Bohatá duše poutníka

Vydání: 2004/23 Demokracie v církvi, 2.9.2004, Autor: Milan Badal

Vyšla kniha rozhovorů s kardinálem Špidlíkem
Díla nového kardinála Tomáše Špidlíka SJ jsou v posledních letech hity českého trhu s duchovní literaturou. I tak jde ovšem jen o zlomek z jeho rozsáhlé publikační činnosti knižní i časopisecké. Nejnovější kniha je milým vybočením z této řady. Jedná se totiž o obsáhlý rozhovor Jana Paulase s ním. Takových rozhovorů na různá odborná duchovní témata poskytl ovšem Tomáš Špidlík už stovky. Tentokrát však poprvé odkryl něco ze svého osobního života.


Čtenář může začít vzpomínkami na kardinálovo dětství v moravských Boskovicích, na jeho rodinu, spolužáky. Nejsou to ale nostalgické vzpomínky stařečka-pamětníka, nýbrž radostné ohlédnutí i za méně radostnými časy. Také léta války a přípravy na duchovní povolání hodnotí Tomáš Špidlík nanejvýš střízlivě a s humorem, který ostatně prostupuje celou knihou. Zvláště pasážemi o studiu v Holandsku či o duchovním vedení studentů římského Nepomucena prolínají vzpomínky na konkrétní události s bystrými komentáři tehdejší společenské a politické situace. Nebyl by to ovšem Tomáš Špidlík, aby nedokázal z řady událostí vyvodit důsledky obecně platné, jakési miniaturní duchovní rady a zamyšlení. Najednou se tak ze vzpomínkového dialogu stává jasnozřivé a čtivé povídání o hledání duchovního povolání či přípravách na kázání (posledně jmenované si náš mistr slova mohl vyzkoušet při své dlouholeté práci ve vatikánském rozhlase, při exerciciích, které dával dokonce samotnému papeži, či při svých cestách po celé zeměkouli).

ŠPIDLÍK JAKO EVROPAN
Tématem rozhovorů je pochopitelně i II. vatikánský koncil, a především Špidlíkova specialita – slovanská spiritualita. Tady ovšem rozhovor poněkud vybočuje z běžného formálního rámce. Paulasovy otázky prozrazují i jeho životní velkou lásku – literaturu. Při takovém setkání musí kardinál nutně komentovat řadu ruských literátů, k jejichž dílům se celý život vrací. Je to sice nanejvýš zajímavé, nicméně plynulý tok hovoru tyto pasáže poněkud narušují. Kardinál Špidlík je pochopitelně tázán i na ekumenické snahy, k nimž ostatně velice přispívá svou pedagogickou i teologickou činností, především však svým osobním přístupem. Nejen v těchto místech používá Špidlík řady příměrů a příběhů, aby čtenář snáze pochopil složitou teologickou problematiku, ale také aby se trochu odlehčila vážnost chvíle třeba i humorem, který ne všichni vždy přijímají. Kromě východní spirituality je zde i umění, další z výsostných Špidlíkových témat. Své evropanství ukazuje Tomáš Špidlík i při popisech mentality různých národů, při zprávách ze svých cest a nejrůznějších setkání.

Dalším vybočením z celého kontextu je kapitola, v níž krátce charakterizuje své nejznámější knihy. Protože méně někdy znamená více, držel bych se osobně stylové jednoty a právě pasáže o oblíbených autorech či o vlastní literární produkci bych z této knihy vyňal a publikoval samostatně. Třeba právě ve spojení s poslední kapitolou, nazvanou Duše poutníka (malý cestopis po východních klášterech). Cestopis literárních lásek by se tak velmi pěkně spojil s vtipnými postřehy ze Špidlíkových cest po klášterech křesťanského Východu. Jistě by je šlo opatřit i pěknými fotografiemi, nejen těmi malými ilustračními, které už v knize jsou. Dobrým doplňkem je i stručný životopis a připojená bibliografie česky vydaných Špidlíkových knih. Inspirativní úvod k celé knize zase napsal Špidlíkův věrný žák a následovník Richard Čemus SJ.

Kromě již uvedených výhrad pořadatelských mám i drobné připomínky k práci korektora. Vím, že sedm chyb v takové publikaci není zas tak mnoho, ale jsou zbytečnými vadami na kráse. Především by se čtenář neměl nechat nemile překvapit tím, že ve shodě podnětu s přísudkem najde dvakrát měkké –i-, namísto –y-, které by tam očekával; slavné řecké bílé víno s přídavkem pryskyřice není rezina, ale retsina atd. Ale to jsou opravdu jen drobnůstky, takže na spravení nálady malou „návnadu“ pro čtenáře.

V charakteristice své knihy Klíč k neznámému Špidlík píše: „V jednom období neměla Křesťanská akademie zrovna nic po ruce, co by vydala. Nabídl jsem jim tedy témata svých rozhlasových přednášek o hlavních křesťanských pravdách. Divili se, že tam není ani zmínka o pekle, a podezřívali mne z moderních herezí. Nedostatek byl ovšem čistě technický – chtěl jsem téma ještě jemně přepracovat, jenže oni je mezitím vysázeli. Jsou-li už tiskaři na onom světě, ať se prozatím spokojí s očistcem.“

"Vším jsem byl rád," shrnuje kardinál Tomáš Špidlík v závěru knihy životní postoj své poutnické duše.

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay