Zpověď neláká, svátost smíření ano

Vydání: 2015/18 Broumov: nový život pro klášter, 28.4.2015, Autor: Miloš Szabo

Příloha: Perspektivy 18

Dobře zvládnutá zpověď může vracet do světa z obou stran mřížky zcela nové lidi
 
Marně se snažím si vzpomenout, zda jsem se někdy těšil na zpověď. Omlouvám se všem, kteří jsou na vyšší duchovní úrovni než já a tuto radost z vyznání svých hříchů znají, já však tento dar opravdu nemám.
 
Ilustrační snímek Štefan Muráň
 
Kdysi jsem to dokonce říkal svému starému a zkušenému zpovědníkovi v obavě, zda to není z mé strany slabá víra nebo nedostatek lásky, ale ujistil mě, že i velcí světci měli s vyznáním hříchů problémy. Nestihl jsem sice zjistit, kteří světci to byli, protože krátce poté starý pater umřel, ale jelikož jsem i já jeho považoval za světce a protože jsem se za něho modlil pokaždé, když jsem si u něj domluvil zpověď, nemám nejmenší důvod mu nevěřit. Zkrátka první, co mě obvykle napadne, když mi ve svědomí buší ozvěna mých pádů a hříchů, které se jako soubor v počítači ukládají na mé duši, je jedno a to samé: ZPOVĚĎ? NE!
 
Jen se už osamostatnit!
 
Bylo mi patnáct, končil jsem základní školu, před několika týdny obdržel občanský průkaz a cítil se důležitě. Rodiče mě každou chvíli něčím iritovali, možná už jen tím, že všechno měli jasně nalajnované – cokoli, co jsem měl prožít, oni si už prožili, občas jsem měl pocit, že vědí i to, o čem já ani netuším, a snaží se mě uchránit před zkušenostmi, které by mohly ohrozit mé duševní zdraví či rovnováhu.
 
Věděli lépe než já, jak se mám oblékat, jakou délku vlasů bych měl upřednostnit, s kým bych se měl a s kým neměl kamarádit, kterou akci mám a kterou nesmím navštívit. Pohrával jsem si s myšlenkou, že by mi bylo lépe, kdybych už byl na vlastních nohou a mohl sám za sebe rozhodovat, na co se budu v televizi dívat, v kolik půjdu spát nebo zda zkusím, či odmítnu u spolužáka na návštěvě lahev piva.
 
Lépe než já věděli i to, kdy mám jít ke zpovědi. Chybělo už jen, aby mi nadiktovali mé hříchy. Vnitřně jsem se vzpíral a odmítal je poslechnout. Jednou potichu, jindy nahlas jsem vyjadřoval svůj názor. Vztekal jsem se. Touha vystoupit ze zaběhlých stereotypů a stanovit si vlastní řád, v němž budu hlavním rozhodčím já sám, byla tak silná, že jsem ji dokonce ani nepovažoval za hřích. Bylo to přirozené, normální, adekvátní mému věku. Zvláště když jsem kolem sebe viděl kamarády a spolužáky, kteří si mohli sami rozhodnout, v kolik přijdou večer domů, a disponovali kapesným, o jakém se mi mohlo pouze zdát!
 
Mluvit o tom se zpovědníkem? Hříchem přeci musí být něco jiného, rozhodně většího a těžšího…
 
Najít rovnováhu
 
Když dnes coby kněz naslouchám podobným vyznáním, uvědomuji si, jak křehká je hranice mezi svobodou osobnosti a poslušností autoritě. A to nejen v dospívání, kdy se láme dosud pevná plocha dětství, za něhož zodpovídají ti, jimž je dítě svěřeno do péče, ale i kdykoli poté, když narážíme na situace vyžadující naše uposlechnutí.
 
Touha rozvinout vlastní reálné i domnělé schopnosti a snaha uplatnit sebe sama ve společnosti bývá stále silnější a intenzivnější, takže je čím dál méně těch, kdo si uvědomují, kolik slabších, ale i duchovně vyspělejších jedinců mohou cestou za svou realizací zranit. Síla osobnosti se nepozná podle toho, co dosáhne, ale kolik dobra je schopna prosadit, a to nikoli dobra privátního, nýbrž obecného, ve prospěch společnosti.
 
To, co pro adolescenta představují rodiče, je pro dospělého nadřízený v práci, učitel ve škole nebo duchovní v církvi. Všude jsou autoritou daná pravidla, která není dovoleno svévolně porušovat a obcházet. Člověk, jenž se nenaučil včas – i kvůli nesprávné výchově – najít rovnováhu mezi svobodou a poslušností, bude mít v budoucnu vážné problémy přizpůsobit se nejen lidským pravidlům, ale i těm Božím. Těm, která stanovují, co je hřích, i těm, která stanovují způsob, jak jej pak lze odčinit a dosáhnout jeho odpuštění.
 
Kněz ve zpovědnici je jedním z lidí, kteří mají pomoci všem, kdo tuto rovnováhu hledají. A nestydí se pokleknout a přiznat, že se někdy nebo často snaží rozhodovat bez ohledu na to, co je stanoveno. Nadřízenými i Bohem.
 
Proč to řešit s knězem?
 
Když jsem před Bohem sliboval, že zachovám celibát a budu žít čistě, už jsem sice věděl, co tato slova v tělesné rovině konkrétně znamenají, ale pln nadšení pro své povolání jsem zároveň podceňoval všechna pokušení, která přijdou.
 
A přišla. Velmi záhy. V nejméně očekávaných okamžicích mi přicházely na mysl představy, o nichž jsem ani netušil, že by je někdo mohl realizovat, a v kteroukoli denní či noční hodinu se mé tělo stávalo výkonnou továrnou na výrobu hormonů, jimiž jsem klidně mohl zásobovat desítky dalších mužů.
 
Při mši jsem vyznával, že často hřeším myšlením, slovy i skutky, ale v této oblasti každé jedno slovo jako by bylo tučně zvýrazněno a podtrženo červeně. Často. Myšlením. Slovy. Skutky.
 
Co z toho je vlastně normální projev zdravého muže v nejlepších mladých letech, kdy se běžně žije aktivní pohlavní život a zakládá rodina? Je skutečně hříchem všechno, co jsem se kdysi učil v katechismu, a není pro dospělého v sexualitě posunuta hranice jinam? To, co by dětské oči neměly vidět, dospělé mohou a po tom, co je dětským rukám zakázané, dospělí sahat mohou? Není v dospělosti normální hledat uspokojení a úlevu, navíc když se vše děje diskrétně a o samotě?
 
Proč bych měl tohle řešit s knězem? Jako kolega navíc znám mnohé z nich velmi dobře. I jejich lidské slabosti…
 
Jak je důležité přijmout sám sebe, si velmi intenzivně uvědomuji pokaždé, když se ve zpovědnici odehrává často nevyřčený boj penitenta s jeho vlastní sexualitou. Mladý muž i žena, často zmateni ze sebe samotných i z objeveného světa dospělých, nejednou nevědí, jak odolat a nezkusit ovoce, o němž všichni mluví, že je nejen krásné, ale i příjemné k ochutnání. A když neodolají, jak sami sobě, nemluvě o společnosti, v níž žijí, vysvětlit, že ne všechno, co se lidskému chtíči nabízí, je skutečně správné a dovolené.
 
Málokterá oblast bývá tak schizofrenicky rozdvojena na vnější a vnitřní fórum: zatímco před nejlepšími kamarády a přáteli se nejednou rádi chlubíme svými zkušenostmi, před svým svědomím i před knězem jako bychom ztratili řeč. I to je důkazem, že v naší duši ještě stále promlouvá Bůh, jenž nás nabádá k ovládání svého těla, abychom se nestali jeho otroky.
 
Než jsem si našel stávajícího zpovědníka, zažil jsem různý přístup kněží, více i méně citlivý. Slyšel jsem hřímání peklem i lehkovážné mávnutí rukou. V dobách, kdy jsem byl svobodný, ale i v dobách, kdy už jsem byl zadaný a veškerá má bytostná touha, včetně té tělesné, měla být nasměrována k jedinému cíli.
 
Dobrý zpovědník má být s oblastí tělesna vnitřně vyrovnán. Což neznamená, že nezná pokušení. Což neznamená ani to, že nezná pády. Vyrovnán znamená, že zná správnou cestu, k níž se vrací. Aby pak na ní pomáhal všem, kteří se celoživotně učí sebeovládání. A to nejen v otázce sexuality.
 
Aspoň trochu luxusu
 
Když jsem byl mladý, nepotřeboval jsem tolik řešit, kde jsem a čeho jsem dosáhl. Když se nepovedlo jedno, vyšlo druhé. V soukromí i v profesi. Nechyběla sice ani pochvala, ani kritika, mladý věk a jemu adekvátní četné dispozice však pokaždé poměrně rychle dokázaly potlačit veškeré obavy, co bude zítra a kde vlastně jednou skončím.
 
Přišel ovšem věk, kdy moji vrstevníci – a často méně schopní než já – mají dobře placená místa ve firmách nebo jsou sami jejich majiteli, na třídní srazy přijíždějí v luxusních autech, jakoby náhodou dávají ostatním na odiv značkové hodinky a jen tak mimoděk se zmíní o své nedávné cestě do Patagonie.
 
Najednou ve mně hlodá nepoznaná touha se jim vyrovnat. Kam zmizela ona bezstarostnost evangelia? Objevují se otázky až donedávna nepoznané: Je opravdu místo, které zastáváš, konečné? Nemáš na to, aby ses se svými zkušenostmi a schopnostmi ještě někam posunul? Nemohl by sis dovolit i ty aspoň trochu luxusu, jehož sis celá léta poctivě odříkal?
 
Největší kariérní boje se odehrávají uvnitř samotného člověka. Tak silné, že prohra se v této sféře připouští velmi těžko. A pokud nastane, hroutí se člověku svět. Anebo aspoň samotný člověk. Při vyznání hříchů pak zažívám pokušení mluvit o cizí nespravedlnosti a vlastní křivdě. Ubolené ego se tak stěží vyrovnává s tím, že až do konce svého života budu jenom sloužit. Nepovšimnutý představenými, uprostřed závistivých kolegů a navíc za malé prachy.
 
Změna v mé duši
 
Sedám si do zpovědnice, dávám na sebe fialovou štolu a naslouchám podobným příběhům. Nejen jako člověk, jenž chápe všechny, kdo se bez okolků obviní ze svých nezvládnutých myšlenek, slov i skutků, ale zároveň jako zástupce Boha, jenž má lidem právě pro toto nefalšované vyznání jejich hříchy odpustit a povzbudit je k tomu, co je správné. Obrovský závazek, který obdržel v okamžiku, kdy se do jeho lidského a vlastní vinou slabého těla rozlila svátost kněžství.
 
K povzbuzení náleží i připomenutí, že naším nejdůležitějším cílem je následovat Ježíše. Slova vyřčená po vyznání hříchů náleží nejen zpovídajícímu se, ale i tomu, kdo zpovídá: Kristus přišel, aby sloužil. Nechtěl dělat to, co miloval, ale miloval to, co právě dělal. I když už v té době jiní kolem něho hledali uspokojení v jiném životním stylu.
 
Dobře zvládnutá zpověď může vracet zpět do světa z obou stran mřížky zcela nové a proměněné lidi. Právě tato změna mě vždy dostane. Změna, kterou si nejsem schopen koupit: změna vnitřního prostředí v mé duši. V té duši, již si jednou Bůh bez problémů přečte líp než nejkvalitnější čtečka dat na disku.
 
Není pochyb, že máme rozvíjet i schopnosti Božích dětí, nejen dětí tohoto světa. Světa, jenž nás přitahuje jako magnet, takže toužíme po jeho pokoji, záleží nám na jeho uznání a chceme se realizovat v rámci jeho pravidel. Proto máme tak málo chutě víc věřit evangeliu a radikálně je žít. Přestože věříme v Boha, jsme denně v kostele nebo umíme zpaměti pár žalmů, Kristu jsme nejen stále málo podobní, ale jeho model života završený na kříži není ve skutečnosti vzorem ani pro nás, ani pro ty, kteří jsou nám svěřeni.
 
To je má, naše největší vina. A odpustit mi ji může pouze Bůh. Pády a vstávání bude doživotní proces – stejně jako vyznání toho, že jsem selhal. Zpověď však není pouze čtení hříchů. Na jejím konci je SMÍŘENÍ. A tomu rád říkám ANO!
 
Autor je pražským farářem a okrskovým vikářem.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay