Zkusil jsem napsat svůj příběh

Vydání: 2015/46 25 let práce pro mládež, 10.11.2015, Autor: Jan Paulas

Jak s užitkem prožít duchovní cvičení, jaké chyby neudělat, co nás může zaskočit a jak poznáme, že se nám podařilo přiblížit o krůček blíž k Bohu? Nejen o tom je nová knížka P. ZDEŇKA JANČAŘÍKA Přeskočit horu, kterou právě vydává Katolický týdeník.
 
Jak v duchovním životě „přeskočit horu“, se snaží poradit ve své nové knize Zdeněk Jančařík.Ilustrační snímek Shutterstock
 
Jedním z důvodů, proč se člověk rozhodne vyjet na duchovní cvičení, je zjištění, že by měl se svým duchovním životem něco udělat. Jsou ale exercicie tou správnou volbou? Není to příliš duchovna najednou?
 
Hodně záleží na tom, na jaké „startovní čáře“ člověk zrovna stojí. Kněží a Bohu zasvěcené osoby jezdí na exercicie většinou pravidelně jednou za rok, mnozí také na duchovních cvičeních kážeme a je to pro nás určitá rutina. Ale pozor! To vůbec neznamená, že bychom byli „za vodou“… Pro někoho, kdo ještě nezažil zkušenost mlčení, intenzivní práce na sobě samém, každodenní rozjímání biblických textů a delší ponor do modlitby, to může být silný impulz k novému vykročení do života. Vlastně každý člověk, ten, který je s duchovními věcmi obeznámen, i začátečník, potřebuje jednou za čas ztišení a ponor na hlubinu.
 
Které jsou nejčastější začátečnické chyby, s nimiž člověk na exercicie vyjede?
 
Prvním předpokladem dobře strávených exercicií je vzít duchovní cvičení vážně. Odpojit se na chvíli od všeho toho esemeskování, facebookování a surfování, na chvíli vydržet mlčení a pobyt před svatostánkem. Dát se zkrátka k dispozici Bohu, nastavit uši, oči a celé tělo Božímu vanutí. Velký učitel duchovního života Romano Guardini v knize Modlitba mluví o rozhovoru s Bohem jako o poctivé práci, někdy je to dřina jako každá jiná.
 
Tvůj průvodce exerciciemi je trochu netradiční. Vše líčíš nikoli z pozice toho, kdo exercicie uděluje, nýbrž z opačného břehu, z pohledu běžného exercitanta. Proč jsi zvolil tento popis „na vlastní kůži“?
 
Těsně po letošních exerciciích v Kostelním Vydří mě napadlo, že bych se mohl pokusit napsat svůj „exerciční příběh“ právě z pohledu toho, kdo exercicie přijímá, protože těch návodů, jak dávat duchovní cvičení a o čem při nich kázat, je už napsáno dost.
 
Po počátečním nadšení i u tebe už druhý den začínají první problémy. Jakého rázu? A který z těch šesti dnů pokládáš za nejkrizovější?
 
Duchovní cvičení jsou jako krátká pouť, na kterou máme omezený čas a na níž bychom měli dorazit do předem stanoveného cíle. Než se člověk rozchodí a než mu ztvrdnou puchýře na nohou, trvá to zhruba týden. A při cvičeních musí člověk zvládnout tu exerciční rutinu za tři čtyři dny. A ono je to stejné jako při chůzi – třetí den nastává krize, člověka všecko bolí, batoh se mu zařezává do ramen, boty tlačí, tělo si ještě nezvyklo. Stejné je to s pobytem v kapli, s rozjímáním, s přemýšlením o textech Písma a o duchovních věcech. Člověku se nechce, ale když to překoná, dostaví se netušené ovoce.
 
V určitém momentě se ti během duchovních cvičení rozbalil celý tvůj dosavadní život. Doslova z tebe vytrysknou vzpomínky na dětství, na rodiče, na různá zranění, na hledání cesty k Bohu. I tohle patří k duchovním cvičením?
 
Nejprve jsem nechtěl psát o své duchovní cestě, o své konverzi, jenže nakonec to nešlo jinak… Ale není to tak, že by tam byl celý můj život, to by bylo na mnohem tlustší knihu. Spíš v tom textu sleduji jednu nit svého života, a to nit hledání a nalezení víry v Boha. Pořád mě ten proces v mém životě zajímá a přemýšlím, kde se to u mě vzalo, proč jsem se nechal v jedenadvaceti pokřtít, kdo za to může a jaká je moje víra dnes.
 
Co když se lidé bojí oživit před sebou filmový pás svého života, zvláště obnažit svá dávná zranění? Proč se v tom rýpat – řeknou mnozí.
 
Jistě, naprostá většina lidí se tomu vyhýbá. Komu by se do toho chtělo? Proto se setkáváme s tolika lidmi, kteří chodí životem s potlačenou vinou, s přílišnými nároky na sebe, s tím, že musí dostát nevysloveným slibům, které dali rodičům, svým nejbližším nebo třeba řeholním či církevním představeným. A pak také se svými zraněními a boláky, které se v našem životě transformují do agresivity (či populární asertivity), do necitlivosti vůči druhým, do povýšeného jednání, či naopak do sebemrskačství. Když o tom nemluvíme nebo si to sami u sebe odmítáme přiznat, jednáme v životě nevědomě a trápíme sebe i okolí.
 
Ty sám přiznáváš, že pocházíš z nevěřící materialistické rodiny. Co nebo kdo vůbec nastartoval tvůj duchovní život?
 
No, to je právě to, k čemu se v knížce snažím dobrat! Já totiž nevím… Těžko tomu věřit, ale „ono“ se „to“ ve mně ozývalo už od dětství. Pamatuji si, že jsem seděl na nočníčku sám doma a říkal jsem si (to jsem sotva uměl mluvit): Tady nemůžu být sám. Někdo je tady se mnou. A chtěl jsem toho neznámého poznat. Doma o Bohu nikdo nemluvil, naopak – pro mé rodiče byla víra v Boha známkou slabosti nebo hlouposti. O to víc jsem tomu chtěl přijít na kloub. Můj první Nový zákon, který jsem dostal od přátel, mi otevřel svět, který mě už nepustil. I když slovo nejdříve padlo na okraj cesty…
 
Zažil jsi pak v průběhu svého kněžského života, že tvá studna živé vody vyschla (když použijeme metaforu Terezie z Ávily) nebo že tvůj duchovní život potřeboval nový impulz?
 
Ano, zažil jsem to několikrát. Čerstvý konvertita má přehnané nároky na církev i věřící, myslí si, že změní svět, je naivní a ještě nemá zkušenost s „církevním zklamáním“, tj. zklamáním nad stavem církve a jejích představitelů. Většinou si do lidí kolem sebe promítá své přehnané požadavky, všechny by chtěl předělat a horlí pro svatost. Když to ustojí, po čase narazí na vlastní hříšnost a nad celou církví i konverzí zlomí hůl – v jeho životě to může být jen taková zbožná epizoda. Stále ještě nechápu, že jsem své krize překonal, ale asi za to mohou mí kamarádi a přátelé z mládí i ze salesiánské rodiny. Zkrátka jsem v životě vždy našel někoho, kdo mi byl nenápadným vzorem nebo vrbou, o koho jsem se mohl opřít a jít dál.
 
Co ti nejvíc pomohlo? Vyjet právě na exercicie?
 
Ne, to není tak jednoduché. Exercicie nejsou všelékem na vyhoření nebo životní krizi. Úplně základním momentem je prosté poznání a k němu se můžeme dobrat třeba náhodou. Najednou nám někdo řekne: S tebou něco není v pořádku, jsi nějaký divný, reaguješ podrážděně, skoro tě nevidím v kapli, neusmíváš se, máš evidentně starosti… Nebo to na sobě zpozorujeme sami: přestane nám chutnat, vyhýbáme se pohledu lidí, utíkáme sami před sebou, brouzdáme po internetu i v práci, nebo když bychom se měli věnovat nejbližším, raději bychom utekli do samoty. V noci nemůžeme spát, i když bychom přes den pořád spali… Onemocníme. To jsou příznaky, kdy je třeba se sebou něco dělat. Promluvit si o tom s přítelem, zajít ke zpovědi, ano, třeba i vyrazit na duchovní cvičení.
 
Co bylo pro tebe známkou toho, že se ti během exercicií podařilo „probořit se“ blíž k Bohu?
 
Začala mi chutnat modlitba, pobyt ve studené kapli, rozjímání textů Písma. V takových chvílích chci naslouchat. Co s tím Bůh udělá, už nezávisí na nás.
 
Tvá knížka má sedm kapitol jako sedm exercičních dnů, ale klasická ignaciánská duchovní cvičení jsou šestidenní. Co ta sedmá kapitola, sedmý den?
 
Klasická cvičení mají tuším třicet dní, ale na to mají čas jen jezuité (smích)! Ano, běžné každoroční exercicie trvají od nedělní večeře do sobotního rána, další neděli přece musí být kněží zpátky ve svých farnostech… Dobrá, tady mluvím ještě o sedmém dni, což je „den všedního života“, na kterém podle mě záleží možná víc než na intenzivním duchovním prožitku při exerciciích.
 
Sedmou kapitolou chci tedy podpořit spiritualitu všedního dne, jež má stát na několika zásadách, které bychom jako věřící měli nosit s sebou na kartičce v peněžence. Jsou to pravidla duchovního života, jimž v knížce říkám „pravidla duchovního rozlišování“. Kromě krátkých modliteb během dne a ranní a večerní modlitby jde o pravidla, jak se stýkat s Bohem, aby to bylo „k něčemu“, aby nám to vydrželo třeba na celý další rok. A ne že hned po exerciciích žijeme, jako bychom na nich nikdy nebyli.
 
Co by podle tebe měli dělat lidé, pro které duchovní cvičení nejsou? Buď je nelákají, nebo jsou pro ně příliš náročná. Jejich duchovní život se třeba ocitl na dně a oni vůbec nevědí, co by s ním měli dělat.
 
Je mnoho způsobů, jak poznat sami sebe a jak se vysmeknout z každodenní rutiny a z nebezpečí syndromu vyhoření. Na prvním místě bych viděl dodržování každodenních malých rituálů: nezanedbávat ranní a večerní modlitbu, střelné modlitby během dne, malé krůčky lásky, o nichž mluví Terezie z Lisieux, vychutnávat krásy kolem sebe, nenechat se znechutit, vědomě pěstovat pozitivní myšlení a vztah k Bohu. Ve firemním prostředí se stále víc osvědčují teambuildingy a supervize, pro rodiny s dětmi jsou vhodné třeba víkendové pobyty s dětmi s přednáškami ve stylu Manželských setkání, pro jednotlivce jednodenní duchovní obnovy. Myslím si, že pro mnoho lidí je kromě těch spirituálních nástrojů důležité uspořádat si pravidelnou životosprávu, věnovat čas pohybu, zdravé stravě, najít si společenství lidí, s nimiž mě pojí podobný zájem (turisťák, výlety za historií nebo třeba houbaření).
 
Tito lidé zpočátku potřebují duchovní stravu v podobě kojeneckého mléka, žádné kalorické bomby křesťanských mystiků. Jaký typ duchovní literatury by jim mohl pomoci?
 
Jednoznačně knížky Anselma Grüna nebo Guye Gilberta, ale také třeba příběhy „pro potěchu duše“ Bruna Ferrera nebo knihy ve stylu Ohromných maličkostí G. K. Chestertona. Jaroslav Med mě také naučil číst detektivky Eda McBaina a nade vše miluji romány Grahama Greena. Já vím, to už není přímo duchovní literatura, ale s přivřením oka je jí velmi blízko.
 
Ještě se vrátím k lidem, o nichž ses letmo zmínil a kteří se církvi odrodili a teď najednou začínají hledat hlubší smysl života. Co bys jim poradil?
 
Jestli už hledají, jsou na dobré cestě. Nejhorší je nehledat nic, myslet si, že prosté bezstarostné přežívání stačí. Ale co bys čekal od katolického kněze? Že jim poradím, aby zašli do kostela a vyzpovídali se? Jak to jednoho dne zaslechl svatý Augustin: „Vezmi a čti!“ Takový člověk musí vykročit ve svém životě dál, měl by udělat konkrétní krok, který ho posune. Krásně to v jedné prosbě říká zase Augustin: „Pane, dej mi poznat pravdu, a když ji poznám, dej, abych ji znovu o to usilovněji hledal.“
 
Jak se takový člověk „proboří“ do toho, čemu říkáme víra? Stane se to naráz, nebo postupně?
 
Copak já vím? S každým má Bůh své plány, jak se říká. Někomu stačí málo, a už je „tam“, někdo po celý život naráží na výhrady své racionality a na různé překážky, které mu klademe většinou také my, kdo „do kostela chodíme“. „Probořit se“ ještě neznamená, že už „to“ máme, ale Boží dotek může být velkým impulzem k tomu, abych uvěřil na celý život.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay