Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007, Autor: Jiří Macháně

S ředitelkou Sekce církevního školství ČBK Lenkou Schwarzovou hovoříme při příležitosti Dne církevních škol (16. září) o situaci těchto institucí v Čechách a na Moravě.

Jaké jsou největší strasti církevního školství na začátku školního roku 2007/2008?
Také na církevní školy doléhají nevyjasněné majetkové poměry mezi státem a církví. Mnohdy totiž sídlí v historických budovách nebo ve velkých komplexech, které potřebují investice, opravy a neustálou údržbu. Zřizovatelé nemají prostředky. S nedostatkem financí souvisí i fakt, že nové církevní školy prakticky nevznikají. Přitom v některých regionech by byly vysloveně žádané. Také standardy vybavení současných škol jsou vysoké a církevní školy nesmějí zaostávat.

A co vám naopak dělá radost?
Stále vysoký zájem o církevní školy – poptávka převyšuje nabídku. Těší mě lidský potenciál na našich školách, nezaměnitelné klima, mnohem méně problémů s drogami, šikanou a kriminalitou. Školy se z hlediska své úrovně a úspěšnosti absolventů při přijímání na střední a vysoké školy pohybují na nejvyšších příčkách příslušných žebříčků.

Jaké panují vztahy se státními institucemi?
Velmi seriózně se chová ministerstvo školství, s nímž máme dobré vztahy. Netvrdím, že bychom od něj nepotřebovali víc peněz. Pokud to ale jde, tak pomohou, ale je zjevné, že v resortu není peněz nazbyt.

Umíme církevní školy „prodat“?
V lidech v církvi vládla vždycky skromnost a myslím, že tady vůbec není na místě. Máme teď v úmyslu tyto věci prezentovat – a udělat to sympatickou formou a důkladně.