého balónu. Netradičnímu posezení často neodolají ani rodiče.