Vydání: 2008/35 Máme doma prvňáčka, 26.8.2008, Autor: Jiří Macháně

K neratovskému kostelu stoupá zástup poutníků. Zdaleka je vidět veliký barevný deštník a pod ním dva lidé. P. Josef Suchár doprovází Drahomíru Peřinovou, lékařku z Dětského centra Veská u Sezemic. Se Sdružením Neratov spolupracuje – právě ve zdejší pěstounské rodině se jí podařilo umístit jedno z nemocných dětí ze zařízení, které řídí.

Jakou máte zkušenost s místními pěstouny?
Za největší radost považuji skutečnost, že se nám tady v Neratově podařilo umístit jednoho chlapce, který se narodil se zdravotními problémy, a jeho biologičtí rodiče jej proto nepřijali. Je to úžasná myšlenka, hlavně to, že přijímají i děti handicapované. Dětem totiž umožní poznat běžný rodinný život, takže pak v dospělosti mají na čem stavět. A podpora funkční rodiny je jeden z největších úkolů, který před touto společností stojí. Neratov sleduji dlouho – obracela jsem se na lidi ze sdružení opakovaně, když jsme měli v našem dětském centru například problémy s matkami, které v některých případech přijímáme spolu s dítětem, a potřebovali jsme jim pomoci. Jedná se o ženy, jež jsou ve svízelné situaci a neumí si samy pomoci. Jsou to často negramotné matky, které ale chtějí o své dítě pečovat a potřebují se to naučit, nezletilé maminky, které mají samy nařízenou ústavní výchovu. Jsou to i ženy, které samy vyrostly v dětském domově a prostě nedokážou žít běžný rodinný život – avšak chtějí se o své dítě postarat.

Co to vlastně je náhradní rodinná péče?
Je to jiný druh péče než ve vlastní biologické rodině. Týká se dítěte, jehož rodiče se buď o své dítě nechtějí starat, nebo z jakéhokoliv důvodu nemohou. Pro tyto děti je potom určena náhradní rodinná péče, aby nemusely vyrůstat v zařízení, jako jsou kojenecké ústavy, dětské domovy a dětská centra. Jde o to, aby dítě nestrávilo život v ústavu, ale znalo prostředí rodiny a mělo na co navázat v budoucnosti – žít běžným rodinným životem.

Můžete ve stručnosti říci, jak je to právně?
Za náhradní rodinnou péči se považuje osvojení neboli adopce či pěstounská péče. Mezi náhradní rodinnou péči se pak ještě řadí i SOS vesničky.
Osvojeno může být dítě tehdy, když vlastní biologičtí rodiče (potažmo matka) souhlasí s umístěním do náhradní rodinné péče anebo se o dítě nezajímají. V případě pěstounské péče zůstávají všechna práva a povinnosti na biologických rodičích. Ovšem ti nemají dost sil, aby své dítě vychovávali – třeba mentálních či psychických – a svému dítěti by spíš ublížili, než ho vychovali. Když dítě nemůže být ve vlastní rodině a nemůže být z nějakého důvodu osvojeno, tak právě pro něj je určená pěstounská péče. Jedná se vesměs o děti rodičů, kteří nejsou schopni vést běžný rodinný život: jsou to nemocní lidé, ale také s návykem na alkohol či bezdomovci, kteří nechtějí změnit svůj způsob života ve prospěch dítěte. Jsou to také děti, jejichž rodiče se o ně nedobře starali, tedy týrané děti, o nichž se teď více mluví. Takové dostáváme k nám do centra stále častěji.

Říkala jste, že jeden chlapec našel domov právě tady. Kdo se vlastně může věnovat náhradní rodinné péči, když zrovna nežije v Neratově?
V takovéto komunitě je to určitě jednodušší. Víte, o náhradní rodinné péči se u nás hodně mluví, jenže realita bez pozlátka není příliš růžová. Je to těžká a tvrdá práce. Podstatná část žadatelů o náhradní rodinnou péči jsou bezdětní manželé, kteří si chtějí vyřešit svůj problém. Jenže naše děti, které bychom rádi umístili do pěstounské péče, mají samy problém. Potřebují najít takové rodiče, kteří je přijmou se vším bez výhrad a vychovají je. Jsou to děti nechtěné, nemocné, jejichž rodiče jsou někdy alkoholici, narkomani. Nesou si do života řadu problémů a potřebují takové náhradní rodiče, kteří by tuto těžkou situaci zvládli. Pěstouny nečeká nic lehkého, protože pro dítě musí udělat opravdu hodně, aby je vychovali. Věnovat se jim mohou jedině manželé či jednotlivci, kteří mají hodně síly a citu a chtějí pomoci dítěti, nechtějí pomoci sobě.

Čím tyto děti nejvíce trpí? Proč je jejich integrace do společnosti tak náročná?
Jsou to děti nechtěné. Už samo těhotenství pro ně není žádná klidná oáza, ale velký stres. Například když je matka bezdomovkyně, nedostatečně vyživovaná, trpící chronickými chorobami. A navíc si nechce nechat pomoci. To všechno se na dítěti odrazí. Do vínku si po svých rodičích může nést mentální retardaci či psychiatrické choroby. Pak se dostane do nějakého zařízení mezi cizí lidi. Zaměstnanci se o ně starají sice výborně, ale děti od prvopočátku potřebují maminku a tatínka, ne zdravotní sestřičky. V zařízení se špatný emocionální stav dítěte může ještě umocnit. Proto jsem zastáncem včasného předání do náhradní rodinné péče. Je nutné dělat vše pro to, aby tyto děti vyrůstaly v rodině. Protože tohle všechno vím, tak všem pěstounům držím palec, berou na sebe obrovské břemeno.