26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Živý odkaz Velehradu bychom měli dál rozvíjet...

10. 11. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/46 Lev N. Tolstoj, 10.11.2010, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Na svém nedávném jednání si čeští a moravští biskupové opět připomněli blížící se oslavy 1 150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů na Velkou Moravu. Našim národním tradicím se věnoval i apoštolský nuncius Diego Causero, který poukázal na fakt, že Česká republika je jedinou zemí, kde se slaví dva státní svátky věnované národním světcům. Při této příležitosti vyzval k intenzivnějšímu studiu náboženských a církevních dějin českých zemí. Připomenutí legendární velehradské poutě před čtvrtstoletím, stejně jako důležitosti tohoto poutního místa v našich církevních dějinách i s pohledem na blížící se kulaté výročí, je také jedním z témat následujícího rozhovoru.

Coby výrazný představitel podzemní církve jste se podílel na přípravách velehradské poutě před pětadvaceti lety. Co tyto přípravy konkrétně obnášely?

Oficiální přípravy samozřejmě probíhaly na olomouckém arcibiskupství, ale poněvadž skutečnou hlavou i formálně nejvyšším představitelem církve u nás byl kardinál Tomášek, účastnila se přípravy i různá společenství, v nichž nacházel oporu. Patřily mezi ně skupiny laiků podílejících se na přípravě také dalších akcí – například Desetiletí duchovní obnovy národa. Patřily k nim i skupiny shromažďující se kolem některých pražských rodin – Bendů, Kaplanů, Freiů a dalších. Samozřejmě, že podobné skupiny působily i v dalších českých a moravských městech. Na přípravách se podílela i „tajná konzistoř“ kardinála Tomáška, tvořená jednak ze zástupců jednotlivých diecézí, kteří byli mluvčími kněží nespokojených s celkovou situací uvnitř církve i společnosti, a pak z představitelů řeholí zastoupených svými institucionálními představiteli – opaty a provinciály. Ještě bych rád připomněl, že na velehradskou pouť v roce 1985 byl pozván papež Jan Pavel II. a toto pozvání podpořila i petice věřících, která vyvolala všeobecnou odezvu.

Počítalo se tehdy s tím, že z různých koutů republiky dorazí takové množství lidí?

Snahou bylo připravit program tak, aby se poutě mohl účastnit co největší počet věřících. Do příprav se zapojily i studijní kroužky tajné církve rozeseté po celé republice. Své sítě nabídly i řehole. Prostřednictvím Václava Malého a Josefa Zvěřiny byla navázána také spolupráce s Chartou 77. Příprava na velehradskou pouť se stala celonárodní a celostátní záležitostí. Důležitou roli sehrály rovněž kontakty se zahraničím. Zde bych připomněl jednu z pracovnic americké ambasády, která pomáhala s ideovou koordinací příprav prostřednictvím rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a dalších. Tato média velmi dobře informovala o pouti i její přípravě. Velehrad byl z organizačního hlediska velice dobře připraven. Na druhé straně se ovšem komunistická moc snažila pouť zneužít ve svůj prospěch a udělat z ní mírovou slavnost. Výzva k věřícím proto zněla: „Netleskejme nikomu jinému než kardinálu Tomáškovi a kardinálu Casarolimu, ostatní mluvčí budou odměněni tichem.“ Průběh pouti byl nakonec jiný a přítomnost odvážných slovenských žen z Oravy a východního Slovenska, které daly hlasitě najevo své názory, změnila naše plány.

Byl jste v úzkém kontaktu s kardinálem Tomáškem. Myslíte, že se po velehradské pouti nějak změnil?

V jeho případě nastala přímo epochální změna. Z gest kardinála Tomáška tváří v tvář tehdejšímu ministru kultury Klusákovi jsme mohli číst: „A kdo je tady nakonec generálem bez vojska?“ Ministr odjížděl s pískotem a hanbou, což bylo dostatečně výmluvné. S panem kardinálem jsem sice na Velehradě nemluvil, ale on hned potom odjel k sestrám do Horních Albeřic, kam jsem se za ním pár dní po pouti vypravil – našel jsem tam člověka plného energie a radosti. Předal mi text, který přečetl na setkání po skončení velehradské pouti, kde se zmínil také o minulých časech. Jak mi řekl, záměrně použil tento termín, aby tak vyjádřil svou jasnou vizi, že komunismus je minulostí. Pomohlo mu, že na Velehradě zjistil, že jeho postoje z dřívější doby našly konečně i širší odezvu.

Známý katolický aktivista Václav Benda vydal vzápětí po Velehradu 1985 obsáhlý esej „Jak dál po Velehradě“. Jak s mnohaletým odstupem vnímáte tento text? Nebyl to prorocký hlas, který je stále aktuální?

Bezesporu. Ten text má také své peripetie. Podobně jako Velehrad změnil kardinála Tomáška, myslím, že svým způsobem změnil i Václava Bendu. Ve svém statečném postoji si mohl uvědomit, že zde v celostátním měřítku existuje síla, která už nechce dále snášet diktaturu a tyranii se zkřivenou páteří. Vlastní text ale některé lidi překvapil a poněkud vylekal. Překvapilo mě, že to byli i lidé z „tajné konzistoře“. Obávali se možnosti aktivního odporu, když se v textu mimo jiné říká, že „bude třeba pozdvihnout meč“. Mně osobně text konvenoval, byl jsem však požádán, abych Václava Bendu přesvědčil, aby text odvolal. S trochou nadsázky to připomínalo Husovo vystoupení před kostnickým sněmem. Naše vnitřní diskuse nicméně skončila tak, že jsem odmítl hrát roli toho, kdo by měl Václava Bendu přesvědčovat, poněvadž jsem se s textem zcela identifikoval, a prohlásil jsem: „Vyčkejme, jak zareaguje státní moc. A bude-li třeba bojovat, dostane naše požehnání!“ Nejvíc nás překvapilo, že státní moc už nebyla schopná nijak reagovat. Velehradská pouť vytvořila zcela novou atmosféru. Do té doby mohla StB vymýšlet aktivní strategii a opozice byla v situaci, kdy musela ustupovat a reagovat na její kroky. Velehradská pouť situaci obrátila a z nás učinila ty aktivnější. Reagovat teď musela druhá strana, která navíc zjistila, že nemá příliš velkou oporu. Na Velehradě byla za zdí připravena vodní děla a policejní oddíly, ale hrubá síla nakonec ustoupila. Reakce Václava Bendy tedy vycházela z této skutečnosti. Státní moc musela počítat s tím, že je zde protivník, který již nebude uhýbat.

Velehrad před čtvrtstoletím byl také místem setkání představitelů „oficiální“ církve a zástupců „skryté“ církve, což pak v dalších letech do listopadu 1989 vedlo k větší intenzitě církevních aktivit. V čem spatřujete onen hlavní zlom, který přispěl k tomu, že křesťané u nás pozdvihli hlavy?

Jsem hrdý na to, že církev tehdy nezaspala znamení doby, zatímco vláda na tento signál už nedokázala přiměřeně reagovat. To otevřelo možnost rozvíjet spolupráci mezi oficiální a skrytou církví, ale také mezi církví a společností. Velehradskou poutí padl i poslední zlomek nedůvěry kardinála Tomáška vůči Chartě 77 či vůči dalším opozičním skupinám. Pan kardinál si pak také mnohem víc uvědomoval nedělitelnost svobody církve a celé společnosti. Zkušenost velehradské pouti vedla k přesvědčení, že je třeba brát vážně celospolečenskou situaci, takže se pak více uvolnil prostor k vzájemné spolupráci mezi církví a částí veřejnosti, která si naléhavě uvědomovala nutnost změn. Kněží i lidé v řeholích, kteří předtím zachovávali spíše opatrnější postoje, najednou viděli: „My nemusíme stále jen ustupovat.“ To byl podle mého soudu velice důležitý moment.

Velehrad je jako poutní místo důležitou součástí církevního života i po listopadu 1989, a to především pro moravské věřící. Navíc se teď chystá oslava 1 150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů. Při této příležitosti usilujete jako předseda ČBK o návštěvu papeže. Jak by se na toto výročí měla připravit církev u nás, aby Velehrad znovu výrazně rezonoval v co možná nejširším povědomí místních křesťanů, jako tomu bylo před těmi pětadvaceti lety?

Velehradské pouti předcházelo setkání kardinála Tomáška s kněžími na jaře 1985. To byl signál jejich vzájemného pevného sepětí. Pro mne samotného byl rok 1985 objevením Velehradu. Nezapomínejme rovněž, že na Velehradě proběhla jedna velká pouť už v květnu 1968, kdy zde bylo založeno Dílo koncilové obnovy. To také představovalo moment určitého národního sjednocení. Velehrad hrál tedy během doby komunismu významnou roli. Na druhé straně je pravda, že v roce 1950 byl svědkem velkého ponížení, když chtěli komunisté využít pouť jako nástroj k ovládnutí církve. Ale i řada kněží si tam naštěstí uvědomila, že kolaborovat s takovou mocí nelze. Další z odkazů Velehradu spočívá v tom, abychom dokázali vnímat, že cyrilometodějská misie souvisí s otázkou svobody a suverenity, a to nejenom v případě církve.

Jak bychom měli cyrilometodějskou tradici chápat dnes, na počátku jedenadvacátého století?

Musíme si uvědomit, že Cyril s Metodějem Moravu a Čechy nepokřtili. Dnes víme, že moravská nobilita přijala křest už v roce 830 v Pasově a česká knížata v roce 845 v Řezně. Důležitější však je, že tato misie přinesla na naše území Písmo svaté a liturgii v srozumitelném jazyce. To umožnilo, aby se náš prostor stal skutečně křesťanským nejen politickým vlivem, ale skutečným uvědoměním si své víry. Slovanský jazyk tak přispěl k rozšíření náboženského života. Svatý Metoděj přinesl také právní kodex a současné historické bádání ukazuje, že administrativa a právní systém střední Evropy, současné Visegrádské „čtyřky“, vychází z tohoto základu. Počátky naší kultury, vzdělanosti a státnosti jsou neodmyslitelně spojeny s cyrilometodějskou misií. A není to misie v pravém smyslu jen byzantská. Po vysvěcení Cyrila a Metoděje na biskupy se stala zároveň misií římskou. Na to bychom neměli zapomínat ani během příprav na nadcházející výročí, které budeme slavit za tři roky, poněvadž pokud jsme skutečně srdcem Evropy, nebije toto srdce jen v Praze, ale začalo bít ještě dříve na historickém Velehradě. Nyní je tedy třeba dát cyrilometodějské pouti zajímavou náplň a využít Velehradu pro širší mezinárodní spolupráci, právě na půdorysu Visegrádu. Integrace do Evropské unie je podle mého názoru částečná a myslím, že z cyrilometodějské pozice máme co říci k její reformě. V této souvislosti bych rád připomněl i postavu kardinála Tomáše Špidlíka. Jeho výpovědi o Evropě souzní se současnou kritikou koncepce lidských práv, která přestávají být právy člověka, ale stávají se právy určitých skupin, které prosazují pouze své vlastní zájmy, privilegia a postavení. Pak jsme svědky toho, že právo na důstojnou existenci ztrácí rodina, bezbranné děti i staří lidé. V souvislosti s tím bychom si měli uvědomit, že Velehrad má mnohem širší záběr a že zahrnutí slovanských věrozvěstů mezi patrony Evropy, stejně jako slova Jana Pavla II. o dvou plících Evropy, jsou zatím nenaplněné výzvy, které před námi stojí. Bude záležet na tom, aby si celá naše společnost – její křesťanské i sekulární instituce – uvědomily význam Velehradu jako stále živého odkazu, jenž je třeba dál rozvíjet.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou