26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Život ve věčném strachu

11. 1. 2005

|
Tisk
|

Slečnu Mirku V. (32) zahnaly pocity viny, strachu ze zavržení a nedostatku lásky až k myšlenkám na sebevraždu. Protože tehdy chodila skoro každý týden ke zpovědi, kněz rozpoznal její problém a odkázal ji na odborníky. Od té doby uplynulo osm let a dnes mě ve dveřích své kanceláře vítá usměvavá, rázná a nad mé očekávání příjemně asertivní žena, která dokáže o svých dřívějších problémech mluvit bez sebemenších zábran.

Vydání: 2005/3 Falešné pocity viny, 11.1.2005, Autor: Kateřina Beščecová

„Falešné pocity viny jsou i ty, které má například maminka, když dennodenně pouští své dítě na pískoviště. Nikdy se nic nestane, a jednoho dne to dítě spadne a vážně se zraní. Ta maminka se dokáže donekonečna obviňovat, že zrovna ten den udělala něco špatně a že zrovna tehdy své dítě neměla nikam pouštět,“ uvádí Mirka příklad. Ona sama falešný pocit viny prožívala nejčastěji tak, že zveličovala chyby, kterých se dopustila, nebo se obviňovala za věci, za něž nemohla.

Už jako jediné dítě své matky se často cítila vinna, když si doma prosadila svou. Například když po ní maminka z nějakého nevýznamného důvodu chtěla, aby zůstala doma, zatímco ona šla za kamarády, protože měli domluvenou nějakou akci. „Trpěla jsem, když jsem šla dělat něco příjemného, a za zády cítila ten maminčin nesouhlasný pohled. Ráda bych jí vyšla vstříc, aby na mě byla hodná, ale ta touha být s ostatními dětmi pro mě tehdy byla silnější. Později mi při terapii vysvětlili, že má touha byla naprosto legitimní a že to od mámy bylo nehezké, když mě chtěla pořád držet doma.“

Podle Mirky k falešným pocitům viny přispěla velkou měrou výchova, při níž byla málo chválena za úspěchy a nadměrně peskována za neúspěchy a při které nepociťovala vřelou rodičovskou lásku; uznává ale, že s určitou dispozicí pro tyto problémy se narodila: „Jsem melancholik, a ti mívají ve zvyku všechno detailně rozebírat a přemýšlet o tom,“ říká.

ZJISTILA JSEM, ŽE „MÁM PROBLÉM“

„Neprošla jsem katolickou výchovou, ale moje máma, která je sama pokřtěná, přišla po roce 1989 s tím, jestli bych se nechtěla nechat pokřtít. Souhlasila jsem. Když se teď zpětně zamyslím, už v době, kdy jsem se připravovala na křest, jsem měla potíže.“ Mirčiny problémy se časem vystupňovaly a promítly se i do jejího vztahu k Bohu. Najednou ho nedokázala vidět jako milujícího otce, který všechno dělá z lásky k nám, ale vnímala ho jako přísného soudce: „Když jsem měla potřebu chodit každý týden ke zpovědi, uvědomila jsem si, že asi není něco v pořádku. Konkrétně jsem se třeba hodně trápila tím, že mi utíkají myšlenky při modlitbě. Přitom se to stává každému. Pak mi naznačil i zpovědník, že není třeba se zpovídat tak často a z toho, z čeho jsem se zpovídala já,“ pokračuje Mirka.

Při sebezpytování dospěla až k tomu, že život nemá smysl, a začala uvažovat o sebevraždě. Zpovědník jí poradil, kam se má obrátit. Psychoterapie trvala zhruba pět let, a jak Mirka podotýká, nešlo v první řadě o to odstranit falešné pocity viny, nýbrž to, co je způsobuje. „Největší problém, který bylo potřeba při terapii vyřešit, byl můj vztah s mámou,“ shrnuje.

OČIMA DOSPĚLÉHO ČLOVĚKA

Na svou jedinou dceru Mirku se matka až příliš upnula. Nerada ji pouštěla z domova a pořád se o ni bála. Dodnes prý trpí strachem, že ji dcera opustí a ona zemře úplně sama, nikdo se o ni nepostará. Mirka na ní zase byla závislá v tom smyslu, že nechala matku rozhodovat za sebe. „Když jsem končila terapii, najednou jsem se podívala na svůj vztah s mámou úplně jinýma očima než doposud. Předtím jsem byla schopna ji nenávidět a považovat ji za nejhoršího člověka na světě. Ale ono to tak nebylo. Dneska už nedokážu říct, jestli jen ona byla ta zlá, která mě trápila, nebo jsme si prostě jen nerozuměly. Myslím, že většina maminek chce pro své děti to, co samy považují za nejlepší. Ale když se budou snažit sledovat potřeby dítěte a dají mu dostatek lásky, nic nezkazí,“ míní Mirka. Terapie jí pomohla dospět. S matkou teď mají vztah vyrovnaný, alespoň z Mirčiny strany. Hodně prý pomohlo, že se od matky odstěhovala.

DĚTSKÝ STRACH Z TRESTU

Než si to Mirka uvědomila, byl její život ve znamení věčného strachu. Jakéhosi dětského strachu a neurčité tísně, že se jí stane něco strašlivého. „Bohužel i můj strach před Bohem kopíroval můj vztah k matce. Nepředstavovala jsem si nějaká pekelná muka, ale spíš to, že na mě Bůh už nikdy neshlédne, že mě nebude mít rád. Vždycky jsem si myslela, že projev lásky pocítím pouze tehdy, když udělám něco dobře. A často jsem cítila rozpor mezi tím, co bych chtěla, a co bych měla dělat. A tak jsem se dostala do bludného kruhu. Zpověď střídala zpověď. Myslím, že tenhle začarovaný kruh dokáže protrhnout už jedině někdo zvenčí,“ hodnotí situaci s odstupem let.

„A DOST!“

Mirka připouští, že falešný pocit viny nebo méněcennosti občas pocítí, byť už je vyléčená. V kritické situaci jí nejvíc pomáhá, když se v sebeobviňování zarazí: „Člověk má tendence v afektu, kdy si vyčítá, že něco udělal špatně, nadávat sám sobě, že to mohl ovlivnit. Já si dám příkaz: ,A dost!‘ K problému se pak vrátím s chladnou hlavou. Klidně třeba s papírem a tužkou, sepíšu si plusy a minusy,“ radí Mirka. Nakonec totiž pozná, že všechno není tak černé, jak se může na první pohled zdát.

Nejpodstatnější ale pro ni je, že od ukončení léčby vidí svět úplně jinýma očima. Dospělejšíma a svobodnějšíma. A i v Bohu teď vidí především milujícího Otce.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou