Zkáznit nás může jedině víra

Vydání: 2013/2 Turisté odmítali, farníci přispívali, 10.1.2013, Autor: Martin T. Zikmund

Kdysi ještě jako disident napsal Obranu politiky. Jak opravdu chutná, zakusil později jako profesionál plnými doušky. Před pár měsíci z politického života definitivně odešel. Dobrovolně. Hovoříme s bývalým českým premiérem a dlouholetým předsedou a místopředsedou senátu PETREM PITHARTEM.

Podle Petra Pitharta jsme si našli místo náboženství snadnější „víru“, která doslova ležela na ulici. Snímek autor

 Určitý obdiv vyvolalo vaše rozhodnutí odejít do politického důchodu zrovna v době, kdy by se většina lidí na vašem místě ucházela o post prezidenta…

Neodešel jsem proto, abych se choval příkladně. Abych ukázal, že je možné odejít, aniž by člověk prohrál ve volbách, měl skandál, onemocněl anebo byl z politiky vypuzen. Nejsem sám, kdo je znepokojen tím, co se u nás děje a co se neděje. Chci víc rozumět nejen ztrátě iluzí, ale i ztrátě nadějí – u mnohých lidí. Chci vědět, jak se nám to přihodilo. Jestli nás strhly nějaké vnější neblahé trendy, nebo zda jsme si to pokazili především my sami. A k tomu potřebuji odstup. Odstup od praktické politiky.

 Vaše politická kariéra končí. Jak ji hodnotíte?

Byla netypická a nelze z ní odvodit mnoho poučení – ať už kladných, nebo záporných. Do obou nejvyšších funkcí jsem se dostal nestandardně. Předsedou české vlády jsem byl v únoru 1990 zvolen jako představitel OF, které nebylo žádnou politickou stranou. Pak byly volby v červnu 1990, to už bylo v normě. Po prohraných volbách v červnu 1992 jsem z politiky vypadl a byl jsem si jist, že je to navždy. Nepodnikal jsem nic, abych se do ní vrátil. Pak mě o prázdninách 1996 oslovil Josef Lux opět jako nestraníka, abych kandidoval za KDU-ČSL do Senátu. A jako nestraník jsem se stal předsedou Senátu. Až teprve po letech, aniž mne k tomu kdo nutil, jsem do KDU-ČSL vstoupil.

 K životní zralosti patří, že člověk někdy padne na zem a rozbije si ústa. Vám se staly osudnými volby 1992, když jste se z pozice předsedy české vlády náhle proměnil v řadového občana, a dokonce v jistém smyslu v nežádoucí osobu. Jak na tu dobu dnes vzpomínáte?

Abych to upřesnil: persona non grata jsem byl v tom smyslu, že jsem se jako poražený premiér doslova ztratil z povrchu zemského. Jako by bylo třeba se mne štítit, jako by porážka byla hanba. Premiér, který už není premiérem, je přece mrtev, zatčen, vyhnán do exilu… Byl to velký nezvyk pro mnoho lidí a oni si se mnou nevěděli rady. Ale protože jsem si našel místo na mezinárodní univerzitě (pražské Středoevropské) – tato špičková badatelská instituce zde bohužel sídlila jen tři roky – cítil jsem se dobře, nicméně z veřejného života jsem byl úplně vyřazen. A když jsem tehdy chodil po Praze, vnímal jsem, jak to některé lidi irituje. Měli zřejmě pocit, že před nimi hraji divadlo. Asi se mě v duchu ptali: To si myslíte, že vám to budeme věřit, že jezdíte jen tak tramvají? Kde máte tu vaši ochranku? A kde za tramvají je ten váš mercedes? Bude to ještě chvíli trvat, než si lidé zvyknou, že porážka může být dokonce čestná, že patří k životu a že k člověku, který je politicky poražen, je možné se chovat s úctou.

 Kdy vám bylo vůbec nejhůř?

To bylo před dvaceti lety, v závěru roku 1992 a na prahu roku 1993, kdy se dělilo Československo. Myslel jsem si v té době a myslím si to dodnes, že jsme měli na to společný stát udržet. Rozhlédněte se po světě: Belgičané a třeba Kanaďané už dlouhé desítky let hledají způsob, jak společný stát zachovat. Občas se ocitnou v krizi a vypadá to, že se jim to už zítra rozpadne, ale zase najdou nějaké řešení… A my to vyřídili do dvou let. Což nebylo desítek tisíc lidí, kteří za tento náš společný stát bojovali a umírali v obou válkách? My jsme to za chvíli vzdali v režii pouhých dvou politických stran. Kde jsou ti místopředsedové ODS a HZDS, kteří u toho tehdy s Klausem a Mečiarem byli? Na jejich jména si už nikdo nevzpomene. Mnozí z nich skončili na hanbě…

 A co vy? Patřil jste přece k politicky nejvlivnějším.

U vlastního rozpadu jsem už nebyl, skončil jsem v červnu 1992. Tehdy jsem se ještě uklidňoval, že žádná politická strana nešla do voleb s programem stát rozdělit – s výjimkou Slovenské národní strany. Kdyby to lidé chtěli, ty partaje by si to tam přece daly! Co jiného si tam dávají, než co lidé chtějí, i když je to třeba nereálné?

 Nebylo tomu nakonec tak, že rozdělením země si naše demokracie hned na začátku svobody sama podrazila nohy? Vždyť demokracie, aby se mohla rozvíjet, musí být namáhána, musí se postavit čelem různým výzvám doby. Jinak ochabuje.

Ano, slyším teď víc a víc lidí, kteří se tážou, jestli ten neblahý zlom ve vývoji naší demokracie nenastal právě tehdy, když jsme rezignovali na hledání dohody se Slováky. Byl jsem přesvědčen, že si to nemáme ulehčovat rozchodem, že demokracie žije z těžkých, a ne z lehkých úkolů, že soužití právě odlišných národů (ale rozumějících si každé slovo – kde jinde to v Evropě najdete?) je dobré nejen pro Čechy a Slováky, ale i pro demokracii.

Silvestr 1992 byl skutečně větším zlomem, než jsme si tehdy připouštěli. Vždyť je to v našich dějinách poprvé, co my Češi žijeme ve „státním domě“ sami. Kdykoliv předtím jsme měli nějaké spolubydlící. Za první republiky jsme byli dokonce národnostně nejpestřejším státem v Evropě. Teď nám zbyli akorát cikáni. Jako by to bylo – pro ně i pro nás – za trest. Tehdy se nám, našemu sobeckému já, zdálo, že když konečně ucpeme ten „penězovod“ na Slovensko a – to už jsme si říkali spíš potichu – napojíme se sami na penězovody evropské, neboť přece budeme v EU dřív než všichni ostatní, budeme za vodou. Budeme premianty v postkomunistické Evropě, budeme tygry východní Evropy! Dnes nás Slováci i Poláci v mnoha ohledech předbíhají. Něco v těch odhadech nevyšlo. Sobectví je slepé.

 A pohybuje se často ode zdi ke zdi…

Když se nemáte na koho jiného dívat, s kým se srovnávat, vidět se očima těch druhých, začnete si jít brzy na nervy. My vlastně pořád hledíme do zrcadla! Když už se začínáme nudit a přestáváme se mít rádi, začínáme si vytvářet nepřítele, aby nás aspoň něco spojovalo: Němce, Sudetské Němce, Evropu, Brusel, bruselské úředníky. A to nám snad náhradně zjednává cosi jako pocit sounáležitosti nebo jednoty: společně se aspoň bát! To ale demokracii nesvědčí. Když identitu nebo pocit spolupatřičnosti nedokážete vybudit jinak než hrozbami a malováním čertů na zeď, bude ta identita vratká a snadno zneužitelná.

 T. G. Masaryk razil zásadu: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie.“ Nezní to dnes jako hlas z jiného světa? Jak této tezi našeho prvního prezidenta rozumět na prahu roku 2013, kdy volíme už jeho desátého nástupce?

Masaryk také řekl, že základní otázkou je pro nás otázka náboženská. To pochopil v Americe a také ze soužití se svojí ženou, hluboce věřící americkou unitářkou. Masaryk nacházel určitou obdobu mezi českou a americkou společností v tom, že obě tyto společnosti vyzrály bez vůdčích vrstev, bez aristokracie. V tom se Češi nápadně lišili od Poláků či Maďarů. Z hlediska sociální struktury jsme společnost placatá, a proto tady nefungovaly autority, vzory, které by ji zkázňovaly. Masaryk tvrdil, že se musíme zkáznit sami a že nás může zkáznit jedině víra v Boha. Stejně jako Američany.

 Jenže Američané to dokázali, my ne…

Ano, Spojené státy jsou nejnáboženštější stát západní civilizace. Američané svou víru i praktikují – dosud zhruba 50 % amerických občanů chodí pravidelně do kostela. U nás od doby Masarykovy role náboženství ve společnosti značně zeslábla.

Náboženství se zkrátka nestalo tím, co by nás utvářelo. Místo toho jsme si našli snadnější „víru“, která doslova ležela na ulici: kmenový nacionalismus. Národ podle jazyka, podle rodičů, nikoli jako věc volby, rozhodnutí. Zde je třeba doříct, co Masaryk už výslovně nedopověděl: když se nezkázníme sami, bude nás muset zkáznit nějaký silný stát. A to je historie Československa po Masarykově smrti. Za nacismus jsme pochopitelně nemohli, ale o ten poválečný režim jsme si na rozdíl od Poláků a Maďarů řekli do značné míry sami. A to zdaleka nejen volbami v roce 1946, ale už tím, že jsme po válce porušili všechna myslitelná tabu ve vztazích k českým Němcům. Tehdy jsme prolomili zábrany, které dosud držely, a uvolnili cestu novému režimu. Jakmile jednou tyto morální zábrany prolomíte, dá vám hodně práce a bude trvat dlouho, abyste je zase obnovili.

Takže jsme dobrovolně dali Caesarovi mnohem víc, než jsme mu měli dát, a na Ježíše už tolik nezbylo.

 Není právě počínající rok určitou příležitostí k revizi našeho náboženského úpadku, když si budeme připomínat dvojí významné výročí Bible? Jednak 1 150 let od doby, kdy k nám svatí Cyril a Metoděj přinesli poselství Písma ve staroslověnštině, a jednak 400 let od posledního vydání Bible kralické…

Jsem hrdý na to, že se nám Zvěst dostala jak ze Západu, tak z Východu. A že jsme si ji navíc tak brzy opatřili ve srozumitelném jazyce, a to i díky cyrilometodějské misi. Jsem zvědav, jak budou oslavy probíhat – aby to zase nebylo provinciální hádání a přetahování, odkud ta Zvěst byla důležitější. A pokud jde o Bibli kralickou, to je tak úchvatně krásný jazyk, až jde člověku mráz po zádech.

 Je to zarážející o to spíš, že Bible kralická vznikala v prvních vydáních jako samizdat, protože bratrská tiskárna v Kralicích musela občas pracovat v konspiraci… Mimochodem: jako se Vladislav Vančura vracel na počátku války ke starým českým dějinám a napsal Obrazy z dějin národa českého, Ivan Olbracht zase v té době převyprávěl právě Bibli kralickou.

Když nám bylo zle, oba tito autoři se k tomu jazyku vraceli jako k základnímu zdroji, nejhlubšímu prameni, k té z nejpevnějších jistot. Jako kdyby se chtěli dotknout samého srdce národní paměti. Aby nás posílila. Jejich jazyk je samozřejmě jen parafrází oné bibličtiny, ale svým způsobem parafrází geniální: je v něm patos i závazek. Vůbec literatura z počátku protektorátu, všechno, co naši spisovatelé, básnící a myslitelé „vyhrabávali“ z naší minulosti, stojí za zaznamenání. Jako by se tehdy ohledávalo to nejdůležitější, co nám zůstalo. O to bychom se měli asi pokoušet znovu i dnes.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

Životopis PP pepca46 10.1.2013 17:31
To já zase šel do školy, a věděl jsem z rodiny, Michal 11.1.2013 17:41

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay