Československo je mezi vítězi

Vydání: 2008/43 20 let od úmrtí boromejky matky vojtěchy hasmandové, 21.10.2008, Autor: Aleš Palán

Dříve nebo později se to stát prostě muselo. Bylo jen otázkou času, kdy se Čechové vymaní ze sevření rakousko-uherské monarchie a svou svébytnost naleznou ve vlastním státě. Stalo se to 28. října 1818 – právě před devadesáti lety.

Mnohonárodnostní monarchie nebyla oním „žalářem národů“, jak ho líčila tendenční česká žurnalistika, přesto však pro emancipační snahy zejména slovanských národů neměla Vídeň žádné pochopení. Dějištěm, na kterém se vznik nových států ve Střední Evropě odehrál, byla první světová válka. Jednu z hlavních rolí v tomto kusu sehrály legie, díky jejimž vojenským aktivitám mohlo být budoucí Československo spojenci vnímáno jako vítězný stát. Naopak Rakousko--Uhersko, jehož součástí Království české i Horní Uhry byly, se ocitlo mezi těmi poraženými.
Nový stát by nevznikl bez aktivit exilových politiků v čele s Tomášem G. Masarykem. Právě on – za pomoci vlivných Čechů usazených v USA – dokázal přesvědčit americkou vládu o správnosti svého usilování. V neposlední řadě se o vznik Československa zasloužili čeští politici domácí, byť mnoho z nich dlouho upřednostňovalo federativní uspořádání Rakouska, v jehož rámci by Čechové uplatňovali své zájmy. To se změnilo v lednu 1918, kdy byl v rámci Tříkrálové deklarace vyhlášen požadavek národní samostatnosti. Politikové nečekali, že jim samostatnost spadne do klína: ti exiloví vytvořili v Paříži prozatímní československou vládu, ti domácí založili Národní výbor, který měl ve vhodnou chvíli převzít moc.

První byli v Písku
Dne 14. října byla jako reakce na zdražování základních potravin vyhlášena generální stávka. V Písku došlo dokonce k živelnému vyhlášení samostatného státu. Z budov byly strhávány symboly mocnářství, propukla všeobecná euforie, když ale došla zpráva z Prahy, že zde, ani na jiných místech, se převrat ještě nekoná, dav se rozešel.
Skutečný převrat pak republiku jako povodeň zachvátil 28. října, mohutné manifestace vyvrcholily vyhlášením nezávislosti na rakousko-uherské monarchii. Na základě Martinské deklarace vydané 30. října se k českým zemím připojilo Slovensko.
Naopak mnohé oblasti s německou většinou na základě stejného práva, na které se odvolávali Češi – tedy práva národů na sebeurčení – vyhlásily samostatné německé státní útvary. Vítězné mocnosti ale nehodlaly jejich existenci uznat a mladá republika potřela separační snahy vojensky. V lednu 1919 svedla československá vojska několik ozbrojených střetů s dosud „bratrským“ Polskem. Předmětem sporů bylo Těšínsko. Situace byla posléze vyřešena dohodou, že státní hranice povede středem města Těšína. Maďarská armáda zase obsadila území na jihu a východě Slovenska, kde žila převážná většina maďarsky mluvícího obyvatelstva. Ještě na konci osmdesátých let 20. století se skvěl na jednom z domů prešovského náměstí hrdý nápis, že „z tohoto balkonu byla vyhlášena Slovenská republika RAD“. Pikantní bylo, že na budově žádný balkon nebyl… Loutkový stát se silně levicovou ideologií nemohl dlouho proti odporu mocností Dohody obstát, a proto se maďarská vojska stáhla za hranice.
Některá území se k Československu přičlenila ještě později: například Mikulovsko nebo Vitorazsko.

Narýsované hranice
V novém státě nazvaném Československo žila velká maďarská a zejména německá menšina – ta čítala několik milionů obyvatel. Aby mohl hrát slovanský živel v republice dominantní roli, začala být oficiálně ražena teorie čechoslovakismu, prohlašující Čechy a Slováky za jeden národ, který mluví jen dvěma různými nářečími. Odtud – a od mnohdy poněkud přezíravého chování českých orgánů – můžeme vysledovat snahy Slováků o dosažení „skutečné“ samostatnosti. Tu si vydobyli až v devadesátých letech 20. století; proto se dnes na Slovensku 28. říjen obecně za významné datum nepokládá. Narýsování poválečných hranic bez ohledu na národnostní dominaci v jednotlivých oblastech zavdalo příčinu mnoha pozdějším sporům a krutostem. Češi se své německé menšiny zbavili po roce 1945, soužití Slováků a Maďarů budí emoce dodnes. Zejména Maďarsko – řada jeho občanů se po první světové válce náhle ocitla v sousedních státech – může rozpad monarchie stále vnímat jako kontroverzní záležitost.
Devadesát let stará záležitost se v tomto světle stává z geopolitického hlediska věcí neobyčejně aktuální.


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay