Vydání: 2010/49 Co to bylo SSM?, 1.12.2010, Autor: Jiří Zajíc

Ježíšek – pro většinu Čechů stále ještě nezbytná rekvizita Vánoc. Jsou ochotni kvůli němu uspořádávat ankety i výzkumy a radovat se nad tím, že drtivě vyhrává nad Santa Clausem, neřku-li Dědou Mrázem. Jako dospělí („nevěřící“) pak rozněžněle vzpomínají, jaké to bylo krásné, když „ježíšek“ nosil dárky – a podobnou budoucnost chystají i svým dětem.

Avšak – může být Ježíšek, tedy Ježíš jako dítě, také něčím jiným? Skutečnějším? Něčím, co nebude odloženo mezi panenky, medvídky a krabice s legem? Může mít dítě Ježíš opravdový význam pro dospělé? A pro děti? Pokusím se ukázat, že na obě tyto otázky existuje zdůvodněná kladná odpověď.

Ježíšek a dospělí

Nám dospělým dává Ježíšovo dětství šanci vzít vážně člověčenství vtěleného Syna. Skoro dva tisíce let trvající debaty teologů o „hypostatickém spojení“ božství a lidství v osobě Ježíše Nazaretského se praktické víry křesťanů dotýkají jen výjimečně. Napětí, které s sebou toto tajemství nutně ponese až do „skonání věků“, řeší praktická víra tím, že je ruší ve prospěch rezignace na jeden z kořenů tohoto napětí: buď pokládá Ježíše za „normálního člověka“, ze kterého až tradice vytvořila Božího Syna, nebo naopak za bytost zcela božskou, která jako člověk jen „vypadala“. Pro „pravověrné katolíky“ je mnohem běžnější ta druhá redukce: Ježíšovo lidství se jim zcela rozpouští v jeho božství, je jenom dočasným závojem, do něhož se obléklo Ježíšovo božství. Nejde mi o teologickou debatu, ale o praktické důsledky takového chápání Ježíše. Jak je ho totiž možno potom opravdově následovat, když se od nás i jako člověk nekonečně liší? Jeho aktuální poznání, prožívání i možnosti jsou při tomto přístupu zcela mimo náš dosah. Místo toho, aby nás vtělení povzbudilo, že i my můžeme „činit veliké věci“ – pokud budeme s Ježíšem spojeni tak, jako on byl spojen se svým Otcem – jsme tímto pojetím „uzemněni“ do „reálných“ podmínek naší lidské existence, kdy vlastně „nemůžeme nic“.

Být Božím spolupracovníkem

A tu nám pohled na dítě Ježíše otevírá jinou perspektivu: vtělení Syna není žádný trik, je Božím potvrzením toho, že naše lidství může být skutečně proměňováno jeho Duchem, že můžeme být opravdovými Božími spolupracovníky. Být skutečně dítětem Božím – to je právě ta nejvýhodnější pozice k pozvednutí lidství. Pro nás vychovatele se pak také na Ježíšovi ukazuje, jak zásadní význam má pro člověka správně prožité dětství. To není nějaká etapa, která sice musí být, ale sama o sobě nemá význam. Z bohaté Ježíšovy zásoby postřehů, podobenství, obrazů i názorů k nám promlouvá citlivá vnímavost dítěte, které se dokázalo dívat, mělo kolem sebe podnětné prostředí a chápající zázemí. Zdravé dětství je důležitou podmínkou zralé dospělosti.

Dítě Ježíš je správný kluk

A jakpak je to s možností dětí? Může být Ježíšek jejich opravdovým kamarádem? Někým, s kým opravdu prožívají své dny, s nímž řeší své problémy (a že jich děti mají habaděj) i své radosti a očekávání? Tady nechci příliš rychle zevšeobecňovat, ale znám některá hodnověrná svědectví a mám i vlastní malou zkušenost, že tomu tak být může. Dítě Ježíš není žádná načančaná přeslazená figurka. Je to správný kluk. K tomu vůbec nemusí být zlobivý (jak nám dnes skoro vždycky sugerují mediální obrazy dětských „sympaťáků“), ale rozhodně má smysl pro spravedlnost, má hlubokou citlivost pro všechny, kterým se nějak ubližuje, dokáže se pořádně postavit k hrám i k práci. Neví, co je to nuda, protože má sám spoustu nápadů, jak s ní úspěšně zatočit. Myslím, že tohle je vážná výzva pro náboženskou pedagogiku – uchopit Ježíšovo dětství tak, aby bylo pro křesťanskou výchovu mnohem plodnější, než je tomu dosud.