Vydání: 2010/26 Gustav Mahler, 23.6.2010

Ve večerních hodinách 14. června zemřel v Praze biskup Jaroslav Škarvada. Často se o něm hovořilo jako o „nenapravitelném optimistovi“, který svou dobrou náladou dokázal nakazit všechny kolem sebe. Ve svém životě přitom zažil mnoho těžkých chvil…

Jaroslav Škarvada se narodil 14. září 1924 v Praze na Královských Vinohradech v rodině bankovního úředníka. Jeho rodiče byli věřící, ale do kostela nechodili – kdysi se rozhodli, že žádné děti mít nebudou, ale dopadlo to jinak. Na gymnáziu, které Jaroslav dokončil za okupace v roce 1943, v něm pak pomalu dozrávalo kněžské povolání. Jeho víru i víru rodičů poté prohloubila těžká zkouška, kdy jeho otce zatklo gestapo. Po šťastném otcově návratu se u Škarvadů začalo chodit do kostela pravidelně. Po zbytek války vykonával Jaroslav pomocné práce v Ústavu pro ochranu rostlin a souběžně navštěvoval přednášky v neakademickém semináři Studia catholica, kde bylo možné po uzavření vysokých škol studovat teologii. Hned po válce navázal na svá předchozí studia teologie – stal se posluchačem papežské Lateránské a Gregoriánské univerzity v Římě a později alumnem české papežské koleje Nepomucenum. Získal doktorát z teologie a 12. března 1949 byl vysvěcen na kněze. Vzhledem k politické situaci v bývalém Československu, kde byl mezitím internován kardinál Beran a následovaly další zásahy komunistické moci proti katolické církvi, mu byl návrat do vlasti českými úřady znemožněn. Byl poslán jako kaplan do farnosti San Vito al Tagliamento v Benátkách, působil zde čtyři roky a tamní obecní rada ho později, když se stal biskupem, jmenovala čestným občanem. Poté působil deset let jako profesor dogmatiky v regionálním semináři v Chieti. Po příchodu kardinála Josefa Berana do Říma v roce 1965 (pro kardinálský klobouk přiletěl rovnou z komunistické internace) se Škarvada stal jeho sekretářem a spolu s Karlem Skalickým s ním spolupracoval až do jeho smrti v roce 1969. Podílel se s ním například na zakládání českého náboženského střediska Velehrad v Římě. Nejzáslužnější dílo na Jaroslava Škarvadu však teprve čekalo. Od roku 1968 z pověření Svatého otce vedl a koordinoval duchovní službu českých krajanů v exilu. Ti byli rozptýlení po celém světě, a tak za nimi podnikal cesty od Kanady až po Austrálii. Postupně vznikla síť až 50 misijních středisek. S nástupem papeže Jana Pavla II. byla tato duchovní služba pro uprchlíky z komunistických zemí ještě posílena, neboť dostávali v exilu i své biskupy. A tak byl také Jaroslav Škarvada 18. prosince 1982 jmenován titulárním biskupem litomyšlským a 6. ledna 1983 byl Janem Pavlem II. v bazilice sv. Petra vysvěcen. Jeho úkolem bylo nadále řídit pastoraci českých krajanů v zahraničí. Vedle toho zazníval jeho hlas i na vlnách Vatikánského rozhlasu, Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Byl nadšeným stoupencem 2. vatikánského koncilu a v listopadu 1989 se podílel na přípravě svatořečení Anežky České. Hned po pádu komunismu se na pozvání kardinála Tomáška vrací domů, pro papeže sepisuje zprávu o dění v Československu a posléze mu předává pozvání čerstvého prezidenta Václava Havla k návštěvě země. Stane se dokonce pověřencem Jana Pavla II. pro přípravu této cesty. V roce 1991 byl Škarvada jmenován pražským pomocným biskupem. V následujících deseti letech zastával funkci generálního vikáře pražské arcidiecéze a v letech 1993 až 2002 byl proboštem Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Po dovršení 75 let věku požádal papeže o uvolnění z úřadu biskupa a Jan Pavel II. jeho žádosti vyhověl. O rok později (2003) mu prezident Václav Klaus udělil Řád TGM III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Své životní vzpomínky vydal biskup Škarvada formou knižního rozhovoru pod názvem Svedl jsi mne, Hospodine v Karmelitánském nakladatelství (2002). Je autorem i několika knižních titulů: Abys živ byl (1993), Z archivu pastýře exulantů (1996), Smlouva nová a věčná: meditace o eucharistické oběti (1999).