Zpráva o jedné zkušenosti z Lipska

Vydání: 2005/39 Jak vidí církev mladí lidé, 11.10.2005, Autor: Bernd Knüfer

Příloha: Perspektivy

V Lipsku žije asi 16 % křesťanů (z toho asi 4 % katolíků) a 84 % lidí bez vyznání. Celková situace v tzv. nových spolkových zemích vyznívá pro křesťany o něco příznivěji, ale obecně jsou jejich obyvatelé spíše bez vyznání. Neplatí tu známé rčení, že v něco přece věří každý. New Age, východní náboženství nebo jiná srovnatelná hnutí zde mají mnohem méně příznivců než v tzv. starých spolkových zemích. Max Weber i Eberhard Tiefensee mluví o „nábožensky nemuzikálních“ nebo o „homo areligiosus“: „Normální“ je zde o náboženství se vůbec nezajímat. Výchova k areligiozitě byla v NDR úspěšná.

Jezuité zřídili v Lipsku se souhlasem biskupství Orientaci – kontaktní místo katolické církve pro otázky o životě a víře. Kromě mě tam pracuje ještě jedna řádová sestra, kancelářská síla na částečný úvazek a asi třicet dobrovolníků, převážně důchodců.

Počkat na ten pravý čas

Orientace nabízí nejen programy ve vlastních prostorách, ale vedeme také dialog s lidmi mimo církev, např. na vysokých školách. Na jednom panelákovém sídlišti se už léta schází jednou měsíčně Klub přemýšlivých. Lidé tam hovoří o politice, sociálních otázkách atd. Jsou většinou důchodového věku, bez vazby na nějakou církev, orientováni vesměs socialisticky. Chodil tam i pastor obce Ochranovských bratří. Jednou jim sdělil, že jejich životy postrádají smysl, protože nevěří v Boha. Oni to nepřijali. Napsal jim, pohrozil věčným zatracením, a už se neukázal. Otrávilo je to. Já tam zůstal, s dopisem se neidentifikoval. Necítil jsem k tomu „Boží pověření“.

Jsem tam už pět let. Po smrti zakladatele jsem byl zvolen moderátorem. Ten mě před svou smrtí poprosil, abych se ujal jeho pohřbu, i když vždycky trval na tom, že ani Bůh ani posmrtný život neexistují. Byl to můj první necírkevní pohřeb – přítomni byli hlavně bývalí soudruzi. Mluvil jsem o naději na „znovushledání“.

Později po mně chtěli, abych jim vyprávěl o svém životě jezuity, o jezuitech vůbec a hlavně o mém osobním příběhu v jejich společenství. Pak chtěli slyšet něco o náboženství a o křesťanství. Chce to počkat pět let a s těmi, pro něž máme - jak věříme - určité poselství, sdílet kus života. A jsme-li pak tázáni (lhostejno jakou formou) na „zdroj naší naděje“, odpovězme skromně a s respektem k přesvědčení a životnímu příběhu toho druhého. Netřeba se ospravedlňovat, ale je třeba nejdříve naslouchat.

 

Sdílet život

Ještě předtím, než hodláte lidem něco zvěstovat, je nutno s nimi žít a rozumět jejich problémům. Proto jsme v lipské Orientaci spojili obojí: poradenství při životních problémech a informace o víře. Poradenství si žádá, abychom byli přítomni, naslouchali, přiblížili se druhému člověku a nehledali hned zbožný závěr, pokud to není žádáno. A přece je ve všech těchto rozhovorech Bůh přítomen, i když se to ozřejmí až později.

Domnívám se, že v určitých rozhovorech je Bůh přítomen, i když ho nejmenujeme. Je důležité poslouchat druhého, zejména je-li v nouzi, a brát ho vážně. Tehdy cítím Boží přítomnost silněji než ve chvílích, kdy o něm výslovně mluvím, ale ten druhý mi třeba ani nemůže rozumět. Boha uprostřed nás nezažijeme, nefunguje-li komunikace; je-li ta v pořádku, pak je v našem spolubytí i Boží otisk.

Stává se mi, že lidé, kteří v osobních rozhovorech neotevírají žádná vysloveně náboženská témata, přijdou později na jiné naše programy pro „nadechnutí duše“ a chráněni skupinovou anonymitou pak zkoušejí klást i náboženské otázky.

 

Ve věcech víry platí především zkušenost

Hledající - ať už je křesťanství poznamenalo, nebo ne - často přicházejí za „nepředmětnou meditací“. Zprvu nestojí o náboženské informace, o dogmata. Hledají-li smysl života, transcendentno, pak nikoli skrze vyznání víry či nauku, ale skrze osobní nebo skupinovou zkušenost a hodnověrnou praxi. Jde jim o náboženskou zkušenost, i když tomu tak neříkají; o pokoj v duši, o životní náplň, o angažovanost pro bližní, která nepřijde vniveč.

Mnohým připadá cesta meditace náročná, zdlouhavá, znepokojivá. Jiní na ní trvají, chtějí ticho, vnitřní oproštění od toho, co je ovládá. Buddhistický přístup? Vysvětluji jim, že i v pouhém přebývání zažíváme to, že jsme v biblickém smyslu obrazem Božím, že jsme podobni tomu, který o sobě řekl: „Jsem, který jsem.“

Chápání Boha vycházející z jeho imanence je těmto lidem přístupnější než představa Boží transcedence, Boha vzdáleného, jenž se nám zjevil skrze proroky a před 2000 lety skrze svého Syna. Jde o to, že Bůh, resp. absolutno (vlastně ten Absolutní) je i v nás. Že v každém z nás je něco cenného, že to viditelné je jen popředí, proto tu musí být něco víc, něco jiného. To lze sdělit snáze. A toto jiné je i ve mně. O tom se dá opatrně hovořit, nejlépe bez teologických a náboženských pojmů, ale slovy, která vycházejí z tajemství mezilidských vztahů.

Někdy zažíváme i pochybnost, mlhavý a nejasný pocit, že naše existence sama o sobě nemá pevný základ. Přiblížit tuto zkušenost se však služebníkům náboženství nedaří, neboť – jak ukazují průzkumy – v obou částech Německa se na ně lidé bez vyznání neobracejí s otázkami po smyslu života. Nezbývá než tu situaci vydržet, tedy - spolubytí.

Nepředmětná meditace není jedinou náboženskou zkušeností. K té lze dospět i v přírodě, při angažovanosti pro druhé, ve strachu, v radosti i v pokusu o modlitbu. Jsem ale přesvědčen, že mnozí lidé křesťanské zvěsti o Bohu nerozumějí, že slova zůstávají prázdná, nezakusí-li ti oslovení život tam, kde sám sebe přesahuje, není-li jim tato zkušenost dána, anebo nechápou-li její význam. S barvoslepým nelze mluvit o barvách, není-li mu prožitek barev zpřístupněn. Mezní skutečnost, láska přesahující rozum - o tom nelze mluvit, nemá-li oslovený tu zkušenost alespoň v podobě touhy po ní. Takový člověk si se slovy víra, důvěra a naděje spojuje jiné obsahy než ten, kdo je má spjaté s náboženskou zkušeností. Proto nehledají informace, ale někoho, kdo jim zpřístupní „duchovnost“, tedy zkušenost celosti života, kterou předtím sám učinil a nahlédl.

 

Mluvit o Bohu srozumitelně

Někdo namítne, že „víra je ze slyšení“, že potřebuje slova a dogmata. To nepopírám. Ale slovo musí být srozumitelné. Křesťané (zejména teologové) příliš snadno předpokládají, že jejich slovům je rozumět. Slýchám od kolegů: „Kdo nerozumí, rozumět nechce.“ I to se stává. Ale mnozí netuší, kolik je těch, kteří bez vlastního zavinění nerozumějí křesťanskému jazyku, kteří ho buď neznají vůbec, nebo jen ve zkreslené podobě. Přitom křesťané na tom často nejsou o mnoho lépe. Naše formalizované mluvení o Bohu (i s ním) udělalo z náboženského jazyka neživou kostru či bludiště. Mluvíme o milosti, spáse, vykoupení, odpuštění hříchů a nebeské blaženosti. Proč nemluvíme raději o prožívání každodenního údělu, které může mít hloubku? O osvobození od vnitřních a vnějších tlaků? O překonávání samoty a nenávisti, o nenasytné žízni po lásce a životě a o tom, že smět existovat a být milován je nám dáno bez předběžných podmínek? Proč nečiníme po vzoru Ježíšových podobenství Boží poselství vycházející ze všedních událostí?

Jako jezuitský praktikant ve Frankfurtu nad Mohanem jsem měl v deváté třídě vysvětlit, co je to nebe. Podařilo se mi pohnout mladé lidi, aby se rozhovořili o svých touhách: po bezpečí (většina pocházela z rozpadlých rodin), po lásce, po přijetí... Když jsem jim pak řekl, že skoro přesně popsali nebe, otevřeli ústa. I učitelka přestala opravovat sešity. Předtím pro ně bylo nebe něčím nudným. Ale láska bez zrady a kořistnictví, to stálo za úsilí. Jak dlouho pak na to mysleli, nevím, ale v tom okamžiku jsme si rozuměli, nebe nám bylo blízko a já na tu scénu nezapomněl ani po 37 letech.

 

Vytušit Boží dílo v tom druhém

Proč nezdůrazňujeme to, že vědomí o Boží lásce a věčném životě osvobozuje, překonává nenávist a pomáhá žít? Snad proto, že jsme sami nedůslední a raději se vyhýbáme tomu, nač nechceme být tázáni? Mnozí teologové jsou vyhýbaví asi proto, že kdyby se jich někdo začal ptát, jak ten či onen článek víry či rituál souvisí se životem, možná by začali koktat. Tvrdíme, že náš Bůh je Bohem živých. Proč je ale tolika kolegům zatěžko kázat o tom, jak důležitá je pro nás jeho trojjedinost? To, že Bůh je nad námi, v nás i pod námi? Přesto denně žehnají ve jménu Trojjediného.

Vždycky, když nějaký křesťan začíná rozhovor o víře slovy: „Musíte přece chápat...“, říkám si: „Vůbec nic nemusíte chápat.“ To teolog se musí naučit vyjádřit Boží poselství tak, aby vstoupilo do života toho druhého, o němž by neměl říkat, že v jeho světě není slov pro Boha a modlitbu. Živý člověk ví, co je život. A Bůh je ten, který žije. Mluvme tedy o Bohu anebo o touze života po nekonečnu.

Ve studii Jak žije a věří Evropa píše Paul M. Zulehner, že v nových spolkových zemích je přes 50 % „ateistických vitalistů“. Těch, co „věří v život“. Ne v ten osobní, ale v „život vůbec“. Pokud ano, jsou skutečnými ateisty? Nebo se jejich víra dosud nerozvinula? A rozumíme jim natolik, že jim v konkrétním případě můžeme ukázat další rozměry, vycházejíce nikoli od „života vůbec“, ale od jednotlivého člověka?

Netvrďme, že život lidí bez vyznání je materialistický a zcela uzavřený náboženským dimenzím. Často to tak je. Například když mi prostá stará paní říká, že je spokojená se životem a víc si nepřeje, nebo když lidé při záplavách v roce 2002 pomáhali do úplného vyčerpání, když svůj život nevidí jako nesmyslný a mohou umírat odevzdaně, pak takový život a takoví lidé jsou místem Božím v tom smyslu, jak Boha chápu já sám.

Lidé na východě Německa mají jiný názor. Nespojují smysl života s Bohem - to slovo si (vlivem komunistické propagandy a někdejší fundamentalistické výuky náboženství) spojují s „nevědeckostí“, s neživotností a náboženskými tlaky, s tendencemi, které pozorovali u některých věřících. Jejich seberozumění „bez Boha“ beru vážně. Nikdy bych jim neřekl: „Stejně věříte, jen o tom nevíte.“ Ale nebrání mi to uctívat Boží přítomnost v mém protějšku a v jistých chvílích o tom nenuceně mluvit, je-li to možné.

Co mě vlastně opravňuje k předávání mého pojetí bytí těm, kteří jsou spokojeni s tím svým? Počínám si pragmaticky: o náboženském výkladu hovořím jen s těmi, kdo se ptají. Protože nepoznáme, kdo a do jaké míry je se svým názorem spokojený, předkládáme svou nabídku otevřeně. Kdo chce hledat dál, stává se naším partnerem v dialogu. Musíme se ale zviditelnit, aby nás zájemci mohli najít.

Navíc věřím, že lidská společnost jako celek i jednotlivci budou ochuzeni, když otázka po transcendentnu zmizí. Karl Rahner řekl, že budoucím úkolem křesťanství může být uchování živé otázky po Bohu. A to mě žene kupředu, ne snaha něco ostatním vemluvit.

 

Dialog s vlastní nevírou v nás

Orientaci chápeme zvěstování jako dialog. Slýchám od kolegů, že dialog s nekřesťany je posléze monologem, neboť hlásáme pravdu, kterou oni nemají. Připadá mi to ponižující. Jsme vlastníky pravdy, anebo jen střežíme pevnou víru, že nás Bůh vede bezpečnou cestou, na níž nemůžeme zabloudit?

Druhý vatikánský koncil zjistil, že i v jiných náboženstvích je spása možná. Z toho můžeme těžit. V dialogu s jinak věřícími jsme odkázáni odkrývat podstatu naší víry, osvobozovat ji od dobových magických či příliš lidských zkreslení. Prostí křesťané často přiznávají, že se otevřeného dialogu s jinověrci obávají, protože neumějí trpělivě naslouchat, nebo si vlastní vírou nejsou zcela jisti; mají strach, aby se jim nezhroutila náboženská samozřejmost. Asi budeme muset navázat nejprve dialog s vlastní nevírou v nás, než budeme schopni mluvit se současníky jiného vyznání či bez vyznání. Tak jako rodiče, kteří přistoupí na věrohodný dialogický proces výchovy, rostou jako osobnosti, může se tříbit a růst naše víra, necháme-li se vyzvat našimi bližními jiného vyznání nebo bez něj k rozhovoru.

Bernd Knüfer SJ

Převzato z měsíčníku Stimmen der Zeit, 1/2005. Přeložila Z. B. Kráceno, zdůraznění jsou redakční. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay