Historik Michal Pehr: Zděšení katolíků bylo pochopitelné

Vydání: 2008/43 20 let od úmrtí boromejky matky vojtěchy hasmandové, 21.10.2008, Autor: Aleš Palán

Vznik Československa nebyl jen aplaudován. K těm, kteří na něj pohlíželi s nedůvěrou, patřili i katolíci. O tehdejší situaci hovoříme s historikem a politologem, pracovníkem Masarykova ústavu a archivu Akademie věd České republiky Michalem Pehrem.

Známý termín vyčítá katolické církvi za Rakouska-Uherska sepětí trůnu s oltářem. Nakolik je tahle výtka reálná a nakolik je to jen dobově politicky orientovaná filipika?

Ta výtka je oprávněná. V rámci habsburské říše skutečně byla církev úzce propojená s habsburským vládnoucím rodem. Toto propojení bylo ovšem často cílem kritiky i ze strany některých katolických intelektuálů a myslitelů. Ti katolické církvi vyčítali, že se příliš spoléhala na moc císařského ramene. Byl mezi nimi například redemptorista P. Konstantin Miklík.

Císař sám sebe nazýval „apoštolským veličenstvem“, takže ono opírání se o světskou moc ze strany církve mělo jistou logiku.
Samozřejmě, protože habsburská monarchie byla budována na křesťanských základech a vždycky se prezentovala jako jedna z opor katolické církve ve světě.

V letech před první světovou válkou – a zejména během jejího konání – vyhlašují čeští politikové záměr vzniku samostatného Československa. Nechtějí už jen federaci v rámci mocnářství. Jak na tuhle změnu reagovala církev, zasahovala do politických představ o budoucím uspořádání země?
Musíme rozlišovat dvě věci, katolickou církev a politický katolicismus. Samotná katolická církev, tedy představitelé katolického episkopátu, na tyto snahy téměř nereagovali – což se potom ukázalo i na podzim 1918. Představitelé katolického episkopátu byli vznikem československého státu do jisté míry ochromeni; nevěděli, jak se k němu postavit. Pražský a olomoucký arcibiskup v souvislosti se vznikem nového státu odstoupili ze se svých úřadů. Rozpaky se projevily ovšem i tím, že téměř nikdo z biskupů nevyhlásil Te Deum nebo jinak nezaujal stanovisko. Jedinou výjimkou byl hradecký biskup Josef Doubrava, který 30. října 1918 vydal příkaz sloužit slavnostní bohoslužby ke vzniku československého státu. Odlišná situace byla už o rok později, v roce 1919 bylo 28. října v Chrámu sv. Víta slouženo slavné Te Deum v souvislosti se vznikem Československa.
Jiná situace byla v případě politického katolicismu, kde zpočátku přetrvával přístup označovaný za aktivistický (tj. prorakouský). Myšlenku monarchie hájily některé politické strany (včetně politického katolicismu) u nás poměrně dost dlouho, byť jim šlo třeba o federalizované uspořádání s většími právy pro české země. Na začátku roku 1918 se ale tato situace poměrně radikálním způsobem změnila. Zástupci politického katolicismu se účastnili činnosti Národního výboru a lidé jako byl Mons. Šrámek, ale také dr. Mořic Hruban a další se podíleli na vzniku Československa.

Ostatně katolický kněz Isidor Zahradník byl tím člověkem, který jako první samostatné Československo vyhlásil.
Ano, takových postav bychom našli celou řadu. Později byl uváděn třeba příklad pelhřimovského děkana, který už na sv. Václava v září 1918 sloužil bohoslužbu za československý stát.

Nakolik bylo na sklonku Rakouska-Uherska nebo v prvních letech Československé republiky běžné, že duchovní zastávali politické posty?
Narozdíl od dnešní situace to byla vcelku běžná praxe. I v této době platilo ustanovení kodexu kanonického práva, že se kněz může aktivně podílet na politice jen se souhlasem svého diecézního biskupa. Tato povolení se ovšem vydávala poměrně často, takže se řada duchovních v politice angažovala. Je znám případ strahovského opata Zavorala, který ukončil svoji politickou činnost poté, co byli řeholníci vyzvaní, aby se v politice neangažovali. O aktivní účasti duchovních v politickém životě se diskutovalo jak na straně katolické církve, tak u takzvaných pokrokových stran. Některé levicové strany přitom kněžím jejich angažmá v politice vyčítaly. Šrámek na to reagoval slovy, že i kněz má svá občanská práva a že následkem toho má právo účastnit se politického života. Na základě pozdějších zkušeností bylo v dalších letech kněžím doporučeno neúčastnit se politického života.

Naznačoval jste, že klérus si v prvních dnech vzniku Československa nevěděl s novou situací rady. Nicméně stržení Mariánského sloupu už týden po vzniku republiky muselo být jasným signálem, že Československo nebude příliš katolické církvi nakloněno.
Katolická církev nevěděla, co může od nového státu očekávat. Vznikal nový stát, který byl založen na idejích, jež nebyly katolictví primárně blízké, a to vedlo ke vzniku obav. Navíc zanikající habsburská monarchie byla vystavena na katolických základech. To, že se katolická církev sžila se státem, bylo usnadněno několika faktory. Zaprvé to byla sama existence politického katolicismu, ten byl jakýmsi spojovacím článkem mezi státem a katolickou církví. Další faktor pro zlepšení tohoto vztahu představovala postava T. G. Masaryka a dalších vrcholných reprezentantů, kteří si uvědomovali význam katolické církve; věděli, že je nutno ji respektovat. Třetím faktorem byl přístup Vatikánu. Tehdejší papež Benedikt XV. už v listopadu 1918 vyhlásil, že katolická církev nemá problémy vstoupit do jednání s nově vzniklými státy. Státní útvary byly podle Vatikánu záležitostí časově ohraničenou, a je tedy přirozené, že vznikají a zanikají.

Vystupovali katolíci v Československu jednotně? I tento stát přece tvořili příslušníci více národností.
Na začátku existence první republiky katolíci nevystupovali jednotně, ale postupně došlo ke sjednocování katolického proudu. Každá národnost žijící na území Československa měla svoji vlastní křesťanskou politickou stranu: Češi, Slováci, Němci, Poláci, Maďaři i Rusíni. Ve 30. letech jsme svědky něčeho důležitého. A to spolupráce katolíků a snahy o vytvoření jakéhosi pevného katolického bloku v rovině politické i kulturní. V roce 1935 se konal Katolický kongres. V Praze se sešli zástupci všech národností Československé republiky. Bylo to naprosté unikum, tato akce byla skutečně obrovská. Československá společnost pod dojmem hrozícího nebezpečí z nacistického Německa dokázala, že na základě určitých jednotících prvků jsou její národy schopné spolupráce.

Kdyby si tuhle možnost spolupráce uvědomila církev dřív, možná by vůči nové republice po roce 1918 uhájila víc svých práv.
Tato otázka je provokativní, historik strašně nerad slyší slovo kdyby. Když se podíváme na výsledky jednání z té doby, vidíme, že se katolické církvi podařilo uhájit velmi mnoho. Dalo by se říct, že uhájila většinu svých výsad nebo zažitých zvyklostí. Pro mnohé katolíky bylo nicméně velmi těžké přijmout některé „vymoženosti“ nové doby, jako například uzákonění rozvodů nebo jednání o nepovinné výuce náboženství. Musíme si ovšem uvědomit, že tyto změny reagovaly pouze na situaci, že už tehdy pro řadu obyvatel byla příslušnost k víře jen jakousi směsicí zvyků a tradic; mnozí už byli opravdu jen matrikoví katolíci, kteří brali víru jako jistou povinnost.

Dalo by se tedy říci, že mladá republika církev jakoby pročistila?
Pročistila je silné slovo, ale do jisté míry se dá říci, že nová republika dala církvi reálnější základy. V podstatě platilo masarykovské heslo, že katolíci budou mít tolik místa, kolik si vybojují. Jinými slovy, katolická církev ztratila punc státní církve. To ale neznamenalo, že by se dostala do roviny nějakého pronásledování. Naopak měla příležitost volně působit a přijatá opatření možná vedla k tomu, že se mnohým otevíraly oči.

Někdy možná vnímáme skutečnost více v symbolech než v historických souvislostech. Když jsem měl příležitost mluvit s kněžími-pamětníky prvních let vzniku Československé republiky, všichni do jednoho vzpomínali na vynášení křížů ze škol. Bylo to opravdu pro církev tak obrovské zlo?
Podobné akce se skutečně konaly. Bylo tu ničení řady soch a sloupů, včetně toho Mariánského na Staroměstském náměstí. Byly tady snahy o odstranění sochy sv. Jana Nepomuckého z Karlova mostu... Zděšení katolíků bylo pochopitelné a musíme mu rozumět. Začátkem 20. let byla vydána publikace Ve jménu demokracie, která popisovala podobná vandalství. Musíme je ale chápat právě pod dojmem vlny revolučního nadšení, které bylo provázeno některými necitlivými a odsouzeníhodnými kroky.
Likvidování křížů na školách působilo dosti děsivě. Jeden z „pokrokových“ ministrů Gustav Habrmann prohlásil, že jestliže mají kříže ve školách zůstat, ať tam jsou i sochy Buddhy, případně další náboženské symboly jiných církví. Byla řada škol, kde kříže zůstaly, vždy záleželo na místní situaci. Je třeba připomenout, že ti, kteří kříže likvidovali, nebyli katolíky. Řada katolíků odešla k československé církvi husitské, která čerstvě vznikla. Řada lidí zůstala naprosto bez vyznání, určitá skupinka – byť velmi malá – přešla k pravoslavným.

Dalo by se říct, že mladá republika husitskou církev podporovala, že ji preferovala? Pokud ano, tak proč?
Řekl bych, že to bylo přesně naopak. Husité mi doufám prominou, když řeknu, že československá církev usilovala o to, aby se stala církví národní, snad i státní. Nová Československá republika se nakonec rozhodla nikoho nepreferovat, to byla Masarykova zásada. Ještě v zahraničním odboji, když se ho na to v Americe čeští katolíci ptali, říkal: „Ano, rozluka státu od církve je můj program. Ale musí to být provedeno ohleduplně.“ Masaryk měl představu, že by k odluce církve od státu mohlo dojít na základě dohod mezi státem a klérem.

V jaké situaci byly po vzniku republiky ostatní křesťanské církve?
V situaci nesrovnatelně lepší než církev katolická, protože se narozdíl od ní nemusely vyrovnávat se svou minulostí. Především protestanti vstupovali do nové republiky s puncem moderní církve, moderního křesťanství. Řada lidí v nich navíc viděla ty, kteří byli pronásledováni a teď mají konečně příležitost působit naplno. Relativně liberální prostředí bylo přející pro působení celé řady náboženských křesťanských denominací, které zde zhusta začínaly působit.

Katolická církev přišla také o majetek. Tím pádem mohla být mladá republika chápána jako nepřítel, jako zloděj.
Církev přišla o část svých pozemků, ale pozemková reforma byla vůči ní poměrně dosti velkorysá – alespoň ve srovnání s nadcházejícími obdobími. A za některý majetek dostávala církev i finanční náhradu.

Co tedy rok 1918 a události, které ho doprovázely, pro církev znamenal? Nepřipravil ji mimo jiné na strádání, kterému měla být od čtyřicátých let vystavena?
To, co čekalo celou společnost – tedy nástup dvou totalit – bylo tak hrozné, že na to nemohlo naši společnost ani církev připravit nic. Cenné bylo, že rokem 1918 vznikla nová republika, která byla založena na demokratických zásadách. Umožňovala církvi svobodně fungovat a mít otevřené pole působnosti bez státních zásahů. Za monarchie byla církev brána jako státní organizace, symbol toho mnohými nenáviděného Rakouska. To byl základní problém, s nímž se církev musela potýkat. Od roku 1918 měla možnost dvacet let svobodně působit – a to bylo ve Střední Evropě výjimečné. Vznik Československa navíc na řadu problémů uvnitř katolické církve upozornil.


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay