Znalost psychologie je dnes pro zpovědníky nutností

Vydání: 2006/38 Když zpověď "nestačí", 19.9.2006, Autor: Pavel Vojtěch Kohut

„Představ si, farář mě poslal za psychologem. On se snad zbláznil! A co si to vůbec dovoluje? O nic takového jsem ho neprosila, jen jsem se přišla vyzpovídat...“

Fikce? Nereálná situace, která nikdy nemůže nastat? Vůbec ne! Všechno totiž ukazuje na to, že oné „klasické“ (rozuměj: předkoncilní) podobě zpovědi jako velmi stručného vyznání hříchů, uložení pokání a udělení rozhřešení, zřejmě odzvonilo.
Proč? Stali jsme se komplikovanějšími? Nechali jsme si vnutit něco navíc, co jsme dosud nepotřebovali?
Možná trochu i to, ale především: posunula se role svátosti smíření vzhledem k Eucharistii, kterou od dob Pia X. přijímáme častěji a s vědomím, že nás rovněž očišťuje od všedních hříchů; doceňujeme více duchovní růst, který předpokládá i lidskou zralost; objevujeme vliv citových zranění na duchovní život a blahodárné účinky moudře konané psychoterapie; oceňujeme, ba vyžadujeme osobní přístup všude, tedy i ve zpovědnici či lépe zpovědní místnosti…

PROMĚNY SVÁTOSTI SMÍŘENÍ
Jak se mění mentalita člověka, musí se nutně posouvat rovněž vnější forma a vnitřní způsob prožívání svátostného vyznání a také příprava zpovědníků. To ostatně není nic nového: je to přece právě svátost smíření, která vykazuje v dějinách ze všech svátostí největší proměnu co do způsobu uskutečnění. Být dnes dobrým zpovědníkem neznamená tedy už „jen“ být zbožným a ochotným služebníkem Božího milosrdenství, ale i chápavým člověkem, který má znalosti nejen o věcech duchovních, ale i základní povědomí o věcech duševních, tedy „rozumět duši“ nejen ve smyslu anima, ale i psyché. Je tu ovšem háček: adepti kněžství sice absolvují během studia rovněž základy psychologie, ukazuje se však, že jejich připravenost je často nedostatečná. Vyhradit více času teoretické přípravě je v nabitém programu teologického vzdělání takřka nemožné; navíc znalost lidské psychiky vyžaduje rovněž praktický „nácvik“ s nutným dohledem (supervizí) odborníka a toho se budoucím kněžím vůbec nedostává.
„Řešit“ věc jednoduše tím, že budeme bohoslovce nabádat, aby v budoucnu posílali kajícníky, kteří to potřebují, také k psychologovi, psychoterapeutovi nebo psychiatrovi, nelze, neboť to předpokládá, že jsou kněží s to rozpoznat, komu je třeba to doporučit, a že jsou rovněž sami přesvědčeni o užitečnosti těchto pomáhajících profesí.
Někdo by mohl chtít celou záležitost „smést ze stolu“ rozlišením zpovědi a duchovního vedení: to druhé přece nemusí být nutně vyhrazeno kněžím a znalost psychologie by se tu mohla vyžadovat. Jenže ne každý věřící má svého duchovního vůdce a jediná možnost nasměrování k řešení duševních problémů tak často zůstává v rámci zpovědní praxe…

NAZNAČIT SPRÁVNÝ SMĚR
Je zřejmé, že jde o velmi spletitý a také lidsky křehký problém, který se nedá „vyřešit“ jedním článkem. Lze alespoň naznačit směr, kterým by se měl ubírat vývoj do budoucna, a dát zpovědníkům i kajícníkům alespoň několik základních rad? Věřím, že ano, a některé nabízím, třebaže jsem si vědom jejich provizornosti a nepropracovanosti.
Kněžím, případně adeptům kněžství bych doporučoval:
1. Osvojit si, jak má vypadat zpovědní praxe v pokoncilní perspektivě liturgické obnovy (neboť namnoze se ještě sledují překonané modely minulosti).
2. Seznamovat se (alespoň na popularizační úrovni) s výsledky psychologické a psychoterapeutické práce.
3. Učit se nesměšovat duchovní a duševní život (a tím také zpověď a psychoterapii!), ovšem zároveň nacházet jejich styčné plochy a užitečnost vzájemného propojení.
4. Znát odborníky z pomáhajících profesí a nebát se s nimi (pochopitelně, na obecné úrovni!) konzultovat vzniklé nesnáze ve zpovědní praxi.
5. Vést věřící k tomu, aby se na práci těchto odborníků dívali pozitivně a zbavovali se v této věci předsudků.

Kajícníkům bych doporučoval:
1. Aby svátostné vyznání svých hříchů prožívali v duchu víry jako moment Božího milosrdenství, ale zároveň jako příležitost k duchovnímu růstu, který předpokládá lidské zrání.
2. Aby si, pokud možno, našli stálého zpovědníka, který nebude ani zaměňovat zpověď s psychoterapií, ani je stavět proti sobě.
3. Aby se nebáli otevřeně hovořit o svých problémech a s vděčností přijímali případnou nabídku odborné pomoci.
Všechny pak prosím, abychom v modlitbě a společném dialogu hledali cesty, jak má vypadat a být prožívána svátost smíření na začátku třetího tisíciletí.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 25 19. – 25. června 2018

Chudoba hrozí pětině mladých lidí

Pětinu mladých lidí v Česku, což je asi 300 tisíc, ohrožuje chudoba. Vyplývá to z průzkumu, který pro Charitu ČR a Českou biskupskou konferenci zpracovala agentura Median.…

celý článek


Pane, nauč nás modlit se

Aktuální téma Katolického týdeníku se z různých úhlů věnuje modlitbě a jazyku. Skrze oboje bychom měli duchovně růst. Pro sebe i pro ty, které máme rádi a kterým sloužíme.

celý článek


Do Panamy k Jezulátku

Jaké to bude v Panamě? Setkání mládeže s papežem se tam sice uskuteční až příští rok, ale vedoucí Sekce pro mládež P. Kamil Strak začal minulý týden přípravy přímo…

celý článek


Italové si vždycky nějak pomohou

Diplomat a bývalý arcibiskup Trenta (Tridentu) LUIGI BRESSAN nedávno navštívil Prahu spolu se stovkou obyvatel severoitalského horského regionu v údolí Valle di Ledro. Přijeli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay