26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Zničený kostel je jako opuštěný vykřičník

29. 12. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2011/1 Církevní nemocnice, 29.12.2010, Autor: Zita Chalupová

Jeden rok skončí, druhý začíná. K Novému roku patří i novoroční přání. Výtvarnice JANA KREJČOVÁ se novoročenkám věnuje už mnoho let. O její tvorbě, tématech novoročních přání a dalších oblastech jejího širokého zájmu jsme mluvily v jejím olomouckém bytě i ateliéru.

Jak dlouho se zabýváte výtvarnou tvorbou?

Od doby dospívání nepřetržitě. Nejsem výtvarnice profesí, nestudovala jsem tento obor, absolvovala jsem střední ekonomickou školu a pak knihovnickou nástavbu. Ale výtvarná tvorba byla tím, čemu jsem se vždycky věnovala nejvíc. A ta profese z toho logicky vyplynula. Na volné noze se živím už od roku 1986.

Kterou z výtvarných technik máte nejraději?

Donedávna jsem se věnovala především volné grafice – tisku z plochy, občas i kresbě, z užité grafiky to byly především knižní značky; již dříve začal být módní hlubotisk. Postupně zájem o linoryty opadal, proto se nyní věnuji výhradně kreslení.

Náplní vaší práce však není jen grafika a kresba, ale také psaní. Zajímáte se hlavně o církevní památky, také o světce, hlavně ty, kteří nějak souvisejí s Olomoucí…

To je pravda, dlouhodobě soustřeďuji materiály o sv. Pavlíně, patronce města Olomouce a celé naší arcidiecéze. Už mě dva historici předběhli, ale stále mi ještě zůstává dost dalších poznatků, které nebyly publikovány. Totéž se týká sv. Jana Sarkandra. Při vyhledávání zobrazení těchto světců mám neobvyklé štěstí, dají se najít na mnoha i nečekaných místech. Před pár dny jsem třeba byla ve Vratislavi a také tam jsem objevila okno s vitráží sv. Jana Sarkandra.

Velkým tématem je pro vás poutní místo Stará Voda ležící ve vojenském újezdu Libavá se zdevastovaným, dnes už zase trochu opraveným kostelem sv. Jakuba Většího a sv. Anny. Napsala jste o něm několik prací. Co pro vás toto téma znamená?

Je to pro mě významná i bolestivá záležitost – bolestivý a smutný je celý ten kraj. V poslední době do Staré Vody na poutě nejezdím, náhradou provázím poutní zájezdy na jiná místa. Je to tak trochu na protest proti tomu, že se ve starovodském kostele víceméně za německé peníze začala opravovat omítka – a tím se odstranily nápisy, jimiž sovětští vojáci kostel popsali. Podle mne měl kostel zůstat v takovém stavu, jak po revoluci zamýšlel arcibiskup František Vaňák – kostelem tří národů, tj. nejen Čechů, ale i Němců a Rusů, resp. místem smíření těchto národů. Proto nápisy v azbuce měly zůstat zachovány alespoň uvnitř, na rozdíl od vnější fasády a věží. Dosud trvající obecné povědomí o tom, že kostel zničili sovětští vojáci, je mylné. Největší vinu na zničení měli právě čeští důstojníci, dokumenty usvědčující naši armádu se dochovaly. A nelze tvrdit, že taková byla doba – i z jiných situací známe, že lidé mohli být a byli stateční a postavili se proti nesprávným rozhodnutím. Tady byl takovým neohroženým člověkem někdejší ředitel památkové péče v Ostravě, díky jehož pevnému stanovisku kostel nebyl odstřelen. Ale zpět k nápisům, ta azbuka, to není vandalismus, žádné vulgarismy. Nápisy byly posledními výkřiky, kterými zde uvěznění sovětští vojáci naposled pozdravili svůj domov, protože pak byli zastřeleni a posláni domů s dopisem, že padli v boji proti kontrarevoluci. I proto měly nápisy zůstat zachovány a dokumentovat to, jak dovedeme svou vinu (např. na celkovém zničení kostela) skrývat za celkem nevinné pozůstatky devastace (nápisy na už vydrancovaném a zničeném objektu). Předmětem, který k poutnímu kostelu patří a který chybí, je milostná soška sv. Anny Starovodské. Naposledy byla vystavena úctě v roce 1949 a od té doby je nezvěstná. Olomoucké poutě do Staré Vody organizuje probošt olomouckého svatomořického kostela P. František Hanáček, který už před lety vyjádřil přání zhotovit náhradní sochu ve zhruba dvojnásobné velikosti. Původní, gotická dřevěná soška byla necelých pětadvacet centimetrů vysoká. Model provedl sochař a restaurátor Radomír Surma, který neměl zrovna lehkou práci. Fotografie starovodské milostné sošky totiž neexistuje (nemají ji ani původní němečtí obyvatelé). Proto při modelování musel pan Surma vycházet ze známých typů gotických Madon, v konečné fázi pak byla upravena tvář Madony na starší tvář sv. Anny. Momentálně čekáme na rozhodnutí P. Hanáčka, aby se věc dotáhla do konce a aby poutníky mohla znovu vítat sv. Anna Starovodská, i když v jiné podobě.

Jak jste se ke Staré Vodě dostala?

Tak trochu z furiantství. Soused z chalupy mě provokoval, říkal: „Vy víte všechno, a víte taky o kostele na Libavé?“ Já jsem nevěděla nic. Ale byla jsem svolná se do střeženého vojenského prostoru vypravit, když budu mít doprovod. Přejeli jsme několik strážních domků se sovětskými vojáky, aniž si nás někdo všiml. Bylo to v roce 1986, v listopadu, bylo takové nevlídné zamračené počasí, takže ten zničený kostel vypadal jako smutný opuštěný vykřičník. A já si řekla, že za to, že jsem o něm dosud nevěděla, musím dělat všechno pro to, abych mu nějak pomohla.

Cítíte dnes, kdy už je kostel v podstatně lepším stavu, kdy se do péče o něj zapojili němečtí starousedlíci i skauti, kdy se dá mluvit i s představiteli armády, nějaké zadostiučinění?

Jednání stále nejsou dotažena do konce, není řádná dohoda mezi církví a armádou, v případě navrácení kostela církvi chybí náplň využití kostela. Pořád si říkám, jaká je to škoda, že nedošlo na slova prvního porevolučního olomouckého arcibiskupa P. Františka Vaňáka. Ten, co se týče duchovní správy místa, chtěl navázat na poslední řád, který Starou Vodu (a také některé okolní farnosti) spravoval, a to na obláty Panny Marie. Zpět do vlasti přišel nezapomenutelný oblát P. Zdeněk Čížkovský. Ovšem ani on se nedožil toho, že by se obláti na Starou Vodu vrátili. Pro nemožnost sídlit ve vojenském újezdu působili v Kroměříži, odkud se pak rozšířili dále.

Zajímají vás i další památky, ty hýčkané, ale hlavně ty zničené.

Jsem například autorkou scénáře a průvodních textů obnoveného muzea Matice svatokopecké nebo výstavy konané k 750. výročí obnovení kostela sv. Mořice v Olomouci. Po seznámení se se Starou Vodou mi bylo líto i dalších církevních staveb, o které se nikdo v současnosti nezajímá, takže jsem začala podle archivních pramenů sepisovat historii a osud církevního majetku také ostatních kostelů na Libavsku. Do dnešní doby se zachoval kostel Povýšení sv. Kříže v Libavé, vzpomínaný kostel ve Staré Vodě, kostel sv. Josefa v Kozlově a kostel sv. Jana Křtitele ve Slavkově. Konkrétně ten by mohl sloužit k natáčení filmů z doby socialismu, neboť z kostela vznikl kulturní dům. Zůstala věž, ale jeho báň byla snesena, namísto presbytáře vzniklo pódium, chór se změnil na promítací místnost a loď na sál, namísto sakristie je bar sousedící s WC… A především je tam ta socialistická atmosféra. Ovšem zničené církevní stavby nejsou jen ve vojenském prostoru…

A nejen na Libavsku…

A je jich mnoho. U nás je potřeba stejně tolik rukou a srdcí, aby se to, co nám obohacuje život, navrátilo do normálního stavu. Mezi ta místa, jejichž osud mne v posledních letech trápil, patří například Svatá Voda u Litovle, jíž se také říkalo Čerlinka. To úplně maličké a úžasné místo. Bývala tam studna s poklopem, na něm skleněná „kaplička“ se soškou P. Marie, později i litinová socha P. Marie a kolem stromy – obrovské lípy a duby – na kterých byly nahusto zavěšovány tzv. svaté obrázky. Když jsem tam poprvé přijela, právě pod pilou padla poslední lípa. Z dříve nesmírně poetického místa během posledních desetiletí zůstala jen mariánská socha. Pramen byl zabetonován do jakési zídky, do níž je zaražena trubka. Podle pověsti, která byla vymalována i na jednom ze zavěšených obrázků, se tam koupaly tři dívky, které vilně pozoroval Jan Šembera Černohorský z Boskovic, pán na Úsově, lidem nazývaný Šumbera. Byl schovaný v křoví a na sobě měl navlečenou jelení kůži i s parohy. Dívky si ho všimly a poprosily Pannu Marii, aby je před jeho nečistými úmysly zachránila. Byl to asi jediný svatý obrázek s namalovanými nahými děvčaty, o jiném takovém nevím. Ztratil se stejně, jako se ztratilo toto místo.

Vraťme se k vaší výtvarné tvorbě. Jaká témata jste si vybírala?

Především to bylo město Olomouc. Ale taky Kroměříž, Bruntál, odkud pocházím, Uherský Brod. V posledních letech Olomouc dominuje. Posledním motivem nakresleným pro vánoční a novoroční přání je čestný sloup Nejsvětější Trojice, jehož vrchol a vrchol jemu blízkého mariánského sloupu nesou hvězdy. Ty doplňuje betlémská hvězda. A tak znovu tyto tři hvězdy reprezentují přítomnost Boží Trojice. Tento hlavní motiv doplňují věže dómu a chrámu sv. Michala.

Novoročenky děláte asi mnoho let.

Stále, odjakživa. Jejich témata jsou především olomoucká, objevují se na nich olomoucké monumenty: například kostel sv. Michala, který je mému bydlišti nejblíže, sv. Mořice, na který vidíme z oken, samozřejmě dóm sv. Václava, ale i radnice nebo bazilika na Svatém Kopečku, jeskyně se Svatou rodinou či betlémská hvězda, vločky sněhu, dlažba atd.

Vychází téma, které se na novoročence objeví, jen z vaší inspirace, nebo se stává, že si potenciální kupec přesně řekne, co by na ní chtěl?

Nestává se, aby si někdo diktoval, co mám udělat. A přiznám se, že o takové zákazníky bych ani nestála, protože těm nejde o obrázek, ti se takto chovají snad ze snobismu. Kreslím si pro sebe, když někdo přijde, může si vybrat z toho, co mám hotové. Jsem se svými zákazníky na jedné vlně a všichni se postupně stávají mými přáteli.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou