Vydání: 2008/34 Jakub Deml inspirativní i po 130 letech, 20.8.2008

S vládním návrhem na majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi souhlasí jen každý čtvrtý obyvatel Česka. Pouze 36 procent lidí pak pokládá za správné vrátit církvím jejich bývalý majetek, aby mohly vykonávat svoji činnost. Zjistila to agentura STEM v průzkumu zveřejněném minulý týden.

Podíl lidí, kteří zastávají názor, že církve potřebují svůj původní majetek k bezproblémovému působení, je podle průzkumu nejnižší od poloviny 90. let. Podle STEM současná data ukazují posílení skeptických postojů mezi veřejností. Tento trend ukazovaly výsledky průzkumů od roku 2005. Asi dvě pětiny veřejnosti považují církve za užitečné instituce. Příznivěji lidé vnímají působení církevních zařízení, které pečují o sociálně slabé, staré a nemocné občany nebo se věnují charitě.
K pevné víře v Boha se v Česku hlásí 27 procent lidí. Až 57 procent ale tvrdí, že v Boha nevěří. Jak z průzkumu vyplynulo, oproti loňskému roku přibylo lidí deklarujících se jako nevěřící o téměř deset procent.
Pozitivně se k církvím a případnému vyrovnání staví voliči KDU--ČSL, za nimi následují příznivci Strany zelených a voliči ODS. Protipólem stoupenců KDU-ČSL jsou příznivci ČSSD a KSČM, kteří negativně hodnotí především vládní návrh majetkového vypořádání s církvemi.
(čtk, red)

---

Glosa: v církvi nastal čas laiků
Výše citovaný průzkum není povzbudivý, ale překvapí jen ty méně pozorné. Kdo jsou zaskočeni, měli by zvážit, zda se jejich naivita nestává trestuhodnou. Úvahy o příčinách nejsou zbytečné, avšak mají význam spíše akademický. Sekularizace působí v západní civilizaci všude, my Češi máme náskok asi dvou generací. Materiálně se nám žije jako nikdy předtím a nikde ve světě.
Konejšivý návyk na komfort neprobouzí otázku po smyslu, po Bohu, protože komunismus devastoval i tu zbytkovou podstatu, z níž lze snad jinde dosud těžit, přerušil předávání víry v rodinách atd.
Důležitější je, jak na to reagovat. Jak upozornit národ, že život má smysl, jehož směrnicí je Bůh, že se stal člověkem a založil společenství, které má tuto jeho výzvu předávat? Odpověď je jednoduchá: vydávat svědectví. Otázka nejdůležitější: Jak svědčit? A kdo komu?
Údaje naznačují bod obratu. Hlas oficiální církve (kněží, biskupů, řeholníků) není ve společnosti slyšet. Pověření se přesouvá na laiky. Na rodiče (často jen prarodiče) vůči dětem, na děti vůči spolužákům (což je nesnadné), na kolegy vůči kolegům, sousedy vůči sousedům, přátele vůči přátelům (což je nejsnazší).
Svědectví víry v „režimu každodennosti“ se u nás dosud nedostává na přetřes. Je přehlušeno tématy v širším smyslu „politickými“, která – jak se ukazuje – nejsou nosná (starost o obnovu kdysi fungujících institucí, o přízeň státní moci, o prosazení jisté legislativy apod.). V situaci většinového zlhostejnění se vydávání svědectví stává událostí tváří v tvář. Jak si v takové situaci počínat, na to musí přijít ti, jichž se to týká především: laici.
PETR PŘÍHODA