Bělobrádek: Nejsem reinkarnací Josefa Luxe

Vydání: 2010/49 Co to bylo SSM?, 1.12.2010, Autor: Tomáš Kutil

Na sjezdu lidovců ve Žďáru nad Sázavou získal díky 280 hlasům od delegátů poměrně silný mandát a zvítězil už v prvním kole. I to naznačuje, že do tři- atřicetiletého rodáka z Náchoda PAVLA BĚLOBRÁDKA vkládá KDU-ČSL poměrně velké naděje. Do této chvíle krajský manažer strany v Pardubickém kraji ji tak povede na nejvyšší úrovni.

Co bylo vaší osobní motivací pro kandidaturu do čela strany?

Byl jsem vyzván lidmi, jichž si vážím. Mne samotného tato varianta nenapadla. Původně jsem ji považoval za jakýsi posttraumatický šok po prohraných volbách a nabídka mě zaskočila. Když se ale později moje jméno začalo skloňovat stále častěji – a to i u různých skupin, které mají na mnoho věcí často velmi rozdílné názory – bylo to pro mě povzbuzení. Zjistil jsem, že bych mohl být tím, kdo dokáže komunikovat s oběma křídly strany – a to je podle mě velmi důležitá role předsedy.

Nemáte strach z nedostatku zkušeností? Povinnosti a míra zodpovědnosti na pozici krajského manažera a předsedy strany jsou přeci jen hodně odlišné…

Samozřejmě vím, že nemám tolik zkušeností, toho by se však měli bát spíše ti, co mě navrhli a nakonec zvolili. Jsem ale velmi rád, že v širším vedení strany jsou zkušení lidé a jsou ochotní nám pomáhat. V předsednictvu máme zkušeného regionálního politika, který se stal senátorem, a kontinuita je i v Pavlu Svobodovi, který byl ministrem a členem minulého předsednictva. Věřím, že konkrétně s Petrem Pithartem a celým senátním klubem budeme schopni kvalitní spolupráce.

Jste novou tváří strany, mnozí si od vás slibují změny a obrodu KDU-ČSL, jak se to kdysi podařilo Josefu Luxovi. Nebojíte se srovnání s ním?

Několik paralel se nabízí – jsem ve stejném věku, pocházíme ze stejného regionu, máme podobné vzdělání. Nicméně to nejde – doba je úplně jiná, společenské a politické klima je úplně jiné, než bylo na počátku 90. let. A jsme i určitě rozdílné osobnosti. Josef Lux byl jedním z mála státníků posledního dvacetiletí – a to v mém případě nelze říct, protože jsem ničím takovým ještě nemohl projít. Proto se tomuto srovnávání bráním. Na druhé straně, mám tři předchůdce, kteří byli souzeni velmi ostře, a mnoho věcí se jim nepovedlo. Tak doufám, že ke mně budou voliči a členové strany shovívaví. Rozhodně nejsem žádnou reinkarnací Josefa Luxe.

Máte už v hlavě směr, kam chcete stranu posunout, a konkrétní kroky, jak toho chcete dosáhnout?

Koncept nemůže být jen můj, musí se s ním ztotožnit vedení strany i značná část členské základny, abychom určité věci nelámali přes koleno. Nabídka tady ale určitě je. Myslím si, že bychom měli hájit středopravé vymezení s tím, že musí být stále viditelný i náš sociální akcent. Pak jsou tu hodnoty a principy, které křesťanská demokracie nikdy nemůže opustit. Možná zklamu naděje některých hodně konzervativních katolíků, ale také určitě zklamu naděje i některých příliš liberálních. Chtěl bych, abychom skutečně byli stranou křesťanskou. Je třeba vytvořit takové podmínky, při nichž se budou lidé schopni sami o sebe postarat. A nejlépe to dokážou v rodině. Nechme proto rodinu, ať je v ní co nejvíce peněz a ať do ní stát co nejméně mluví. Člověk musí mít ideál. To, že ho nedosáhne, je možné, ale bez něj nikdy nebudeme schopni zlepšovat to, na co máme. Jak říkal Ivan Diviš, básník a rebel – Ježíš lidstvo neuvěřitelně povýšil tím, že na něj nakladl nesplnitelné požadavky. Musíme mít stále na zřeteli ideál, k němuž směřujeme. I s vědomím, že ho nikdy nenaplníme stoprocentně.

Média zaujalo, že jste v mládí poslouchal nacionalistickou skupinu Orlík. Jak to jde dohromady s postoji a hodnotami křesťana?

Samozřejmě to nejde dohromady. Je třeba si uvědomit, že v onom blogu jsem psal o tom, co jsem poslouchal jako třináctiletý. Tenkrát nám bylo úplně jedno, zda je to punk či Orlík, protože tato hudba byla téměř totožná. A poslouchání punku z vás také ještě nedělá anarchistu. Mezi tím, kdy jsem poslouchal Orlík, a tím, když jsem se stal praktikujícím křesťanem, je nějakých 15 let rozdílu. Jednoznačně chci deklarovat, že nejsem ani rasista, ani neonacista. Jsem křesťan, který věří v Pána Boha.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay