26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Cyrilometodějská úcta pomáhala krajanům

27. 6. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/26 Cyrilometodějské dvojčíslo, 27.6.2006, Autor: Václav Štaud

Kdy začala duchovní péče o české politické emigranty?
Velmi brzy po únoru 1948 a prvních persekucích, které donutily krajany k útěku. Nejdříve je třeba upozornit na několik mužů, jejichž jména by neměla upadnout do zapomnění. Byl to pražský profesor pastorální teologie P. Alexander Heidler, který uprchl do Mnichova, v Londýně pak působili jezuita P. Jan Lang a kapitán západní armády František Rochla, jenž se tam později také stal knězem. Společně založili Cyrilometodějskou ligu, která měla jako jediný úkol duchovní péči o uprchlé krajany. V Londýně zakoupili dům pro české duchovní centrum pod názvem Velehrad a začali vydávat časopis Nový život. Ten vycházel do loňského roku. Ve Frankfurtu později vznikla Cyrilometodějská knihovna s kulturním centrem. Ta bude navždy spojena se jménem vzdělaného organizátora a publicisty Vladimíra Neuwirtha.

Cyrilometodějská liga byla ale později řízena z Říma...
Když začal česky vysílat vatikánský rozhlas a do organizační práce v lize se v Římě zapojil nejvzdělanější z nás, jezuita P. Tomáš Špidlík (dnes kardinál) a další aktivisté, bylo přirozené, že české centrum přejde do Věčného města. Zde také začala Cyrilometodějská liga vydávat první knihy. V polovině 60. let práci ligy výrazně obohatil vyhoštěný kardinál Josef Beran, mj. zřízením římského střediska Velehrad.

Na kterou z krajanských akcí rád vzpomínáte?
Bylo jich mnoho, ale jednu zmínit musím. Byla to vlastně celá série duchovních zážitků v roce 1985, při 1100. výročí smrti svatého Metoděje. Věřící za „železnou oponou“ asi vůbec netušili, jak bohaté byly tyto oslavy v zahraničí. Sešli jsme se spolu se Svatým otcem u hrobu sv. Cyrila v Římě a pak následovala řada krásných setkání. Nejdříve v Mohuči, která je s českými zeměmi historicky spojena, pak ve Westminsterské katedrále v Londýně (za největší účasti - přijeli čtyři kardinálové a třicet biskupů), ve Frankfurtu, švýcarském Einsiedeln, Washingtonu a v řadě dalších míst. Samozřejmě ani v roce 1985 nechybělo setkání v Ellwangenu a krajané uspořádali také pouť do rodiště věrozvěstů, Soluně.

Kde se kněží v emigraci běžně scházeli?
První takové setkání jsme uskutečnili v Jižním Tyrolsku a pak v roce 1962 u mě, v Mohuči. Sešly se nás vždy nejméně dvě desítky a pro všechny to byla významná duchovní posila. Dohodli jsme se, že se budeme takto povzbuzovat pravidelně. Schůzek bylo několik na různých místech do chvíle, než se v polovině 60. let čelní historikové (např. P. Grivec z univerzity v Lublani nebo F. Dvorník z Harwardovy univerzity v USA) shodli, že místem Metodějova věznění byl Ellwangen. Při první návštěvě jsme byli nadšeni a rozhodli jsme se, že tam bude trvalé centrum kněžských schůzek. Postupně začali být do Ellwangenu zváni také laičtí aktivisté, až se vyvinula tradice velkolepých krajanských národních poutí z celé Evropy i ze zámoří.

Jaký byl jejich program?
Po mši svaté v krásné svatovítské bazilice (i to jméno bylo pro nás velmi symbolické), kde jsme se modlili i zpívali česky, se několikasethlavý průvod vydával k památníku svatého Metoděje. Tam kromě českých pozdravů vždy zněla i naše hymna a svatováclavský chorál. Následovala společenská část setkání, na kterou jsme se vždy těšili stejně jako na duchovní úvod. Nechyběla česká kapela, mnoho lidí si pro tento slavný den nechalo ušít originální kroje z míst svého původu. Potkávali se přátelé i po mnoha letech - na takové chvíle se nezapomíná.

Kdo ellwangenské slavnosti organizoval?
Byli to hlavně duchovní, kteří působili v Německu. Již zmíněný otec Heidler, jeho nástupce P. Karel Fořt nebo norimberský prelát Pavel Kučera. Všichni velcí ctitelé našich věrozvěstů. Ne náhodou nazvali časopis pro české katolíky v Německu „Hlas svatého Cyrila a Metoděje“. Ellwangen navštívil také kardinál Beran, jako hlavní celebranty jsme vždy rádi vítali také otce (pozdější biskupy) Škarvadu a Esterku, rád vzpomínám i na moudrá slova arciopata Opaska.

Proč tyto národní pouti skončily?
Krajanů v zahraničí ubylo. Mnoho jich zemřelo, řada se nás nyní vrátila domů. V posledních letech úbytek nahrazovali věřící a kněží přijíždějící na pouť z Čech a Moravy. To se však již míjelo s původním smyslem. Takže loňský 33. ročník byl patrně poslední. Není ale třeba truchlit. Důležité je, že máme svobodu, po které jsme tolik let toužili. Každý může zajet do Ellwangenu soukromě, stejně jako se můžeme se svými biskupy zúčastnit národní pouti na Velehradě. Chtěl bych zdůraznit, že jako jsme uměli za svobodu prosit, měli bychom se naučit za ni Bohu prostřednictvím svatých Cyrila a Metoděje také děkovat!



P. ALOIS KRCHŇÁK se narodil roku 1922 ve Světlé u Boskovic. Většinu svého života prožil v nedobrovolné emigraci. Po římských studiích působil nejdříve jako kněz v německy hovořících oblastech severní Itálie. Doktorát teologie si doplnil na Lateránské univerzitě také právnickým vzděláním a v roce 1961 nastoupil jako asistent na mohučské univerzitě. Tři roky nato se vrátil do duchovní správy – jeho péči byli svěřeni italští dělníci v Mohuči. Od závěru 70. let do loňského návratu domů pak byl správcem německé farnosti. Při příležitosti zlatého kněžského jubilea byl v roce 2000 jmenován monsignorem. Je autorem řady vědeckých i autobiografických publikací. Nyní žije v Brně.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou