Jako bych pokračoval v té velehradské pouti

Vydání: 2010/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2010, Autor: Petr Esterka

Svatí Cyril a Metoděj byli od mého mládí součástí mého náboženského vědomí, podobně jako tam byl sv. Václav, patron farního kostela v mé rodné vesnici Dolních Bojanovicích, nebo sv. Petr, po němž jsem dostal jméno při křtu. Jména Cyril a Metoděj byla u nás obyčejně užívaná v lidové formě jako Cyra a Medchud a v den jejich svátku jsme šli z kostela v procesí „k Cyrilku”, tedy k soše těchto dvou řeckých rodných bratří, která stojí na začátku horního konce vesnice. V jednom z domů přes silnici od Cyrilka jsem se narodil…

Moje první vzpomínka na oslavu svátku svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje je z doby, kdy jsem ještě nechodil do školy. Taťka mě tehdy vzal na pouť na Velehrad. To jsme šli brzy ráno pěšky polní cestou do Lužic na vlak a odtud jeli do Uherského Hradiště, kde jsme vystoupili a šli ještě kus cesty zase přes pole a kousek i lesem. Abych se ale přiznal, moc jsem z té poutní mše svaté neměl. Byl jsem ještě moc malý, stál jsem s taťkou mezi chlapy, takže na oltář jsem neviděl. Vzpomínám si jenom, že kázání bylo moc dlouhé a vůbec jsem mu nerozuměl; pamatuji se, že všude kolem mne byly jen vysoké černé holínkové boty mužů-poutníků.

NAPLNĚNÁ SNAHA VĚROZVĚSTŮ

Někdy se člověku stávají věci, které sám neplánoval, a přece jsou nakonec důležité. Takovou událostí bylo pro mě vysvěcení na kněze. Teprve když jsem se začal na svěcení připravovat – byl jsem vysvěcený 9. března 1963 v Římě – jsem si uvědomil, že tento rok je jubilejním rokem: 1 100 let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Moravu. V tom roce se konaly poutě a oslavy právě především v Římě. Bazilika sv. Klementa, kde byl hrob sv. Cyrila, se stala centrem oslav tohoto výročí. Z mé vlasti nebylo věřícím umožněno na tyto oslavy z politických důvodů přijet, ale mimo vlast bylo po svobodném světě roztroušeno dosti katolíků-emigrantů, kteří už dosáhli finanční a existenční jistoty a pouť do Říma si mohli dovolit. Toho roku se konala také krajanská pouť do Ellwangenu v západním Německu, kde byl sv. Metoděj, tehdy již arcibiskup, na zpáteční cestě z Říma na Moravu arcibiskupem mnichovským po dva a půl roku uvězněn, vyslýchán a mučen. Tyto oslavy se konaly vlastně na začátku Druhého vatikánského koncilu, který dal podnět k užívání liturgie v rodné řeči toho kterého národa. Pro nás Čechy a Moravany to byla čeština. Tímto rozhodnutím koncilních otců jako by byla potvrzena snaha našich věrozvěstů hlásat evangelium lidem jim srozumitelným jazykem. Když jsem pak začal působit jako kněz v Texasu, byla ještě celá mše svatá v latině, tedy i epištola a evangelium. Mnozí věřící měli dvoujazyčné misálky, a tak se při mši snažili číst čtení a mešní modlitby v angličtině – a to co nejrychleji, aby stačili knězi u oltáře. Většina přítomných se ale takto závodit ani nesnažila. Toto všechno se po Druhém vatikánském koncilu změnilo a nejenom studenti teologie, ale hlavně všichni věřící byli schopni rozumět liturgickým textům. I tohle je jedním z důvodů, proč máme pro naše krajany misie po celém světě, kde se hovoří, káže, modlí a zpívá v našem rodném jazyku! S úctou svatých Cyrila a Metoděje jsem se setkal i brzy po svém příletu do Texasu. Tam, víc než v jiných státech Severní Ameriky, byly a stále ještě jsou kostely (farnosti či osady – jak říkají místní lidé) zasvěceny právě těmto našim věrozvěstům. V kalendáři Katolík amerických Čechů z roku 1932 jsem jich napočítal šest, a to ve stále živých aktivních farnostech, jako jsou Granger, Shiner, Mařák, Corpus Christi, Cistern a dnes již malá osada Dubina. Byla to ale Dubina, kde se vylodili první emigranti z Moravy – v přístavu Galveston-Houston si zakoupili voly a povozy a vydali se do vnitrozemí směrem k Austinu, hlavnímu městu Texasu. Když se rozpršelo a lidem začalo být zima, zastavili se a schovali se prý pod korunou velkého, texaského dubu, jehož listy je přece jen poněkud chránily před deštěm. Tam se pak usídlili a založili první krajanskou osadu v Texasu, kterou pojmenovali Dubina. Dosud většina našich krajanů žijících v Texasu – již čtvrté a páté generace – říká, že jsou „Moravci“, ne Češi. V posledních letech se každoročně rád vracím na posvátný Velehrad. Jednak se tam účastním zasedání ČBK a pak jako bych pokračoval v té pouti, kterou jsem tam začínal s otcem…

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay