Do farnosti na kole i na motorce

Vydání: 2008/23 Osobnost kněze a šejka Aloise Musila, 3.6.2008

O činnosti milevských premonstrátů hovoříme s jejich představeným P. Norbertem Františkem Vehovským.

Jaká pozitiva má způsob duchovní správy, který zajišťují bratři žijící v jednom klášteře a do farností dojíždějící?

My premonstráti nejsme charakterizováni nějakým mnišským založením – už od dob našeho zakladatele sv. Norberta si neseme zásadu společného klášterního života a působení navenek. Nikdy jsme se neuzavírali jenom do klášterů. Tendence dnešní doby naší spiritualitě tak trošku odpovídají. Je důležité věnovat zhruba 50 % času společnému životu – což je modlitba, rekreace, udržování zahrad a další práce – a 50 % duchovní správě v dané farnosti. Vzhledem k tomu, že model „jedna vesnice – jeden kněz“ není v našich podmínkách reálný, máme každý dvě až tři svěřené farnosti. Kromě mší svatých o nedělích nebo i v týdnu se ve farnostech snažíme o budování společenství mládeže, rodin nebo seniorů.
Mezi klady takového modelu počítám určité zázemí a společenství, které nacházíme v klášteře. Společenská role kněze už není, co bývala. Kdyby žil člověk sám na faře, bylo by mnohem náročnější spoluprožívat jeho kněžskou identitu. Je možné, že podobný model – tedy menší či větší komunity kněží s určitým pastoračním teritoriálním dosahem – se budou v našich zemích uplatňovat šířeji.
Jsou farnosti, kam chodí do kostela deset patnáct starších lidí. Je otázkou, jaký má smysl držet status takových farností, aby to nebyla jen památka. Kdo tam bude sloužit v neděli mši svatou, když i kněží nadále ubývá?

Vy ten status zatím držíte?
Zatím to dokážeme – ve všech farnostech máme nedělní mši, v jedné sobotní s nedělní platností – ale i u nás je to otázkou času. Lidé z venkova dnes jezdí do města běžně za nákupem nebo k doktorovi, k městu se vztahují jako k logickému centru kraje. Musíme se zamýšlet nad tím, jestli podobný model nepřijmout i při vytváření křesťanského společenství při nedělní bohoslužbě. Je rozdíl, když je někde pět babiček, nebo do společenství přijde dvě stě lidí a budou tam i mladí.

Pro ty starší je to ale posila v jejich víře.
Jistě. Na druhé straně je tu ale stále ona tendence: Tohle je náš kostel, my chceme mít mši tady. Do budoucna to bude i otázka samotného uchování víry, která už není spojená s konkrétním místem, kde byl člověk pokřtěn, kde měl svatbu a nějakou vnitřní vazbu.

Ano, mobilita celé společnosti se zvyšuje, lidé se stěhují...
Když děláme třeba rekolekce, říkám našim starším venkovským farníkům: „K doktorovi vás vaši mladí zavezou. Poproste je, ať vás zavezou i na takovou akci, abyste mohli zažít širší farní společenství.“ Tam, kde křesťanství „pokračuje“ v dalších generacích, to není problém. V rodinách, kde se víru předat nepodařilo, je někdy těžké najít někoho, kdo sedne za volant.

Jak často se váš kněz dostane do své venkovské farnosti?
Odpovím sám za sebe. Kromě nedělní mše svaté mám v Jistebnici mši další dva dny v týdnu, v Sepekově jeden den. Do toho mimořádné akce, jako jsou pohřby, svatby a další. Dvakrát třikrát za týden se náš kněz do farnosti určitě dostane. Je tam v kontaktu s místními lidmi, návštěvy spojuje třeba s přípravou snoubenců nebo přípravou na křest. Kde to jen trošičku jde, snažíme se udržovat fary připravené nejen na přespání, ale i na to, aby se tam mohli scházet lidé.

Jak se do farností dopravujete? Jezdíte třeba na motorkách?
Jeden kolega z Bechyně má čopra, zvažujeme, jestli si nepořídíme nějakého skútra. Někteří jezdí za dobrého počasí na kole. Je to i dobrý způsob odreagování. Ráno máme modlitby, snídani, potom si člověk vyřídí úřední povinnosti a absolvuje nějaká jednání, někdy jdeme pracovat třeba na zahradu. V jedenáct hodin máme modlení, pak oběd a po něm se zpravidla rozjíždíme mimo klášter – do farností, do škol. Absolvovat tu cestu na kole je příjemné zpestření.

Jak je daleko vaše nejvzdálenější farnost od sídla v Milevsku?
Chrášťany 25 km, Jistebnice asi 22 km, podobně daleko jsou Klučenice. Z okraje na okraj našich farností je to zhruba 50 kilometrů.

Premonstrátským charismatem je tradičně také kantořina…
Důraz premonstrátů na pedagogické obory byl dán zejména dobovou situací – když byla podstatná část škol církevních, bylo to logické. Možná třetina bratří byla v klášterech, třetina ve farnostech a třetina na školách. Od té doby, co roli školského garanta přebral stát, vyučují naši spolubratři spíš externě. Já přednáším jako externista sakramentologii na českobudějovické Teologické fakultě. V našich farnostech pak učíme náboženství.


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 7 13. – 19. února 2018

Půst je cesta k sobě, Bohu i druhým

Čas odříkání a újmy je pouze jednou z podob čtyřicetidenního období, do něhož vstupujeme touto Popeleční středou. Půst však klade na křesťany mnohem větší nároky.…

celý článek


Putuji směrem k Domovu, píše Benedikt XVI.

O víkendu uplynulo pět let od rezignace papeže Benedikta XVI. Stalo se to poprvé po 600 letech. Nyní oznámil, že už je „na pouti k Domovu“.

celý článek


Uznán 70. zázrak z Lurd

Biskup Jacques Benoit-Gonnin ze severofrancouzské diecéze Beauvais vyhlásil, že církev uznává uzdravení řeholní sestry Bernadette Moriauové (79) za lurdský zázrak. Je v…

celý článek


Jak může vypadat dobrý půst?

Někteří lidé se nad otázkou v titulku příliš nezamýšlejí. Občas si něco odepřou, nejedí maso a jsou uchlácholeni zkušeností, že stejně tak, jako půst přišel, tak zase odejde…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay