Vydání: 2007/39 Evangelizace dům od domu, 25.9.2007, Autor: Jiří Macháně

Na pouť do Staré Boleslavi se pražský arcibiskup každý rok těší. Jak říká, nejen na tiché okamžiky předvečera Národní svatováclavské pouti v kryptě kostela sv. Kosmy a Damiána, kde oslavovaný světec skonal, ale také na slavnost následujícího dne. „Je velkým povzbuzením modlit se s poutníky z celé republiky i ze zahraničí, abychom svěřili starosti své i svých blízkých a náš národ přímluvě hlavního patrona české země,“ připomíná kardinál Miloslav Vlk.

Každý rok nesete lebku sv. Václava a nejeden novinář se vyptává, jaké to je. Zkuste se na to podívat z druhé strany – očima přítomných...
Vyznáváme to v Krédu: nejstarší posvátná relikvie našeho národa prohlubuje víru ve společenství se svatými. Lebka je zde paradoxně živým spojením s dobou a osobou svatého Václava. Můžeme si připomenout, že svatý panovník věřil v Boha a vyznával jej tak, jak můžeme dnes svobodně i my.

Jak se vás tento okamžik dotýká?
V srdcích lidí se v tu chvíli oživují naše dějiny – minulost národa i počátky křesťanství v českých zemích. V Boleslavi je při této příležitosti vidět, jak je naše historie prostoupená křesťanstvím. Minulost, zvláště ta komunistická, se snažila vyhnat duchovní rozměr dějin z hlav lidí. Mám radost, když se do myslí mých spoluobčanů může vracet.

Jeden z kanovníků nám prozradil, že podstavec s lebkou světce váží skoro dvanáct kilogramů. To podáváte docela slušný sportovní výkon, když ji nesete půl kilometru od sv. Kosmy a Damiána až na pódium na Mariánské náměstí. Připravujete se na to nějak? Posilujete?
Nijak zvlášť. Ale je pravda, že váží opravdu hodně. Snažím si opírat lokty o tělo, protože jinak bych tu tíhu neudržel ani minutu. Někdy mě také trochu napadá nechat se na část cesty zastoupit některým z kanovníků nebo jáhnem. (smích)

Neříkáte si pár metrů před oltářem „už abych tam byl“?
Jsem kluk z venkova, takže nějakou tu kondici přece jenom ještě mám. Ale vážně. Když je nejhůř, uvědomím si, že mě to spojuje se svatým Václavem. On obětoval dokonce svůj život. Tak si říkám: musíš také nějakou oběť přinést, aby lidé mohli vidět relikvii zblízka a aby světec tímto způsobem „prošel“ středem zástupu.

Letos bude cesta relikvie na místo mučedníkovy smrti slavnostní, poveze ji Hradní stráž s poctami, které se nedostávají často ani žijícím státníkům. Je na místě, aby byl tak mocně uctíván ostatek?
Václav je osobnost nejen církve, ale i společnosti, národa. Tento doprovod a projev úcty ukazuje i na tento rozměr. On je – jak to Karel IV. zdůraznil svatováclavskou korunou – věčným panovníkem, který vládu propůjčoval svým nástupcům. Tak to středověk chápal – vkládáním jeho koruny se předávala vláda a moc. Když byla svatováclavská koruna před časem vystavená, stály na Pražském hradě dlouhé fronty lidí, kteří chtěli klenoty vidět. My máme ve Staré Boleslavi každý rok nikoliv zlatý skvost, který na světce odkazuje, ale přímo relikvii tohoto svatého panovníka. Je správné, že se pouť koná také kvůli tomuto ostatku.

Co si v Boleslavi nikdy nenecháte ujít?
Nejvíc ke mně promlouvá koncert v předvečer svátku a následující svatováclavské nešpory v místní kryptě, na místě, kde svatý Václav skonal. Prostředí dýchá krásnou atmosférou. Je to klidnější, soustředěnější a menší než slavnost následujícího dne. Zároveň jsem moc rád, že je svatováclavská pouť otevřená celému národu, že se jí může zúčastnit prakticky každý, protože mši svatou přenáší Česká televize i Český rozhlas.

Zkuste si, prosím, na závěr „zafantazírovat“. Za chvilku budou prezidentské volby. Kdyby byl svatý Václav kandidátem, myslíte si, že by měl dnes nějakou šanci na úspěch?
On ani ve své době ne zcela uspěl. Zavraždil ho vlastní bratr, zahraniční politika nebyla jednoduchá – vyčítala se mu přílišná otevřenost vůči sousedům i císaři. Byl to vládce-křesťan a vnášel hodnoty, které přijal, do tehdejší společnosti. A moc s nimi nepochodil. Byla to doba polopohanská a křesťanství ještě nebylo v životě lidí dostatečně zakotvené – vlastně stejně jako není ani dnes. Takže by asi nebylo dost dobře možné postavit takového kandidáta. Neskončilo by to bratrovraždou, ale asi „vraždou politickou“.