Adventní rozjímání ze Svaté Hory

Vydání: 2008/49 Marta a Marie v adventu, 2.12.2008

Už jsme s bratrem nebyli malinké děti, ale pořád jsme měli rádi pohádky. Mezi nimi i tu o kůzlátkách, která nemají otevírat cizím, ale jen mamince...

Naši rodiče se jednoho večera vydali za kulturou. A než odešli, starostlivá maminka nám nezapomněla připomenout, že nemáme nikomu otevírat. Nevím už, zda přidala ponaučení z pohádky, ale rozhodně jsme jej s bratrem na situaci aplikovali: doma jsme se doslova zabarikádovali. Kromě jiného jsme zamkli vchodové dveře a klíč nechali zastrčený v zámku. A čekali jsme.

ZA ZAMČENÝMI DVEŘMI
Jak už to u dětí bývá, brzy jsme se čekáním unavili a usnuli. Probudilo nás rachocení zámku – a my, inspirováni pohádkou, ani muk. Když rodičům došlo, kolik uhodilo – začali s klepáním, zvoněním a nakonec i boucháním na dveře. Nevydali jsme ani hlásku. Nepomohlo vyjednávání přes dveře, ani naše pohledy kukátkem na rodiče (vlk na sebe také navlékl kůzlečí kůži). To už byl vzhůru celý činžák. Byly podnikány záchranné pokusy jako přelezení balkonů ve třetím patře (v zimě akce dosti riskantní). Nakonec zabrala technika. Rodiče sešli k sousedům a zatelefonovali k nám do bytu. Protože vlk v pohádce žádný telefon neměl, okamžitě jsme uvěřili, že to volá maminka s tatínkem. Prosili, abychom jim otevřeli, že už jdou domů. V té chvíli mi došlo, že jsme asi něco neudělali dobře, a očekával jsem výprask. Místo toho však přišlo objetí a šťastné shledání...

BŮH SE K NÁM DOBÝVÁ
Advent, do něhož jsme vstoupili, je také čekáním z naší strany a dobýváním se k nám ze strany Boží. Stejně jako my kluci jsme to pořádně ztížili rodičům, můžeme si zkomplikovat i naše setkání s Bohem. Především proto, že se nám to zdá tak jasné, protože advent jsme prožili už tolikrát.
Pán Ježíš říká: „Hle, stojím u dveří a klepu…“ Slyšíme toto klepání? Když se zabarikádujeme, můžeme v jeho hlasu slyšet vlkovo vrčení a v Kristově tváři uvidíme někoho jiného než Boha. Povinnou výbavou do adventní doby, do čekání, kdy nás Bůh vysvobodí ze zamčeného domu nevykoupeného stvoření, je proto hlavně trpělivost.

NEDOČKAVOST JE PROHRA
Kolem sebe vidíme nejrůznější „zbraně“, s nimiž se proti čekání bojuje. Nyní, v adventu, jsou jich plné výklady. A hlavní „zbraní“ proti čekání je prostě nečekat.
Koledy v obchodech už od října jsou plodem nedočkavosti. A ta všechno obrací naruby. Nedočkavost se projevuje v přechodu k jakési instantní podobě života. Nedávno jsem si koupil těstoviny, které stačí vařit místo deseti minut jen tři. Že nejsou dobré, to nevadí, hlavně, že je to hned hotové. Život však není provozovna rychlého občerstvení, proto všechno chce svůj čas. A advent je esencí této skutečnosti v liturgickém roce.

LÉKEM JE TRPĚLIVOST
Stejně tak, jako měli tehdy naši rodiče trpělivost s námi, má ji s námi dnes a denně sám Bůh. Abrahámovi dovoluje smlouvat o deset spravedlivých v Sodomě, stále odpouští. A to nejen v příbězích Písma, ale i v našem životě – podívejme se třeba jen na dar svátosti smíření.
Tuto trpělivost bychom měli od Boha odpozorovat a uvádět ji do života. Není jen sebezáporem, má i své kouzlo, a to právě v čase adventním. Trpělivost, plnou radostného očekávání nazýváme těšením se a můžeme ji často vidět v zářících očích dětí.
Trpělivost není rezignace, jen odmítá uspěchanost a vyžaduje zaujetí. Trpělivost v sobě nese očekávání, že to krásné teprve začne.
Trpělivý člověk přijímá protivenství i odmítnutí. Nebere je ale za definitivní, chápe je jako dočasné. Věří, respektive je přesvědčen, že to, co má přijít, přijde, že se jednou „rozzáří světýlko“, že budeme přijati a milováni.
Adventním trpělivým očekáváním necháváme v sobě i ve světě dorůst všechno to krásné, co Bůh započal. Být trpělivý znamená udržovat v sobě plamínek. Je potřeba, aby vydržel, ne aby prudce vzplanul a za okamžik opět zhasl. Svatá Hora je v adventní době takovým místem očekávání a trpělivosti. Je tu ticho, často nikde ani živáčka, dveře jsou však otevřené, protože Král přijde. A já už se nebojím vlka z pohádky. Vím, že dobrý Pastýř zvítězil – už tím, že díky Mariinu ano přišel na svět.
Zvu i vás, milí čtenáři, k nám ke společnému prožívání čekání, touhy a trpělivosti, k těšení se na toho, který určitě přijde. Dej Bůh, abychom ho vyhlíželi a už zdálky poznali.
P. STANISLAV PŘIBYL, CSsR, farář na Svaté Hoře


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay