Život ve znamení agapé

Vydání: 2013/18 Bude číhošťský mučedník blahoslaven?, 1.5.2013, Autor: Mireia Ryšková

Příloha: Perspektivy

 

Láska k lidem, církvi a Bohu určovala celý jeho život

V těchto dnech uplyne sto let od narození významného českého teologa P. Josefa Zvěřiny. Tohoto svého výročí by se asi nebyl dožil, ale přesto odešel pro mnohé z nás příliš brzy. Byli bychom ho potřebovali alespoň ještě pár následujících let, tak to alespoň mnozí z nás po jeho nečekané smrti v srpnu 1990 cítili.

Josef Zvěřina zůstává neopakovatelným fenoménem a jednou z nejvýraznějších postav české církve 20. století. Ještě jsou tu mnozí, kteří ho zažili a pro které je stále přítomnou osobností jejich života, někým, na něhož s láskou a radostí vzpomínají. Avšak i my, jeho žáci a mladší současníci, se pomalu přesunujeme mimo tento prostor a čas, tam, kde on už je. Snad i proto je důležité se u jeho postavy, pro nás tak fascinující, zastavit. Osobně mohu mluvit ze zkušenosti sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, kdy jsem se s ním seznámila v rámci tajného salesiánského teologického studia a kdy jsem měla možnost se s ním pravidelně vídat a stýkat.

Člověkem, a knězem především

Čím pro nás byl? Nesporně člověkem velkého formátu, člověkem odvahy, lásky, jak ji formuluje apoštol Pavel ve 
13. kapitole 1. listu Korinťanům, člověkem otevřenosti, radosti a lidské normálnosti. Byl to plnokrevný člověk, který se nebál dát najevo své přátelství, své city a klidně člověka objal na veřejnosti, který si však nade vše cenil své kněžské služby – nikoli jako nějaké důstojnosti, nýbrž právě služby. Možná že si mnohem víc cenil duchovních cvičení, která s nadšením dával, než holého studia. Ostatně u něho nebylo studium jen teoretické, akademické. Josefovi, jak jsme mu říkali, se dalo říci všechno, nikdy se neurazil, vždy hledal cestu a odpověď. Miloval obyčejné věci, dovedl ocenit dobré jídlo (i když byl velmi skromný a nenáročný), měl rád sport, krásu, umělecká díla, zejména výtvarná. Pro výtvarné umění měl vytříbený cit. Umění zkrátka rozuměl.

Snad to na něm bylo vidět již v mládí, a proto ho arcibiskup Beran určil nástupcem prof. Cibulky a poslal studovat dějiny umění do Francie. Po ročním pobytu napsal doktorskou práci, ceněnou i v zahraničí, za niž získal v roce 1948 doktorát. Velmi ctil profesorku Růženu Vackovou, která pro něj v tomto oboru, ale i samotnou svou osobností mnoho znamenala, a s dojetím vždy o ní mluvil. Sám na ni vzpomínal: „Naučila mě dívat se na divadlo, často jsme se také zabývali poezií, hlavně francouzskou, a tak kromě školení v umění výtvarném, které bylo znamenité, jsem se naučil vnímat i jiné obory umění, na což také vděčně vzpomínám.“ (Marie R. Křížková: Žít jako znamení. Rozhovory s Josefem Zvěřinou). I ve vězení promýšlel otázky teorie umění a napsal tam text, který se mu podařilo propašovat ven a na konci šedesátých let vyšel pod názvem Výtvarné dílo jako znak. Byla to jedna z prvních českých studií, jež se zabývaly interpretací výtvarného díla s uplatněním sémiotiky.

Snil o tom, že spolu napíšeme duchovního průvodce Prahou. Za totality na to nezbyl čas, po roce 1989 přišly jiné starosti a pak Josef odešel. A tak tento plán zůstal nerealizován. Snad se ho někdo jako jeho odkazu přece jen ujme. Nešlo mu o popis památek, nýbrž o vystižení ducha důležitých míst v Praze, jež jsou spojena s dějinami i přítomností našeho národa a naší církve.

Teolog a učitel

I když rozuměl umění, a to i modernímu, centrem jeho zájmu zůstávala teologie, zejména dogmatická, jejíž výuce a studiu se věnoval s velkým nasazením v době, kdy již stál mimo bohosloveckou fakultu i mimo farní pastoraci. Promýšlel otázky, které byly spjaty se životem, snažil se podávat neprefabrikované odpovědi. V centru jeho zájmu byli především laici, ty učil s obzvláštní láskou v mnoha jednotlivých studijních kurzech po celé republice. Když zkoušel, velmi často kladl otázky typu: „Představ si, že jsem nevěřící v hospodě, tak mi vysvětli, co znamená…“ A když našinec začal s obvyklými frázemi, velmi rychle ho přerušil slovy: „Tomu tvému nebeskému nářečí vůbec nerozumím.“ A bylo nutné začít znovu, formulovat vlastní náhled a porozumění tématu. Milovali jsme ho, těšili jsme se na jeho vždy usměvavou tvář, novinky z církevního světa. Mnohým z nás zprostředkoval nové vidění církve, nové pochopení vlastního místa v ní. Titul jeho sebraných textů o církvi, publikovaných pod názvem Odvaha být církví (což je název jedné z jeho studií), vystihuje přesně, oč mu šlo. Nebyl slepý ani naivní, vždyť pro lásku k církvi strávil téměř čtrnáct let ve velmi tvrdých věznicích (odsouzen byl na 22 let) – podobně jako Oto Mádr a mnozí další.

Měřeno dnešními akademickými zvyklostmi toho Josef Zvěřina zas tolik nenapsal. Jeho studie a další texty (nejčastěji k aktuálním problémům) nejsou rozsáhlé. Jeho největší dílo Teologie agapé vyšlo až po jeho smrti na základě rozpracovaných studijních materiálů (psaných i namluvených) a textů z pozůstalosti. Pracovat na něm ovšem začal už ve vězení, kdy morseovkou vyťukával svůj kurz a jeho spoluvězeň jezuitský bohoslovec Jaroslav Pilík zapisoval. To bylo ovšem ještě v latině.

„Naše oběť nebyla marná…“

Z hlediska současných akademických zvyklostí je mu možné ledasco vytýkat (a také se tak děje), ale je třeba si uvědomit, za jakých podmínek se toto dílo rodilo. Josef Zvěřina byl člověkem velmi vzdělaným, jazykově dobře vybaveným (ovládal několik jazyků), ale neseděl nerušeně v knihovně nebo u psacího stolu (byl neustále sledován StB a několikrát mu jeho texty zabavili), neměl počítač a měl jen omezený přístup k literatuře, a přesto promýšlel a formuloval v respektu k tradici věci nově. Sledoval současné dění v teologii a byl schopen za noc prostudovat knihu, kterou mu někdo z jeho přátel přivezl, aby načerpané poznání a inspiraci předal co nejrychleji dál. Otevíral nám nový svět teologického dotazování, hledání a vidění. Učil nás vnímat věci v souvislostech tradice a v konfrontaci s moderním světem.

Byl to člověk koncilu. Ten sice na vlastní kůži nezažil (celou dobu jeho trvání strávil ve vězení), a přece se s ním už tam myšlenkově potkal, protože byl člověkem vize. „My jsme věděli, že naše oběť, mohu-li to tak nazvat, není marná, patří k věci. A o věcech, o kterých jsme tam debatovali a snili, nám najednou, jako o aktuálních problémech, přinášeli zprávy ti, co přišli až v druhém desetiletí zvenku, kdy už se začal připravovat vatikánský koncil. A teď jsme viděli, že mnohé myšlenky, které jsme v sobě nesli jako sen, se realizují. Zvlášť když už byl zvolen Jan XXIII., když koncil v roce 1962 začal, tak jsme si říkali: Ale to, co chceme, už se děje! A tak v nás vznikla víra, nezlomná víra, že jsme k tomu přispěli – touto tajemnou komunikací 
(tj. společenstvím svatých) – i my.“ Tak to hodnotil v uvedené knize rozhovorů po bezmála pětadvaceti letech.

Teologie určovaná životem

Heslem jeho obrodných snah, které uskutečňoval s Otou Mádrem, byla „živá teologie“, teologie ze života a do života. Té se také po svém nuceném odchodu do důchodu a odebrání státního souhlasu k vykonávání kněžského úřadu od roku 1975 naplno věnoval. V jeho životě se snoubila vzdělanost, pracovitost, denní řád se schopností improvizace, rizika a s hlubokou zbožností. Říkával, že dogmatiku je třeba studovat na kolenou. Nejde jen o to, věci pochopit a naučit se, ale také je přijmout do svého života skrze modlitbu a rozjímání, rozhovor s Bohem.

Jeho zbožnost byla osvobozující, skutečně radostná, plná důvěry. Taková, jaký byl i on sám. Uměl se radovat ze všeho kolem sebe, ze setkání s přáteli, z dětí, z krásných věcí, z fotbalu. Náš studijní kroužek se scházel ve středu večer, ale dříve než jsme začali, se Josef musel dodívat na fotbalový zápas, který běžel v televizi – pokud jsme se sešli někde, kde byla televize k dispozici. To bylo ohromně sympatické a svobodné. Občas jsme na závěr po studijním programu slavili eucharistii: to bývaly velmi pohnuté chvíle. Bylo to jednoduché – u stolu, civilní, a i když doma slavil eucharistii zcela „podle předpisů“, oblečen do liturgického roucha, v jiných podmínkách se přizpůsoboval bez problému okolnostem.

Patřil k prvním signatářům Charty 77, neboť považoval za nezbytné usilovat o náboženskou svobodu. Mezi chartisty byl ctěn, protože byl člověkem velkého srdce, tolerance a zároveň pevnosti. Uměl komunikovat s nejrůznějšími lidmi – profesory, vědci, politiky, umělci, studenty, dělníky, řemeslníky, řeholnicemi, s katolíky, protestanty, s lidmi bez vyznání i s komunisty. Pro každého měl trpělivé ucho, dobré slovo – a přitom se nikdy nebál nahlas říct, co si myslí. A tam, kde byl, bylo vždycky veselo. I ve svém pokročilém věku měl v sobě něco chlapeckého, mladistvého, co mu otevíralo srdce lidí.

Růst, svoboda, síla Ducha

Na závěr si dovolím odcitovat část rozhovoru z již zmíněné knihy, v němž odpovídal na otázku po definitivním rozloučení: „Předpokládám tedy, že se rozloučíme, a co bych ti řekl v té chvíli – nevím. Řeknu, co si myslím teď, že je důležité:

První je růst, to znamená, aby nezůstal někdo trčet a aby šel dál, jak může, s pomocí jiného nebo sám, to už je jedno, ale růst, není možnost zůstat stát, to by se dostavila skleróza, zvyklost, a to je mor na duchovní život.

První je tedy růst, druhé – velká svoboda. Mám strach, že i já někdy jaksi plánovitě zasahuji do života, ale život je tak mnohotvárný a tak bohatý, a zvlášť život ducha, že tam takové zásahy zvnějšku nebývají šťastné. Takže tady je třeba si udržet velkou svobodu, ve které člověk jde tam, kam ho Pán volá, a neklade mu překážky, svobodu, která otevírá oči, uši i srdce, svobodu, ke které nás osvobodil Kristus a která je jeho velikým darem.

A třetí věc – to je síla Ducha Svatého. Věřit v sílu Ducha Svatého, poddat se jeho vedení, protože on nás uvádí do Kristových slov, jak sám řekl.“

Dalo by se toho napsat jistě mnoho, ale o Josefu Zvěřinovi už toho bylo poměrně dost publikováno a jeho texty byly vydány, je tedy možné omezit se na vzpomínky a zamyšlení, jež mají subjektivní ráz, protože on se dával každému člověku, každého miloval, což ovšem neznamenalo, že s ním souhlasil. Ani jeho vyšetřovatelé, soudci, nepřátelé ho nedokázali přimět k tomu, aby je nenáviděl. Láska byla jeho životním mottem, láskou žil, lásku rozdával a lásku nám odkázal jako své největší dědictví. Nejen jeho teologie, ale celý život byl ve znamení agapé.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

Klíč k době i situaci Michal 1.5.2013 20:54

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 36 30. srpna – 5. září 2016

Sto milionů pro církevní školství

Pro žáky 69 církevních škol, zřizovaných diecézemi a farnostmi, a 38 škol, které otevřely žákům a studentům řády a kongregace, začíná nový školní rok.

celý článek


Učila nás nekupovat si vztahy ke druhým

P. Leo Maasburg byl několik let Matce Tereze velmi blízko. Jezdil s ní jako překladatel a průvodce po mnoha zemích. Zažil s ní obrovské množství příhod, vydal o tom i knihu.…

celý článek


Kněží obsazují „nové štace“

Desítky farností v Čechách i na Moravě se na konci léta seznamují s novými duchovními správci. V řadě diecézí totiž proběhlo stěhování kněží.

celý článek


Benedikt XVI. bilancuje v knize

O motivech své rezignace i o „pocitu hlubokého společenství a přátelství“ vůči svému nástupci se rozhovořil emeritní papež Benedikt XVI. Ten vydává 30. srpna životopisnou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay