26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Životní zrání se nedá naplánovat

20. 5. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008, Autor: Markéta Lakosilová

Tu zkušenost mají mnozí lidé. Po nějakém výjimečném setkání se doslova změnil žebříček jejich životních hodnot. Případně prožili něco, nač vzpomínají ještě po letech – ať už v dobrém nebo ve zlém. O důležitých okamžicích v lidském životě hovoříme s psychoterapeutem Jakubem Hučínem.

Jaké mohou být okamžiky v životě člověka, které zásadně ovlivní jeho život? Dá se „zlomový okamžik“ nějak definovat z psychologického hlediska, nebo ho takto vidíme až zpětně?

Zlomové okamžiky v našem životě určitě existují. Člověk se při nich intenzivně setkává sám se sebou, dotýká se toho, co je pro něj zásadní. Mohou to být jak pozitivní události, jako když se do někoho zamilujeme, tak i negativní, kterým říkáme mezní situace – třeba zážitek ohrožení života nebo přírodní katastrofy. V takových situacích se často dotýkáme svého bytí, přerovnáváme svůj žebříček hodnot, zjišťujeme, kolik nepodstatného v životě máme. Je pravda, že některé „zlomové okamžiky“ mohou být méně nápadné a když se odehrávají, ani bychom je za zlomové neoznačili. Jako důležité je rozpoznáme až zpětně. Je to spíš otázka výkladu pojmu – jestli za zlomový okamžik považujeme jen takovou situaci, kdy prožijeme něco mimořádného. Psychologie pro zlomový okamžik žádnou definici nemá.

Dá se říci, že Bůh člověka vede – pomáhá jeho zrání – postupně? Nebo existují spíše jakési skoky, kdy Bůh vstoupí do života jedince „jednorázově“?
Jak Bůh člověka vede, vám neřeknu, nevím to, musela byste se zeptat jeho. Ale z psychologického hlediska mohu říci, že existuje obojí – pozvolné zrání i skoky. Zrání jako takové je ale vždy postupné. Skoky samotné mohou změnu jen započít, jinak změna s sebou nese postupné přebudování životního stylu, zvyků, hodnot, a to se nestane ze dne na den.

Můžete to přiblížit na nějakých konkrétních příkladech?
Třeba situace při autonehodě, kdy se člověk „setká“ se smrtí, je příkladem takového životního skoku, mezní situace. Najednou si dotyčný uvědomí cenu života, to, co je pro život opravdu podstatné, a co je naopak zbytečné, balast. Může se na několik dní začít chovat úplně jinak, on i okolí mohou mít pocit, že v jeho životě došlo k zásadnímu životnímu obratu. Na to, aby natrvalo změnil svůj život, to ale nestačí – po několika dnech, týdnech, měsících se obvykle vrací do vyjetých kolejí a na událost začne zapomínat. Životní schémata, podle kterých žijeme, jsou pevnější, než se zdá, utváříme si je roky. Proto také každá změna vyžaduje delší dobu.

Neexistuje jakýsi posun v čase? V minulosti toho lidé zažili mnohem méně, ale také byli vnímavější. Dnes prožíváme spoustu mikrookamžiků, máme větší možnost volby...
Souhlasím s tím, že dnes je člověk zaplaven a přesycen obrovským množstvím podnětů, ve kterých se přestává orientovat. Proto „raději“ přestává vnímat, uzavírá se. A je to pochopitelné – potřebuje se totiž chránit. Větší možnost volby neznamená intenzivnější prožitek. Opak bývá pravdou, prožitky se rozmělňují. Všimněte si, že intenzivní prožitky bývají vlastně velmi jednoduché a prosté.

Není dnes o to těžší v tom veškerém šumu zaslechnout Boží hlas a vnímat nějakou situaci jako zlomovou, jako jakési Boží upozornění?
Na Boží hlas či Boží upozornění bych vám zase nedokázal odpovědět, ale je pravda, že život je dnes daleko komplikovanější a vyznat se v něm, najít to, co je opravdu důležité, je těžší. Možná bych užil slova „vnitřní hlas“ nebo „hlas nitra“ – můžete je klidně považovat za Boží hlas, chcete-li. Ovšem takový hlas, pokud je pod neustálým tlakem – kdy se odevšad valí požadavky na to, co by měl člověk dělat, jaký by měl být, jak by se měl oblékat, co by si měl myslet – není opravdu vůbec jednoduché zaslechnout.

Nehrozí na druhé straně pokušení, že člověk zůstane u toho jednoho zážitku, z něhož pořád čerpá, a přitom „zapomene“ růst? Že v tom zážitku vlastně zakrní?
Nedá se „růst na zakázku“, své životní zrání si nemůžeme až tak úplně naplánovat. Snažit se můžeme, ale skutečný růst – ten musí přijít sám. Můžeme ovlivnit podmínky našeho života, podmínky růstu, víc udělat nemůžeme. Důležité okamžiky našeho života nás posouvají, pomáhají nám udržovat nebo korigovat směr životní cesty. A myslím si, že pokud si v sobě nějaký zážitek udržuje sílu i po delším čase, pak nám má pořád co říci a my u něj můžeme klidně setrvávat. Až ho přestaneme pro svůj životní vývoj potřebovat, odložíme ho. Budeme na něj možná vzpomínat, ale už z něj nebudeme tolik čerpat, budeme čerpat zase z jiného. Zážitky ve svém životě potřebujeme, jsou kořením života, oživují ho a dělají ho zajímavým.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou