Zmrtvýchvstalý přišel v oslaveném těle

Vydání: 2008/14 Jak prožít stáří aktivně, 1.4.2008

V evangeliu slyšíme, že Pán Ježíš přišel zavřenými dveřmi a řekl: „Nebojte se, nejsem duch.“ Co tedy byl? Jsou duch a duše dva rozdílné termíny? A jak dnes vypadají svatí v nebi?

Uvedený dotaz je velmi bohatý, neboť se ptá hned na tři zásadní teologické skutečnosti: na povahu existence vzkříšeného Krista, na základní pojmy teologické antropologie a na povahu existence svatých v nebi. Navíc vychází z konkrétního biblického místa (Jan 20,26), které si žádá vysvětlení. Má odpověď tedy bude muset být velmi stručná a spíše naznačí platný směr uvažování, než že by zodpověděla otázky, které ze své povahy nutně zůstanou tajemstvím.
Začněme oním biblickým veršem: Bognerův (liturgický) překlad říká, že „Ježíš přišel zavřenými dveřmi“, čímž navozuje ideu pohádkově zázračného pronikání. Ovšem řecký originál (také český ekumenický překlad) umožňuje překlad jen ve smyslu „ač byly dveře zavřeny“, tedy nespecifikuje, jak Ježíš přišel, nýbrž pouze konstatuje, že se tak stalo. Evangelista Jan způsob Ježíšova příchodu jednoduše neřeší, ovšem ani otázku povahy jeho existence (její tělesný rozměr jen naznačuje tím, že je možné se Krista dotýkat a že Ježíš jí s učedníky. Ujištění o tom, že se nejedná o ducha, nalezneme pouze u Lukáše, a to proto, aby se vyloučila pochybnost, že jde o skupinovou halucinaci a nikoli reálné ukázání se vzkříšeného Pána.
Povaha existence zmrtvýchvstalého Krista je v evangeliích tedy pouze naznačena, nikoli spekulativně řešena nebo detailně vyjádřena. Až později začne teologie a katecheze hovořit o existenci „v oslaveném těle“, jež pro nás představuje úplně novou zkušenost těla. 

K odloučení duše a těla
Na rozdíl od Krista, který hned po své smrti vstal z mrtvých v oslaveném těle, vstanou ostatní lidé tímto způsobem definitivně až na konci časů, třebaže v jistém smyslu prožívají již nyní všichni pokřtění své vzkříšení s Kristem. Více prvků naší víry najde každý zájemce v Katechismu katolické církve, odst. 645 a následující.
Stav po smrti, který se vztahuje také na svaté v nebi před koncem časů, označujeme často jako „odloučení duše a těla“. Toto vyjádření vychází z prosté zkušenosti pohřbení a následného rozkladu pozemského těla každého člověka. Věříme-li ve věčný život, musí zde být „cosi“, co znamená pokračování lidské existence navzdory rozpadu těla: nesmrtelná duše. Toto poměrně jednoduché vysvětlení ovšem věc zároveň komplikuje. V jakém smyslu je člověk bez těla ještě člověkem? A není příliš dualistické mluvit o odloučení duše od těla?
Když totiž Bible mluví o člověku, uplatňuje nejčastěji tři termíny: „tělo“ (básár), „duše“ (nefeš) a „duch“ (rúach). Všechny tři označují celého člověka, ovšem viděného z různých perspektiv: „tělo“ je vyjádřením lidské křehkosti (smrtelnosti), ale i jeho schopnosti komunikovat; „duše“ je lidské já, člověk jako nositel života; a „duch“ je člověk ve vztahu k Bohu se schopností sebereflexe.
Naproti tomu řecké filozofické školy užívají přednostně už jen dvou termínů: „tělo“ a „duše“, chápané buďto jako nahodile spojené části (Platón), nebo jako nutně spojené neúplné podstaty (Aristoteles). Mluvit tedy o oddělení duše a těla znamená mít před očima spíše helénské než semitské chápání těchto slov, a nahrává to dokonce spíše platónskému než aristotelskému nahlížení člověka.

Naše chápání je omezené
Chceme-li tedy vyjádřit povahu existence člověka po smrti ve větším souladu s biblickým celostním náhledem, pak to můžeme učinit třeba takto: Co zůstává, je osoba jako podstata člověka, která v sobě zahrnuje i prvek lidské pospolitosti, takže budoucnost jednotlivce se může naplnit až na konci časů (J. Ratzinger). Ovšem i toto vyjádření není bez dalších otázek, které nutně vyvolává, např. jaké povahy je vzkříšení těla, zda má ještě hmotný ráz atd. Dotýkáme se zde totiž nejen omezenosti lidského jazyka a jeho možností vyjádření, ale také omezenosti chápání lidského rozumu, jemuž chybí zkušenost posmrtného stavu, kterou si nemůže žádným způsobem opatřit. Jisté ovšem je, že věříme ve „vzkříšení těla“, které vychází z Ježíšova vzkříšení: tak jako Zmrtvýchvstalý není duchem (tj. přízrakem), neboť jeho tělo, které se stalo nástrojem vykoupení, nemohlo přijít o svůj podíl na oslavení (srov. Tertuliánovo caro cardo salutis – „tělo = veřej spásy“), ani my nebudeme prožívat definitivní věčnost bez svého oslaveného těla. V tomto smyslu je křesťanství jako náboženství vykoupení v těle a skrze tělo jednoznačně náboženstvím těla.
P. Pavel Vojtěch Kohut OCD, vyučující spirituální teologie na KTF UK


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay