Znalost vlastní minulosti je součástí každé kultury

Vydání: 2010/5 Násilí v rodině, 29.1.2010, Autor: Karla Ladwigová

Nad archivními materiály se dokáže zasmát i užasnout. Na otázku, jestli má přístup do Vatikánského tajného archivu, odpovídá bez zaváhání, že jistě. Historička Zdenka Hledíková.

Přednášíte na FF UK pomocné vědy historické. Jak má laik chápat tento pojem?

Pro archivnictví jsou pomocné vědy průpravou, díky níž je možné odvádět skutečně kvalifikovanou archivní práci. Slovo „pomocné“ je sice v lidovém pojetí poněkud degradující, ale jde o soubor šesti až osmi disciplín zabývajících se určitými typy historických pramenů, psaných nebo hmotných. Mají své zvláštní metody, jak třeba z erbů, pečetí, listin či úředních knih získat informace potřebné pro historiky. Zabývají se nejen obsahem pramenů, ale i vnější stránkou vypovídající o době vzniku někdy víc než samotný obsah.

Vystudovala jste tento obor na UK. Na kterého z profesorů ráda vzpomínáte a kam vedly vaše kroky po absolutoriu?

Zažila jsem na fakultě poslední dozvuky staré generace. Působil tam profesor Václav Vojtíšek, přesvědčený Čech trochu z konce 19. století, odborně mimořádně fundovaný; se studenty jednal jako s osobnostmi. Mladší (poválečný ročník) byl profesor Zdeněk Fiala, jehož jsem si i jako člověka velice vážila. K svému oboru medievistiky jsem se dostala až později, kdy na ni byla v roce 1965 vypsána na UK aspirantura. Ukončila jsem ji 1968 a na fakultě jsem zůstala jako asistentka a „přežila“ zde až do roku 1990. Úroveň katedry se podařilo udržet zásluhou profesora Fialy, který se za své lidi rezolutně postavil. Po Sametové revoluci jsem se mohla v roce 1991 habilitovat, stala se docentkou a za čtyři roky řádnou profesorkou.

Jak jste se ocitla v odpovědné funkci ředitelky Českého historického ústavu v Římě?

Naše republika měla v Římě mezi lety 1919 a 1939 samostatný historický ústav. Po válce měl být obnoven, jenže rokem 1948 tyto snahy vzaly za své. Původní sídlo ústavu využívala italsko-československá společnost (což byl krycí název pro něco zcela jiného). Po roce 1990 se především čeští historikové snažili o obnovu ústavu, došlo k ní ale až po rozdělení republiky v roce 1993. Byla k tomu příznivá situace: FF UK se spojila s Historickým ústavem AV ČR. Obě instituce se zavázaly provozovat a financovat nový Český historický ústav, jehož ředitelkou jsem byla jmenována.

Máte jako archivářka přístup do Vatikánského tajného archivu?

Jistě. Není to přesně přeložený název, protože Archivio secreto vaticano znamená archiv soukromý. Badatel tam může studovat pouze na zvláštní povolení vydané na doporučení některé renomované vědecké instituce. Půjčování materiálů předpokládá jejich skutečné využití; studuje se výhradně na místě. Archivní legitimace platí i pro vstup do vatikánského města – má platnost pasu, jímž se prokazujete švýcarské gardě.

Po čem jste tam naposled pátrala?

Jako medievistka jsem si dohledávala záležitosti atraktivní pro 15. století. Získala jsem možnost studovat registra papežské penitenciárie (pravomoci svátostně promíjet tresty – pozn. red), zpřístupněné badatelům asi před patnácti lety. Hledala jsem zápisy týkající se českých kleriků i laiků, jako jsou dispenze k uzavření manželství nebo absoluce z různých přečinů.

Jste editorkou řady diplomatických textů (například Monumenta Vaticana). Co ta práce obnáší?

Ta edice vznikla v době zpřístupnění Vatikánských archivů (1884), kdy v nich každá země hledala prameny ke své historii. Všechny země mají své ústavy v Římě s vlastním zaměřením; ty menší na své dějiny a méně na to obecné – záleží na tom, co jsou schopny financovat. Náš badatelský úkol je pozdní středověk a pak období raného novověku; pro tuto dobu náš ústav vydává zprávy papežských nunciů při císařském dvoře. Období, kdy dvůr Rudolfa II. sídlil v Praze až do první fáze třicetileté války, bylo vyhrazeno pro české bádání už mezi oběma světovými válkami a dnes pokračuje.

Jak se vám podařilo skloubit povolání vysokoškolské profesorky s odpovědnou funkcí v Římě?

Léta jsem tam jezdila na pár týdnů třikrát do roka a v termínech daných zasedáním Unione internazionale, protože ústav se stal řádným členem vědeckého sdružení ústavů působících v Římě. Současně jsem vyřizovala administrativu, řešila hospodářské věci a přitom se věnovala badatelským úkolům. V Praze na fakultě se musely zařizovat přednášky střídáním pedagogů – bylo to opravdu velmi náročné. Po čtrnácti letech jsem funkci ředitelky Českého historického ústavu složila; chci jezdit do Říma jako badatelka a moc si v té pozici libuji.

Mají dnes mladí zájem o studium historie?

Zájem je značný. Do jaké míry je vážný, se ukáže tak po roce jejich studia. Převažuje zájem o nejnovější dějiny, dlouho opomíjené a v něčem jednodušší; nemusí tam například být takové jazykové vybavení jako pro starší období – stačí němčina, francouzština či španělština, dnes ovšem i angličtina. Hodně hraje roli také paleografická stránka, protože prameny pro 20. století jsou psány na stroji a badatel se nemusí trápit s přečtením. Starší prameny jsou v rukopisech a vývoj písma se měnil i podle teritorií.

Protagonisty vašich monografií jsou osobnosti pozdního středověku – arcibiskup Arnošt z Pardubic nebo Jan IV. z Dražic. Budete se věnovat někomu dalšímu?

Ráda bych pokračovala ve studiu penitenciárie a výsledky spojila s obsahem úředních rukopisů z doby administrátorů pražského arcibiskupství z 15. století. Ráda bych také dokončila sepsání vztahů českých zemí a kurie z první poloviny 14. století. Z řady arcibiskupů mám v úmyslu zpracovat zevrubněji Jana Očka z Vlašimi. Jednak dokončil řadu věcí po svém předchůdci Arnoštovi a současně v jeho době začíná české reformní hnutí. Pevně doufám, že mi na to ještě zbude čas.

Čím si vysvětlujete neobyčejnou pracovní a lidskou shodu Arnošta z Pardubic s panovníkem Karlem IV.?

Oba byli mimořádně vzdělaní a tolerantní, respektovali jeden druhého a oba stavěli zájem celku nad svůj osobní. Arnošt v uspořádání českých církevních poměrů dohonil Evropu, což se stalo základem pro další reformy. Přispěl k tomu, že se Čechy rychle zařadily k nejvyspělejším zemím Evropy.

Také z Čech vyhnal flagelanty…

Byl tehdy správcem země a není jisté, zda flagelanty vypověděl kvůli herezi, nebo spíš proto, že šířili mor v Evropě. Možná se díky jeho zásahu nákaza Čechám dost vyhnula. On sám se s morem potýkal v Avignonu (1362) – z toho, že na půl roku o něm mizí všechny zprávy, lze předpokládat, že se nakazil, ale přežil. Po svém návratu pak při prvním větším vyčerpání cestou do Budyšína zkolaboval a zemřel.

Všímáte si i těch nepatrných, zapomenutých, jako byl kupříkladu veršující rabštejnský farář Petr. Čím přitahují vaši pozornost?

Petr jen tím, že v rukopise pražského kapitulního archivu bylo na jedné stránce připsáno pár jeho veršovánek – snad se tím snažil získat přízeň mocných. Odráží se v nich, jak se úřadovalo a žilo v arcibiskupském dvoře. V pramenech narazíte na spoustu takových záznamů nebo povzdechů; v registrech se například písař bavil tím, že na konci stránek kreslil – půvabné hlavičky nebo scénky z kanceláře. Pak mu to ale uťali a skončil s tím.

Archivní práce má tedy i zábavnější prvky, kdy se v listinách setkáte s něčím, co vás pobaví nebo okouzlí.

Samozřejmě. Čtete sebenudnější písemnosti, a najednou objevíte obrat, který vám ukáže momentální život – a v tom okamžiku se od srdce zasmějete i nad rukopisem z archivu. Jindy zase užasnete nad mimořádně krásou iluminací rukopisu, jako třeba v Pasionálu abatyše Kunhuty. Díváte se na něj a jste rázem někde ve vyšších sférách.

Jenže dnešní uspěchaná doba se může pragmaticky ptát, k čemu je dobré zabývat se minulostí, nejde-li jen o soukromý zájem či koníčka. Čím nám podle vás dnes prospívá historie, jaký je její smysl?

Platí pro kterýkoli z humanitních oborů, že z nich nikdy nemůže být okamžitý užitek. Jako si každý pamatuje minulost svou a svého rodu a časem, jak vyzrává, se o ni začne zajímat, tak i společnost určitého území (chcete-li: národa) se neobejde bez znalosti své minulosti, pokud aspiruje na to, být vyzrálou, kultivovanou společností. Znalost a porozumění vlastní minulosti, vlastním kořenům je součástí každé kultury a civilizace. Víme, jaký význam měl historismus v 19. a na začátku 20. století pro sebeidentifikaci českého národa a jeho státu. Dnes si je česká státní pospolitost jista svou existencí, a tak se o mnohé věci (a také o své dějiny) celkem nestará. Není ale ještě vyspělá natolik, aby je v sobě integrovala, aby vědomí vlastních kořenů bylo součástí její mentality; a to je nebezpečné. My si dnes nechceme uvědomit jiná, zatím neznámá ohrožení, která nás obklopují. Nicméně je pravděpodobné, že opět nastane okamžik, kdy svou identitu budeme muset zase hledat – a nalézt ji můžeme jen v trvalých, „neproduktivních“ hodnotách, k nimž patří i historie. Profesionální historikové tu jsou také od toho, aby v krajním, katastrofickém případě bylo po čem sáhnout. Jejich trvalým úkolem je přispívat (spolu s dalšími obory věd o člověku) fundovaným poznáváním minulosti k obecné kultivovanosti, k akceptování vlastních kořenů a obecných morálních hodnot.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay