Brandýs nad Labem oslavil blahořečení císaře Karla

Vydání: 2004/42 Polští kněží u nás, 11.10.2004, Autor: Štěpán Plaček

Dne 3. října byl v Římě prohlášen za blahoslaveného císař Karel I. Habsburský, poslední monarcha na rakouském trůně a poslední český král, poslední z rodu Habsbursko-Lotrinského na zámku Brandýs nad Labem. Město Brandýs nad Labem uspořádalo při příležitosti jeho blahořečení slavnost. O Karlovi Habsburském jsme hovořili s PhDr. Milanem Novákem, ředitelem brandýského zámku.

Jaký byl první podnět k blahoslavení císaře Karla I. Habsburského?
První podnět ke Karlovu blahoslavení podal roku 1923 - rok po Karlově smrti - Wilhelm Miklas, pozdější prezident Rakouské republiky. Vlastní proces blahořečení pak začal až v roce 1949 a obnášel čtyřiapadesát let zkoumání svědeckých, historických, teologických i lékařských aspektů kauzy Karel Habsburský. Blahoslavení je událostí, kterou církev vyzdvihuje křesťana jako služebníka Božího, neboť dochází k tomu, že Karel lidské i křesťanské ctnosti v průběhu svého života dosvědčoval v míře hrdinské. Měl by posloužit jako příklad, že i v těžké situaci moderní doby je taková věc možná.

V diskusích ohledně Karlova blahořečení mi vadí, když někdo říká, že rozhodnutí církve v této otázce měla předcházet veřejná diskuse - to mi připadá irelevantní. Dále mi vadí, když někdo mluví o tom, o čem nic neví. Nebo když je navíc Karlovo blahořečení používáno jako zástupný problém.

Můžete přiblížit souvislosti mezi Brandýsem nad Labem a osobou Karla I.?
Arcivévoda Karel přišel do Brandýsa nad Labem v roce 1908 jako nadporučík 7. dragounského regimentu vévody Lotrinského. Na podzim roku 1911 sem přivedl i svoji novomanželku, arcivévodkyni Zitu z rodu Bourbon–Parma. Vojenská služba u 7. regimentu donutila Karla se Zitou na jaře roku 1912 k odchodu do daleké Haliče. Pár se do města vrátil ještě několikrát kvůli odpočinku, v roce 1917 si pak Karel milovaný brandýský zámek koupil. Karel sám jednou pobyt na zámku označil za nejkrásnější dobu svého života. To je pochopitelné, zvláště když si uvědomíme, že v podstatě od roku 1916, kdy Karel nastoupil na trůn, až po jeho smrt ve vyhnanství na Madeiře, provází jeho život jedna katastrofa za druhou.

Jak Karel obstál jako panovník ve válce?
Karel byl člověk jako my všichni a samozřejmě občas také chyboval, a to i jako panovník. Nicméně nástupem na trůn v roce 1916 na svá bedra vzal břemeno odpovědnosti za národy monarchie. Poté například odvolal z nejvyšších postů osoby odpovědné za veliké ztráty na životech v prvních letech války. Karel jako jediný z vysoce postavených té doby měl přímé osobní zkušenosti z bojů. Už jako frontový velitel byl terčem odporu generality pro své „humanistické blouznění“, jak byly nazývány jeho rozkazy sloužící k ušetření životů a lidského utrpení.

V situaci války, která svírala jako kleště jeho rozhodnutí, se Karel odvolával na své křesťanské přesvědčení. Dnes je zřejmé, že i z obtížných situací vyvázl se ctí a že se mu dá opravdu velmi málo vyčítat. Stejně tak je to i s použitím bojových plynů - to bylo zlo, které se ve válce objevilo. Je ale potřeba říct, že Rakouskem nasazený plyn byl obyčejný slzný plyn. Ten nezabíjel a zabíjet neuměl, což byla věc, kterou generalita Karlovi vůbec nemohla odpustit.

Stál Karel o ukončení války?
Ukončit válku bylo jeho cílem. Spisovatel Anatol France o něm v roce 1919 řekl: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici. Ale neposlouchali ho.“

Dnes neznámá postava císaře Karla je také nezaslouženě zahrnována výčitkami za všechno zpátečnictví staré monarchie. Jeho demokratizační a federalizační snahy cílevědomě směřovaly k takové monarchii, která by - založena na křesťanských principech - byla více než srovnatelná s Evropskou unií. V jeho textu při audienci z 10. června 1917 čteme: „Jsem celým srdcem pro to, aby se po válce vytvořil mírový svaz národů. Není jiné záchrany, jsem také připraven na mezinárodně uspořádané odzbrojení (...) proto započněme s tímto novým evropanským cítěním uspořádávat naše vnitřní otázky – to nám získá důvěru v Evropě a může se stát příkladem pro velký mírový svaz národů.“

Zpráva o jeho skonu byla v nástupnických státech nedůstojně přijata se škodolibou radostí. Málokdo si totiž uvědomoval, že s ním také na dlouhá desetiletí zemřel i sen o sjednocené Evropě.

ŠTĚPÁN PLAČEK Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay