Vydání: 2011/5 Církev a média, 26.1.2011, Autor: Jiří Macháně

Jak často děláme přesně to, před čím nás Ježíš přímo varuje: milujeme ty, kteří milují nás. Věnujeme svoji pozornost těm, od nichž ji také můžeme zpětně očekávat. Naproti tomu si obvykle nepřipouštíme svůj podíl na zlu a jeho důsledcích kolem sebe, a už vůbec ne ve světě, který známe ze sdělovacích prostředků: na druhé polokouli. Již několik let se snaží české neziskové sdružení Misijní banka ubožáků překlenout přímou pomocí v Tanzanii tento rozpor křesťanské praxe. Je to náročné na osobní i rodinný čas, zdraví a samozřejmě také na finanční prostředky. O práci misionářů v Africe hovoříme s manžely MIRJAM A PAVLEM BALDÍNSKÝCH.

Co konkrétně jste v Africe už vybudovali?

Rozvíjíme vlastní misijní strukturu, tzv. Allamano Agape – rozvojovou misijní stanici, ve které nabízíme domorodcům práci účastí na součastných aktivitách při hledání a těžbě vody, při úpravách a opravách studní, hloubení studní mechanickými i strojovými technikami, výcviku k jejich servisu. Snažíme se je získat, aby se snažili starat se o budoucnost svou i svých rodin. Postavili jsme a provozujeme školku pro důležitou předškolní přípravu dětí, staráme se o jejich stravování, plat učitelů, stavíme a pomáháme financovat WC pro větší základní školy ve vsích. Budujeme sklad na potraviny pro rolníky, dále pak dílny k systematické výuce řemesel i k opravám a údržbě. Podporujeme prevenci zdraví, dovážíme léky a nutriční pomůcky. Pomáháme matkám, opuštěným matkám s dětmi, vdovám, starým ženám se sirotky, sirotkům formou námi provozované adopce dětí za pomoci českých rodin. Hledáme i vymýšlíme a především realizujeme smysluplné pracovní příležitosti pro domorodce. Podporujeme pastorační úsilí místního faráře P. Bruna – Afričana, který spolu s kaplanem obstarává farnost na ploše 40 krát 80 km. Podporujeme také existenci i práci místního konventu diecézních sester v Kamsamba. Jejich počet se pohybuje proměnlivě od dvou do pěti osob.

Vaší základnou je misijní stanice Allamano Agape. Povězte, co taková misijní stanice vlastně je.

Misionáři musí mít místo, kam za nimi mohou lidé přijít, kde je mohou kontaktovat. A také je to místo, kde můžeme bydlet, žít, spát a odpočívat. Nejosvědčenějším způsobem, jak tohle všechno spojit, je právě misijní stanice. Velmi jednoduchý dům, v jehož sousedství stojí ještě naše školka pro předškolní výchovu.

Jaký je váš režim – jak často migrujete mezi Českem a Tanzanií?

Tři až čtyři měsíce v roce žijeme v Kamsamba, nu – a pak se vracíme do Čech. Záleží ale na okolnostech, na našem zdraví a podobně. Vždy máme připravený přesný plán, co všechno musíme stihnout. Mirjam je angažovaná v péči o sirotky, já se starám o projekty související se zaváděním vody. Když jsme v Česku, nastartované iniciativy pokračují, starají se o ně spolupracovníci, na něž je spoleh, v čele s naším tamním manažerem Izackem (viz strana B přílohy).

V čem je Banka ubožáků jiná než ostatní charitativní a misijní organizace věnující se rozvojové pomoci?

Jiní jsme tím, že naše pomoc je systematická, navíc jezdíme přímo na místo a realizujeme konkrétní projekty šité na míru potřebám tamních lidí. Většina humanitárních organizací sbírá peníze, zprostředkovává pomoc, něco někam odesílá… Velmi důležitá je přitom kontrola nad penězi. Sami jsme na vlastní kůži zažili, jak je naivní posílat někam peníze a myslet si, že s nimi adresát bude zacházet do posledku v souladu s účelem, na který jsou určené. Poučeni z toho peníze nedáme z ruky.

Jak peníze získáváte?

Všechno to jsou dary. Křesťanů i lidí, kteří žijí mimo církev. Největší důraz však klademe na věřící dárce bez rozdílu vyznání. Oslovili jsme třeba nadnárodní společnosti, jenže u nich jsme těžce ztroskotali. Řekli nám, že milion pro ně nic není, ale že jim nemáme co nabídnout – třeba logo v ledu hokejového stadionu. Nicméně nakonec se peníze vždycky nějak sejdou, Duch Svatý vane, kudy chce, a ono to vždy nějak dopadne. Se živobytím máme problém vyřešený, protože jsme už v důchodu. Těžší to bylo, když jsme odešli ze zaměstnání do naprosté nejistoty.

Nefrustruje vás, že i kdybyste se rozkrájeli, nemůžete nikdy pomoci dostatečně?

Už jsme se s tím oba nějak vypořádali. Ale je samozřejmě někdy tíživé vidět bezmoc dotyčných lidí i svoji vlastní s tím něco udělat. To si člověk říká, že je fakt jen kapkou v moři. Nejlepší je v takové situaci všechno navázat na Pána Boha: „Pane Bože, heleď, ne že to vidíš jako já, ty to vidíš ještě líp. Ty to vidíš v souvislostech, o kterých se mi ani nesní. Já ti do toho nebudu mluvit, nýbrž – jak říkal svatý František: učiň mě svým nástrojem.“ Není proto na místě přemýšlet o smysluplnosti. Teď je zkrátka potřeba zasít a o to, kdo bude sklízet, se nestarat.

Jaký je rozdíl mezi Čechy a Tanzanci?

Nedá se říci, že by byli radikálně jiní. Jsou vlastně docela stejní, jen žijí v naprosto odlišných podmínkách. Kdybych to měl zjednodušit – kdo je gaunerem v Africe, byl by gaunerem i v Čechách.

A kdybyste měl srovnat církev tam a tady?

Ve srovnání s Českem jsou tam víc vidět projevy života z víry. Tanzanci si také vůbec nedovedou představit, že někdo v Boha nevěří, že existují třeba lidé, kteří o sobě říkají, že jsou ateisté. Zkrátka to nechápou, protože Bůh je nad slunce jasná věc. Přístup k víře se mi v Tanzanii ale zdá trochu stádní. Tanzanci nemají nejmenší problém něco recitovat, zpívat – nestydí se a jsou i velmi bezprostřední, rádi tancují a projevují radost. Jsou takoví pořád, není to doména církve – vždycky to připomínám, když někdo poukazuje na jejich radostnost s konstatováním, že v Africe je budoucnost církve.

Oba s manželkou trpíte malárií. Kvůli misiím jste přišli o zdraví…

To si tak nepřipouštíme, je to riziko povolání. A s malárií se dá žít. Jsme léčení a nemoc se nijak neprojevuje. Když jsme nemocní, bereme léky. Jakmile totiž jednou dostanete malárii, máte ji doživotně, ale většinu času dá pokoj. Pokud ovšem nezanechá následky, jako má Mirjam – porušení imunity. Já s ní žiju poměrně klidně bez problémů, ale nesmím podstoupit jakýkoliv stresový moment, nesmím se vyčerpat a podobně. To se pak nemoc vrací a musím brát antimalarika. My jsme na tom dobře, těžší to mají lidé, ke kterým se léky nedostanou. Někde jsem četl, že celoročně onemocní malárií pět milionů lidí, z nichž tři miliony zemřou.

Jak vidíte svou misijní činnost v Africe v příštích letech?

Pohled na horizont začíná i končí u dnešního „Pane, buď vůle tvá“ a každý den, který dostaneme navíc, si budeme vděčně uvědomovat a radostně oslavovat. Když je člověku šedesát (jako nám), už není mladý, ale nemusí se cítit ani nijak starý na to, aby si balil kufry do hrobu. Neznamená to chystat se na odchod do osobní pasivity a redukci života na jakési čekání na smrt. Žijeme v naději, že až nám osobně dojdou síly a zdraví, bude už dost dalších ochotných a hlavně z Ducha Svatého moudrých pokračovatelů, které je už nyní třeba pro pokračování připravovat. Vycházíme z biblického předpokladu, že „pokud nestaví dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé“. To je dobré si každý den připomínat, abychom neupadli do mylných představ, že vše záleží jen na nás a našich organizačních či jiných schopnostech.