Život víry v době Karla IV.

Vydání: 2016/30 Vzhůru do Krakova! I na kolech, 19.7.2016, Autor: Tomáš Petráček

Příloha: Perspektivy 30

Doba Karla IV. patřila k vrcholům středověku, přestože byla plna problémů a rozporů. Podstatné ale je, že odolnost tehdejších lidí tváří v tvář všem krizím, kterým museli čelit, a vůbec životaschopnost středověké společnosti čerpala svou sílu právě z křesťanské víry.


Karel IV. ukládá relikvii dřeva ze sv. Kříže. Nástěnná malba na jižní straně kostela P. Marie na Karlštejně z let 1357–1358.Repro KT

Výročí narození Karla IV. obnovilo a posílilo obraz středověké Evropy jako nepřekonatelný vrchol dějin křesťanství. Země pokrytá kostely, kláštery a kapitulami, četná zbožná nadání, dokonalé prolnutí společnosti a církve, až na drobné konflikty vzájemný respekt představitelů duchovní a světské moci, křesťanství jako naprostý hegemon v hodnotové a symbolické sféře života lidí. Dnes bychom řekli... velká šťastná rodina. Ovšem vyjma kacířů, Židů a některých dalších okrajových skupin.

Středověkému křesťanstvu samozřejmě nelze upřít velikost, ztělesněnou nejen životy světců a teologickým myšlením, ale i doslova zhmotnělou v úžasných konstrukcích gotických katedrál, ani fascinující dynamismus a životnost. Otázka však zní, v čem lze ve středověkém křesťanstvu hledat poučení, a snad dokonce inspiraci pro dnešní křesťany, jejichž pozice ve společnosti se radikálně proměnila.

Velké odlišnosti

Jedním ze způsobů, jak můžeme přistoupit k dějinám západní Evropy, je studovat míru christianizace společnosti, tedy zkoumat, jak výrazně prolnula křesťanská víra život lidí v té či oné době. Situace samozřejmě není jednoduchá a v žádném případě neplatí předpoklad nějakého lineárního vzestupu od počátku k dnešku. Civilizační a kulturní propad Evropy po pádu Římské říše, pomalá evangelizace barbarských národů – to vše vedlo k masivnímu poklesu christianizace společnosti a k dalekosáhlé transformaci západního křesťanství. Tady se ovšem často dělají chyby a míra pokřesťanštění se posuzuje podle toho, nakolik náboženský život v praxi i teorii odpovídá staticky chápanému „katechismovému“ křesťanství. Ostatně i katechismy jsou fenomén, který se rodí ve 14.–15. století a skutečně se rozšíří až s příchodem knihtisku, reformace a protireformace.

Máme-li mluvit o středověkém křesťanství, musíme mít na paměti, že neexistuje nějaké ahistorické, absolutní křesťanství, ale vždy nějaká konkrétní dobově a kulturně podmíněná forma, jakou lidé své doby chápali a žili evangelijní zvěst. Ačkoliv je to pořád stejné křesťanství, důrazy v pochopení a prožívání víry ze strany křesťana někdy z počátku 5. století v Miláně a obyvatele vesnice ve střední Evropě 11. století se přece jen masivně lišily. Byla to ale vždy jejich křesťanská víra, nakolik jí byli schopni podle svých intelektových možností a existenciálních a emočních potřeb porozumět a žít ji.

Egyptské rány středověku

Musíme pečlivě rozlišovat jednotlivé fáze vývoje středověkého náboženského života a také různé sociální vrstvy a prostředí, především venkov a města, a ještě zcela zvláštní kategorii samozřejmě představují elitní prostředí klášterů, kapitul a biskupských dvorů. Co ale můžeme pro dobu Karla IV. zcela jistě konstatovat, je to, že je velmi dynamická a plná protikladů. V historiografii se mluví o krizovém charakteru 14. století, což je spojeno s fenomény jako avignonské zajetí papeže a tzv. papežský fiskalismus (nepopulární systematické finanční čerpání z místních církví směrem k papežské kurii), příchod tzv. černé smrti, tedy morové epidemie let 1347 až 1349, která zdevastovala a později dále ničila velkou část evropské populace, neustálé války a politický neklid. Vzpomeňme jen stoletou válku či turecké ohrožení, klimatické změny, hladomory a konečně po roce 1378 velmi bolestně prožívané rozdělení dvojpapežství – bolestné tím spíše, že legitimita římského i avignonského papeže byla zcela srovnatelná. Na to, kolik komplikovaných problémů dopadalo na hlavu tehdejších elit, musíme říci, že si západní křesťanstvo vedlo celkem dobře, protože jejich hodnotový systém byl postaven na solidních základech.

Mezi silné stránky tehdejšího křesťanstva bych určitě zařadil fenomén plurality autorit. Středověká společnost měla rozhodování a směřování rozděleno mezi celé spektrum autorit, z nichž papežství a světská moc, kdy se panovníci rovněž cítili zodpovědní za stav církve a spásu duší svých poddaných, představují jen část z nich. Určitě tam patří univerzity, významné osobnosti typu opatů, biskupů a velkých teologů, představitelé žebravých řádů a jejich elitní kazatelé, charismatické světice typu Kateřiny Sienské či Brigity Švédské, jejichž vliv někdy přesahoval panovníky i papeže, či výjimečné jurodivé osobnosti typu Mikuláše z Flüe, dnes patrona Švýcarska, který v 15. století ve své osobě kombinuje politika, vojáka, otce velké rodiny a v poslední fázi života poustevníka. Ve středověku se také v městském prostředí vytvořilo to, co nazýváme veřejné mínění, které se domáhalo na prvním místě reformy církve.

Nadšení pro náboženský život

Křesťanství 14. století má vysokou schopnost sebereflexe a množství kriticky naladěných kleriků i laiků, kteří vnímají nešvary své doby a především rozpory mezi evangelijním ideálem a skutečností, kdy se církevní instituce staly až příliš samozřejmou součástí politických, mocenských a ekonomických struktur. Dnešní domněle sebevědomé katolíky a otevřeně laděné představitele církve musí zahanbovat otevřenost a adresnost středověké kritiky nešvarů společnosti a církve. Návštěvník expozic starého umění je zase překvapen oltářními obrazy posledního soudu, kde se to na straně odsouzených k věčnému trestu hemží odznaky moci, mitrami, tiárami a královskými korunami. Podobně svědčí i výpovědi dobové literatury, například Dantovo Peklo.

Kritériem ale není povrchně chápaná svatost ve formě osobní zbožnosti, jakkoliv je samozřejmým předpokladem, ale spíše velmi biblicky chápaná nezbytnost ctností – štědrost, velkorysost, spravedlnost a především schopnost plnit nároky plynoucí z příslušného úřadu. Právě velká otevřenost diskuse a kritiky, kultivovaná středověkými univerzitami a městským prostředím, dodávala středověkému křesťanství jeho schopnost adaptace, a tedy životnost. S výjimkou éry církevních otců neměla snad nikdy západní církev tolik vzdělaných teologů a originálních náboženských myslitelů jako v době vrcholného a pozdního středověku.

Právě ve 14. století je Bible, především evangelia, překládána do národních jazyků a stane se přístupnější širším městským vrstvám. Pro ně není typický rozvoj laického (ve smyslu sekularizačního) ducha, ba právě naopak. Prameny vypovídají o nadšení městských vrstev pro náboženský život, který se realizoval v různých náboženských a literátských bratrstvech, v četných odkazech a darech církvi, v podpoře špitálů a řádů, někdy i zájmem o alternativní, heretické proudy, jindy o nové formy spirituality. Konkurencí křesťanství není v této době materialisticky chápaný ateismus, ale právě heretické či panteistické proudy či pověrečné, magické a polomagické praktiky. Nepochybně i ve středověku existovali nábožensky „amuzikální“ lidé, ale celkový církevní rámec, zahrnující život člověka od kolébky do hrobu, a těsný dohled komunity (i středověká města jsou malá) vedly k tomu, že alespoň vnějškově se všichni chovali konformně.

Spásu je třeba si odpracovat

Na jedné straně ve městech pokračují starší prvky středověké zbožnosti založené na úctě ke svatým a jejich ostatkům (někdy na hranici pověry – jako ty spojené s postavou sv. Kryštofa), na straně druhé se rodí duchovní směry, které kladou důraz na zvnitřnění náboženství, na živou víru, která je založena na pochopení, přijetí a promítá se do chování a jednání. Ještě jinak řečeno: většinový pohled je spíše kvantitativní, založený na výkonu, kdy je třeba si spásu odpracovat, zasloužit pomocí četných modliteb, mešních stipendií, almužen a odpustků, poutí a asketických skutků. Celá zbožnost je formována ideálem řeholního života (proto se i významní laici nechávají pohřbít v řeholních hábitech nejvíce uznávaných řádů), kde laici pochopitelně nemají šanci obstát, ale mají možnost nahradit hodiny modliteb právě tím, čím naopak disponují – almužnami a odpustky. Jejich náboženský život je ale autentický a živý, bytostně toužící po spáse nesmrtelné duše a své rodiny.

Nové proudy, za všechny jmenujme devotio moderna, kladou důraz na vzdělání, četbu Písma a dalších duchovních spisů, kultivaci osobního vztahu ke Kristu a Marii, zájem o rozjímavou modlitbu a na každodenní systematickou péči o duši. Místo kvantity zbožných skutků je přesunut zájem na kvalitu, místo vnějších projevů zbožnosti a dominance kultické složky křesťanského života na snahu o porozumění podstaty víry a vnímání velikosti člověka stvořeného k Božímu obrazu – a proto povolaného k úkolu co nejvíce se přiblížit ideálu člověka zosobněného Kristem a jeho Matkou.

Zvonění proti bouřkám

Ohledně míry christianizace venkovského obyvatelstva nás prameny nechávají poněkud na holičkách. Existují svědectví o vysokém stupni křesťanského sebevědomí a znalostí, ale rovněž naprosto protichůdná o minimálním vlivu víry na život lidí, a to zejména po rozvratu zapříčiněném velkým morem a válkami (ten doprovázel často rozpad a narušení farní správy a pokles kvality přípravy a vzdělání duchovních).

Venkovské obyvatelstvo je negramotné, závislé na výmalbě kostelů (Bible chudých), kázání a katechezi místních duchovních. V jejich světě je kněz především obětník, který jménem společenství smiřuje své farníky s Bohem, odčiňuje jejich hříchy a především zajišťuje potřebnou ochranu a požehnání, které tehdy lidé zcela vydaní celému spektru hrozeb, jež naprosto nemohli ovlivnit, bytostně potřebovali a vyžadovali. Nemoci, neplodnost lidí i zvířat, rozmary počasí, sucho či povodně, válečné události, nenadála smrt či úraz, neúroda, hladomor – to vše je jen část hluboké, lidskými silami neřešitelné existenční nejistoty, pro kterou víra poskytovala naději na záštitu a pomoc. Proto formy zbožnosti jako žehnání úrody do polí, polomagické prvky hledání ochrany a prosperity, zvonění proti bouřkám. Jakkoliv se nám to může zdát z naší perspektivy málo evangelijní, málo sofistikované, přesto šlo o autentický projev jejich křesťanské víry, jak ji chápali a potřebovali.

Pokud máme k dispozici artefakty náboženského života na venkově 14. století (byť nevíme, jak je chápali a jakou roli hrály v jejich životě), působí na nás dodnes svou syrovostí, pravdivostí a silou. Jsem přesvědčen, že odolnost tehdejších lidí tváří v tvář všem těmto krizím a životaschopnost středověké společnosti čerpala svoji sílu právě z křesťanské víry. Ta pomáhala smířit se s ranami osudu v podobě například vysoké dětské úmrtnosti a zároveň odhodlaně pracovat pro zlepšení svého postavení už v tomto životě. Středověké poddané si totiž navzdory jejich označení nesmíme představovat jako pasivní otloukánky. Jednalo se o živé jednající osoby, vědomé si své důstojnosti těch, pro jejichž spásu se Boží Syn stal člověkem.

Pohled na středověké křesťanstvo nám nenabízí jednoduchý recept na vyřešení současných problémů západní společnosti a církví, které jsou ostatně mnohem menší než ty, kterým čelili oni. Ale to podstatné se nemění. Základní silou, která je vedla k té famózní míře kreativity, otevřenosti, reflexe, odvahy, odolnosti a životaschopnosti, byla žitá křesťanská víra, naděje a láska.

Autor je kněz a církevní historik
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay