Vydání: 2008/41 Nový litoměřický biskup, 7.10.2008, Autor: Jiří Macháně

S Mons. Janem Baxantem sedíme po poutní bohoslužbě v Pacově – tedy stále ještě v jeho dosavadní domovské diecézi na jihu Čech. Za pár minut to bude přesně jeden den od okamžiku, kdy si oficiálně vyslechl, že jej papež Benedikt XVI. posílá do severních Čech, aby tamním lidem sloužil jako následovník apoštolů, jako biskup. Přiznává, že toho v posledních dnech moc nenaspal, ale není to na něm vidět.

Kdy jste se prvně dozvěděl, že jste „ve hře“, že jste to právě vy, kdo by mohl být novým litoměřickým biskupem? Co vám šlo hlavou?
Jsou to diskrétní věci, mající svá odůvodněná pravidla daná Apoštolským stolcem, a tak jsem to vytušil až minulý týden. Předtím absolutně nic. A co mi šlo hlavou, tedy spíš srdcem? Řekl jsem si: Svatý otče, já tě mám tak rád, že to pro tebe udělám.

Už vás někdo oslovuje „otče biskupe“?
Včera v Litoměřicích, po slavnostním předčítání mého jmenování, už mě tak někteří oslovili. Zní mi to pořád velice nezvykle.

Bojíte se? Máte z té nové zodpovědnosti strach?
Nemám. Poznal jsem zblízka biskupskou službu biskupa Jiřího Paďoura jako jeho spolupracovník. Biskup Pavel Posád, který v litoměřické diecézi působil, je v Budějovicích už také nějakou dobu. O specifičnosti a řadě problémů „severočeské“ diecéze jsem s ním hovořil. Pověděl mi, jaké to tam je, jaké to tam bylo, co je v této diecézi hezkého či naopak náročného. Moc mi pomáhá, že máme už řadu let velmi dobrý vztah a mé jmenování ho potěšilo.

Prozradíte nám, jaké si zvolíte biskupské heslo?
Jistě, a rád. Vyhlásil jsem ho hned včera: „Ut videam“ – to je česky „Ať vidím“.

A co byste si přál vidět?
Prohlédnout a pokorně vidět i to, co se nedere na povrch. Vidět také krásné věci. Je to moje „kněžská věta“ už asi 30 let (Mk 10,51).

Co najdeme ve vašem znaku?
Tak to sám ještě nevím, protože teprve vzniká.

S jakým pocitem do diecéze půjdete?
Velmi silně ve mně přetrvává už od včerejšího jmenování velké dojetí. Těžko se to vysvětluje nebo popisuje, ale stát se biskupem je něco úžasného a nepředstavitelného. Přitom jsem na to doopravdy nikdy ani nepomyslel. A teď si uvědomuji stále více, že už nebudu žít a sloužit Pánu Ježíši „jako apoštol“, ale apoštolem budu. V mé nové diecézi žijí lidé, na které se těším. Také na řadu známých kněží, které jsem potkal nebo je doprovázel jako rektor v semináři na cestě ke kněžství. Především se těším, že se dáme do společného díla.

Co bude první věc, kterou jako biskup uděláte?
Padnu v kapli v biskupské rezidenci na kolena a pořádně se v tichosti pomodlím. Bez přehánění.

Chcete navázat na pastorační styl biskupa Pavla, který hodně jezdil po diecézi, nebo považujete za prioritu spíše manažerské úkoly?
Pokud mám být otcem a pastýřem, je jasné, že budu muset jezdit za lidmi po celé diecézi. Kněžím chci být nablízku, protože budeme spolupracovat na společném díle. Biskup ale musí dělat i řadu dalších věcí, třeba být i manažerem. Diecézní biskup přece „ordinuje“ – je ordinář. Žil a pracoval jsem pět let v blízkosti biskupa, takže vím, co to obnáší.

Když nahlédneme do vašeho „profesního“ životopisu, tak se dočteme, že jste působil většinou v oblastech nábožensky živých. Sever Čech je poněkud méně religiozní. Cítíte se být na to prostředí připravený?
Tuším, že je to tam jiné, ale není důvod se toho obávat. Pozornější lidé vidí, že celou českou církevní provincií prostupuje sekularizace. Pohlížím směrem do své diecéze s nadějí, že to bude práce spíš s jednotlivci a práce mnohem bližší a intenzivnější. Je tam relativně méně lidí, ale s menším počtem se spolupracuje někdy i lépe, než když máte před sebou velikou a někdy beztvarou skupinu.

Budete na biskupství budovat svůj vlastní a nový tým, nebo se obrátíte na původní?
Domnívám se, že každý biskup, ať přijde do jakékoliv diecéze na celém světě, tak samozřejmě – a je to snad pro každého pochopitelné – buduje svůj vlastní tým. Jiná otázka je, zda tým dobrých a spolehlivých spolupracovníků vybuduje ze současného personálu, nebo povolá nové lidi. Je to jedna z věcí, která v těchto hodinách intenzivně zaměstnává mou mysl. Vidíte (ukazuje směrem k hodinám) – tak teď je to právě čtyřiadvacet hodin, co jsem byl jmenován. Přemýšlím o tom už celý jeden den...

Chystáte se udělat finanční audit diecéze?
Myslím, že ne. Doslechl jsem se, že tam právě probíhá kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu jako jinde v diecézích, což je několikaměsíční zevrubná kontrola, takže se mi to zdá zbytečné.

Mnoho lidí v litoměřické diecézi se odchodem biskupa Pavla Posáda i vším, co mu předcházelo, cítí být zraněno. Není zacelování těchto ran úkolem na roky?
Vím o těchto zraněních, ale jak dlouho bude trvat uzdravování, ještě nemohu vědět. Je pro mě otázkou, jak těmto lidem pomoci. Budu o tom s nimi mluvit a třeba je i víc a lépe pochopím. Možná i oni budou vidět, že je chci chápat. Je v tom pro mě kus takové počáteční nejistoty, ale ani z toho nemám strach.

O litoměřické diecézi se říká takové klišé, že je kamenolomem. Je to tak?
Když bych přistoupil na tento „obraz“, tak si všimněme jedné důležité věci: v kamenolomu se těží pevný, tvrdý kámen. A na něj se můžete postavit, lze se o něj opřít – není to nějaké bahno a písek.

Je litoměřická diecéze misijním územím?
Ne. Misijní území je takové, kde lidé o křesťanství nic neslyšeli – ani jejich rodiče či prarodiče. Naše země je křesťanská a má tyto kořeny. Litoměřická diecéze, a nejen ta, je prostředím, které je třeba nově evangelizovat. A s chutí. Včera mi napsal e-mail můj přítel, apoštolský nuncius v Tobagu-Trinidadu Thomas Gulickson. Protože sleduje pečlivě informace z Vatikánu, tak se hned dozvěděl, že jsem byl jmenován. Kromě jiného narazil právě na toto téma: „Nebudeš to mít jednoduché, ale oproti misijním územím máš velikou výhodu. Můžeš nově evangelizovat a znovu stavět na již existujících základech.“ Českou společnost je třeba křesťanstvím znovu inspirovat, znovu jí přinášet evangelium. Církev kolem sebe nikdy nemá stavět zeď, omezovala by se sama.

Jako bohoslovec jste v Litoměřicích pobýval, měl jste tam oblíbené místo?
Pro mě jako bohoslovce to bylo skvělé město, protože tam sídlil seminář, kam jsem se vždycky po návratu z prázdnin moc těšil. A jaké bylo moje nejoblíbenější místo v celém městě? V katedrále za sloupem, před svatostánkem. V krajině mám moc rád vodu a hory. V tom ohledu se toho pro mě odchodem do Litoměřic moc nezmění. V Budějovicích je voda – někdy je jí až moc – a hory, tedy Šumava. V Litoměřicích je také voda (a někdy je jí také až moc) a kolem dokola České středohoří.

Jde o vás zvěst, jak dobře jste jazykově vybavený. Může se to hodit při navazování dalších kontaktů s křesťany na druhé straně hranic?
Máme toho hodně společného, kromě jazyka. Teď si vyčítám, že jsem se přece jen neučil mnohem víc. Učitelé na jazykové škole nám říkali: „Nemyslete si, že umíte francouzsky!“ A o tom se pořád přesvědčuji. Jazyky jsem se učil rád, abych se s lidmi mohl a uměl domluvit. Není nutné s nimi hned probírat hluboké filozofické úvahy. Důležité je, aby spolu lidé uměli komunikovat a nechodili kolem sebe jako mumie. K tomu vám může vystačit i základní jazykový kurz. Musíte ale mít srdce a oči otevřené.

Pro biskupa je určitě důležité dostat se k lidským srdcím...
Naprosto nezbytně nutné.

Víte, co by lidé v litoměřické diecézi od vás chtěli slyšet?
Tak o tom v těchto hodinách také hodně přemýšlím. Mám jim snad říkat to, co by chtěli slyšet? Ne. Budu jim říkat to, co je třeba, aby slyšeli, o čem jsem sám přesvědčen. A chci to říkat s jistotou a přesvědčivě, tedy tak, že za tím bude stát i můj život. Ale s laskavostí! I když se laskavost v dnešním trochu ostřejším světě, do kterého nás Pán Bůh postavil, považuje za slabost. Mně to ale nevadí.

Jak na vaše jmenování reagovali vaši blízcí z rodiny?
Mám pět sourozenců. Dva z nich žijí zasvěcený život. Když jsem jel z Litoměřic, tak mi do auta postupně všichni volali, protože se to dozvěděli z internetu nebo jim to někdo telefonoval. Byli všichni šokovaní, ale radovali se. Říkali mi: „Nemáš to jednoduché, ale budeme ti pomáhat.“ Tři z nich mají děti a vnoučata. Slibovali mi, že nejen oni, ale i děti se za mě budou modlit. Na modlitby čistých dětských duší se hodně spoléhám celý život.

Své jmenování biskupem jste napřed neprozradil ani jim?
No samozřejmě, že ne. To je papežské tajemství! A už jsem přece řekl, že Svatého otce Benedikta XVI. mám rád a nikdy ho nechci zradit.

Co by říkala maminka na to, že jste biskupem?
Doufám, že to ví. Určitě je v nebi, ale není vševědoucí. Ale Bůh jí to ve své laskavosti asi dal vědět...