Příklad svatých Konstantina a Metoděje nás v 21. století nabádá, abychom mluvili jazykem, kterému bude okolí rozumět.

Misie můžeme konat dvojím způsobem. Tím prvním je vzít současnou latinskou kulturu, latinskou mši svatou, evropské zvyky, celou pravoúhlou konstrukci římské liturgie a jaksi shora ji nasadit na evangelizovaný národ – od nynějška to budeme dělat tak, a ne jinak, ať je to vhod, či nevhod. Nebo se do cizí kultury ponořit, vmyslet do uvažování místních, pozorovat chvíli provoz kolem sebe a přizpůsobit křesťanské poselství způsobu myšlení daného národa. Příkladů je z dějin misií známo mnoho. Takto si například počínali s velikými úspěchy jezuité v Jižní Americe. Před časem jsem navštívil vodopády Iguazú na pomezí Argentiny, Paraguyae a Brazílie, místa, kde se v reálu odehrával a později byl i natočen příběh filmu Misie. Celá tato argentinská provincie nese název Misiones a jak Indiáni Guaraníové, tak i bílí Argentinci na jezuity dodnes (!) vděčně vzpomínají. Co se týče Indiánů, nikdy předtím ani potom se neměli duchovně ani ekonomicky tak dobře jako za časů jezuitských redukcí. V Asii byla situace jiná. Jezuité zde narazili na kulturu, která více než dostatečně sekundovala té evropské, a jejich misie započala čelním nárazem s náboženskými systémy mnohem staršími, než byl křesťanský, a konfrontací s filozofickou tradicí, která si nijak nezadala s dědictvím řecké vzdělanosti. Jiskření mezi oběma civilizacemi se ukázalo obohacující pro obě strany a jezuité si velmi rychle uvědomili, že v evangelizačním úsilí bude třeba zvolit naprosto odlišnou strategii než v Jižní Americe. Misionáři začali studovat asijskou filozofii a snažili se pochopit způsob myšlení, životní rytmus a filozofickou hloubku lidí, kvůli kterým přišli. Výsledkem byla myšlenka akomodace, tedy úsilí o co nejlepší přizpůsobení křesťanského poselství světu Asie. Jako se křesťanství kdysi inkulturovalo do římského světa a jeho myšlení, byla zde snaha inkulturovat křesťanství do asijského světa. Jednotliví misionáři se začali modlit v lotosové pozici a byla zde snaha, co to jen jde, přizpůsobit mši svatou místním zvykům; byla zde dokonce opatrně nadhazována i úvaha, zdali by nebylo možné konsekrovat při liturgii rýži – chléb má totiž v Asii jakožto potravina dosti jiné postavení a význam než na Blízkém východě. Misie se velmi úspěšně rozběhla, až do dekretu papeže Benedikta XIV. z roku 1742, který akomodaci zakázal a nařídil jako jedinou možnou liturgii tu latinskou. Jezuité poslechli a věřící, pro něž byl svět latinských obřadů neproniknutelný, rychle ztratili zájem o kult, kterému nerozuměli a který jim byl cizí. Asie jako kontinent byla ztracena. Církevní historikové si tak dodneška lámou hlavu, co by bylo, kdyby akomodace mohla pokračovat, v přínosech i v problémech – jenže historie kdyby nezná. Řekl bych, že Konstantin s Metodějem si právě takto citlivě počínali v naší zemi. Záhy si uvědomili, že pokud něco potřebujeme především, tak je to písmo, do něhož by měly být přeloženy nejdůležitější texty, a pak využití národního jazyka pro liturgii. Prací obou světců a jejich žáků vznikla rozsáhlá literatura, původní i překladová v církevněslovanském jazyce, krom Písma svatého i spisy Otců, dokonce příručka pro zpovědníky a další. Tento moment se zdá být klíčový pro jakoukoli úspěšnou misii: akomodaci kultu do místní kultury a oslovení jazykem, kterému bude rozuměno. Česká republika je v roce 2011 nepochybně misijním územím, a pokud nám odkaz svatých soluňských bratří má něco připomenout pro současnou misii, pak možná právě toto: abychom nejprve velmi trpělivě naslouchali a jen se tiše rozhlíželi kolem sebe, o čem přemýšlí bytosti okolo nás, jaké mají starosti, co je trápí a z čeho se radují, jaká mají charizmata a jaké jsou jejich nepříjemné stránky. A pak abychom se k nim obrátili jazykem, kterému budou rozumět. Někdy mívám dojem, že misie v naší zemi – obrazně řečeno – vedeme v latině, která je sice na jedné straně posvátným jazykem církve, ale která je na straně druhé pro běžného člověka nesrozumitelná. Důsledkem je, že do lhostejného okolí hlásáme nezpochybnitelné dogmatické pravdy přesnými právnickými termíny, cizelovanými k tomuto účelu po staletí, a že těmto pravdám z téhož důvodu již nikdo nerozumí, nebo jinak – že nabídka církve se nekryje vůbec nebo jen částečně s poptávkou světa, že dáváme přesné odpovědi na otázky, které nejsou kladeny. Zde nám dávný příklad soluňských bratří může posloužit jako velký vykřičník a vzor pro současnost, abychom se k ateistické většině obrátili jazykem, jemuž bude rozuměno. A ještě jednu věc se od svatých Cyrila a Metoděje můžeme naučit – a sice vnímání času a čekání na úrodu. Řečeno střízlivým jazykem historika: misie svatých Konstantina a Metoděje skončila neúspěchem. Svatý Konstantin umírá v Římě, jeho bratr na neznámém místě Moravy a sufragánní biskup Wiching úspěšně intervenuje u papeže Štěpána V., aby byla slovanská liturgie zakázána. Biskup Gorazd a jeho žáci jsou následně vyhnáni z Moravy a zdálo by se, že tím se kapitola slovanských misií na Moravě uzavírá. Jenomže tisíc let poté se k oběma svatým bratřím stále znovu obracíme, papež Jan Pavel II. je prohlašuje patrony Evropy a my si více než jindy uvědomujeme, že naše víra stojí na jejich ramenou a že dědictví otců není jen obrat ze zbožné písně, nýbrž realita. Obraz semene, které trpělivě čeká v zemi na svůj čas, je velmi případný. Pro nás z toho plyne cenné poučení: je možno si představit, že v den své smrti mohl svatý Metoděj vnímat své celoživotní dílo jako jeden velký nezdar. Zasetá semena víry sice úspěšně vzešla, jenomže typicky až dlouho po jeho smrti. Možná budeme-li jednou umírat s pocitem, že jsme nic nedokázali, naše úsilí přišlo vniveč a modlitby vyzněly naprázdno, můžeme si vzpomenout na svatého Metoděje.