Život z víry je především vztah

Vydání: 2015/47 Modli se za Paříž!, 16.11.2015, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Učíme děti „náboženství“, nebo je učíme znát Boha? Má-li dítko základ z rodiny, bude náš úkol jednodušší.
 
Naučit se lze třeba násobilku, víra je založená na vztahu. Ilustrační snímek Shutterstock 
 
„Pro naše děti byl Bůh přirozenou součástí života, odmalinka jsme je vozili a vodili do kostela, modlili jsme se nad nimi a pak s nimi, četli jsme si obrázkovou Bibli. Jako se jedlo a chodilo na procházku, žilo se s Bohem,“ ohlíží se Alice Kallabová, katechetka z brněnské farnosti sv. Augustina, za výchovou svých dnes už dospělých potomků. Když děti vyrůstají v rodině, kde je život s Bohem každodenní skutečností a oba rodiče jsou v tom jednotní, ony podle ní přirozeně vplouvají do náboženské reality a snáze pak „u víry vydrží“.
 
Ne každý však má cestu jednoduchou. „Dnes v rodinách není čas, aby se rodiče zastavili a s dětmi o Bohu mluvili,“ lituje Alice Kallabová. Na svých svěřencích – učí žáky od první do páté třídy – se s důsledky potýká při každé hodině. „Většinou rodiče potomky přivedou a očekávají, že je ‚vyštuduju‘ ve víře. Ratolesti ale bývají úplně nedotčené a vůbec nerozumějí, o co jde. Víra v Boha se nejde naučit jako násobilka,“ podotýká katechetk. Školák, který neumí udělat kříž, není výjimkou. „Podle mě by proto neměly být cílem osnovy, ale vztah. A když si jej vybudují se mnou a se sebou navzájem, můžeme společně dojít k dalším věcem.“
 
Hodina u svatého Augustina vypadá třeba tak, že se na veliký svitek zakresluje putování od křtu až k Bohu. „Při povídání o křtu jsme si vysvětlili, proč, kdy a čím se křtí, ukázali si křtitelnici v kostele. Děti dostaly za úkol zeptat se doma, kdy a kde byly pokřtěné a kdo jim šel z kmotra. Někteří rodiče si to už ani nepamatovali,“ krčí rameny Alice Kallabová. Za splněné úkoly (třeba jen každé ráno se pokřižovat) si žáci „dláždí“ na papíře cestu k Bohu květinami. Liturgická období jsou příležitostmi k dalšímu povídání – např. o modlitbě Anděle Boží o svátku andělů strážných či o duši při památce zemřelých. Dostane se i na čtení z Bible, to aby si děti nemyslely jako jedna ze školaček, že jde o knížku pohádek.
 
„Většinou je mám v rukou rok, než dojdou k prvnímu svatému přijímání, a pak už se nevidíme. Některé se ale za mnou i potom sem tam zastaví a povídáme si. Přitom je můžu popostrčit, aby nezanedbávaly mši svatou a zašly si ke zpovědi,“ zmiňuje katechetka a se smíchem vzpomíná, jak ji jedna z někdejších žákyň hrdě ukazovala spolužačkám jako svou „náboženskou tetu“.
 
Důvěra a dobrý vztah k ní dětem na jejich cestě k Bohu určitě pomáhá. „Samozřejmě, člověk by měl do kostela chodit kvůli Bohu, ne kvůli paní katechetce, ale jsme lidé a dozráváme postupně. A není na místě od malých čekat, že budou víru brát jako velcí,“ zdůrazňuje Alice Kallabová. Děti stejně jako dospělí nežijí v ideálech, nýbrž ve vztazích – a také život z víry nakonec nevyrůstá z ničeho jiného než z dobrého vztahu k Bohu.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 26 27. června – 3. července 2017

Vydat se k prameni: na Velehrad

Začínají prázdniny – doba cestování a výletů. Rádi se vydáváme třeba do míst, kde pramení nějaká řeka. Obvykle to znamená výstup do hor, kde velice nenápadně…

celý článek


Putování v sobě skrývá obrovský poklad...

Zeptali jsme se několika zkušených poutníků, jaká cesta byla pro ně ta nejkrásnější.

celý článek


Křesťan a státník Helmut Kohl

Dlouho mluvil, ale uměl i dlouho naslouchat. Nejednou mu už předpovídali konec, ale vládl šestnáct let. Byl umanutý myšlenkou, jak zabránit opakování války. Takový byl…

celý článek


Letní putování s rodiči

Na ty dopisy si pamatujeme všichni. Sami jsme je kdysi psali dětskou rukou a o pár let později jsme podobné četli od vlastních ratolestí. „Milá maminko a tatínku, mám se…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay