26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Život pro Krista je vědomý risk

19. 9. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/38 Když zpověď 'nestačí', 19.9.2006, Autor: Aleš Palán

Který z našich biskupů se stará o největší diecézi? Královéhradecký? Českobudějovický? Kdepak! Největší území má na starosti pomocný biskup brněnský mons. Petr Esterka. Jeho misií je totiž celý svět. Všechny oblasti, kde žijí naši krajané.

Pocházíte z Dolních Bojanovic, o kterých se říká, že jsou takový moravský Vatikán; vychází odtud řada povolání.

Za ty roky se situace změnila a my už nejsme tím Vatikánem severu. Když jsem utíkal, chodilo do kostela snad 80% lidí, dnes se kostel v neděli taky zaplní, ale když se na to podívám s odstupem, uvědomím si, že je to spíš kostelíček. Z Kalifornie jsem zvyklý na daleko větší kostely – a ty se tam v neděli zaplňnují také.

Vy jste víru sál pomalu už s mateřským mlékem.
Nevybavím si žádné vážné pochybnosti, kterými bych procházel. Bylo to možná dáno i tím, že jsem se o svou víru musel s komunistickými učiteli a vychovateli doslova prát. To věčné obhajování vlastního přesvědčení mě vedlo mimo jiné k tomu, že jsem dovedl křesťanství uchopit i rozumově. Při křtu slibujeme, že umřeme světu, hříchu, sami sobě a změníme se pro Krista. Snadno se to řekne, ale není to jednoduché naplnit. Vždycky jsem třeba věřil v posmrtný život, ale až v Americe jsem potkal člověka, který se na něj skutečně bytostně těšil. Byl to český uprchlík, úspěšný byznysmen, který se k víře dostal jako socialista. Vyrůstal na Kladně, jeho spolužáci neměli co do pusy, a on se přiklonil k marxismu. Pak se dostal k nějakému knězi, který mu vysvětlil, že násilné řešení problémů lásku na tento svět nepřivede: „Nikoliv revoluce marxistická, která přináší svým odpůrcům smrt, ale revoluce Kristova, která přináší všem lásku,” říkal. Když tenhle muž po naplněném a spokojeném životě umíral, ohromně se těšil na setkání s maminkou, která mu zemřela v jeho pěti letech. Dalo by se říct, že se nemohl vlastní smrti dočkat! Když potkáte takové lidi, vaši víru to nádherně oživí.

Možná v podobném věku, jako se váš známý nechal uchvátit ideou socialismu, jste se také rozhodl k bytostně politickému kroku: k útěku z Československa.
V období dospívání jsem se cítil být naprosto paralyzovaný, měl jsem pocit, že tady nelze nic dokázat, nemohl jsem volně dýchat. Já zkrátka potřebuju k životu svobodu. Byl to velký risk, na nějakých 95% jsem počítal s tím, že budeme na hranicích zastřeleni nebo alespoň zadrženi. Tři roky jsem se na útěk připravoval a sháněl všemožné informace, kterých byl tehdy zoufalý nedostatek. Rozhodl jsem se například, že nebudu utíkat se zbraní: člověk přece nechce nikoho zabít a vzít zbraň do ruky znamená jít do případné konfrontace naostro. Dojeli jsme ještě se dvěma kluky vlakem do Mikulova, celou noc se plížili obilím, řepou i jatelinou, minuli jsme hlídky, já za sebe sypal pepř proti psům. Několikrát jsme měli neuvěřitelné štěstí, za kterým musel stát Boží záměr. Přestříhali jsme troje zátarasy s ostnatými dráty a elektrickým napětím. Měli jsme elektrikářské kleště limitované na 1 500 voltů, ale jak jsem se později dozvěděl, v drátech bylo napětí 5 000 voltů. Přesto se nám povedlo prostříhat se jimi. Když jsme se dostali nad ránem do Rakouska, kamarád řekl: „Jestli mi teď někdo řekne, že zázraky neexistují, odpovím mu: A co se to pak stalo dnešní noci?”

Jak málo informací jste měl o hranicích, tak jste toho asi málo věděl o životě na Západě. Měl jste plán, co dál?
Absolutně žádný, všechna příprava byla zaměřena jen na samotné překonání hranic. Byl to skok do neznáma, ve kterém musel člověk začít dělat další rozhodnutí. V životě jsem byl několikrát postaven před situaci, která vyžadovala riskovat, a já se toho nebojím. Riskovat přitom neznamená být hazardní hráč – tím nejsem. Vždyť i když občas s někým zajedu do Las Vegas, dám si pro sázku limit 20 dolarů.

Chce po nás Kristus, abychom riskovali?
Jednoznačně. Říká přece: Buď horký, nebo studený, ale ne vlažný; jinak tě vyplivnu z úst. Život pro Krista je vědomý risk. Nikdo nemůže dělat morální rozhodnutí, pokud není schopen riskovat. Jít s většinou bývá pohodlnější, ale hrozí tu nebezpečí snadného svedení z cesty.

Brzy po útěku za hranice jste začal studovat v Římě teologii. Byla touha stát se knězem váš dávný sen, nebo nová výzva?
Byla to stará už pozapomenutá výzva. Bylo mi jednadvacet, neuměl jsem latinsky a připadal jsem si na studia starý. Kdysi jsem se hlásil do semináře v Litoměřicích, ale kvůli špatnému kádrovému posudku mě odmítli. Potom jsem o té věci už neuvažoval, a najednou to tu bylo znovu, bez vlastního přičinění. Opět za tím stál Pán.

Tahle Boží „tlapka“ vás potom přenesla přes oceán a vy jste se dostal do Mekky utečenců, do Spojených států amerických.
A přitom jsem ani tam nechtěl jít, plánoval jsem si, že půjdu na faru někam do Německa. Když se jdu večer na hodinku projít, všude je klid a já jsem sám s Pánem Bohem a nade mnou svítí hvězdy, přemýšlím o svém životě. Musím si připustit, že jsem nikdy nedělal v životě to, co jsem si naplánoval. Byl jsem kluk z Moravského Slovácka, kterému se tam líbilo a nedovedl si představit, že by žil jinde. A zatím bydlím v Kalifornii a cestuji po celém světě.

Vždyť se říká: Chceš Boha rozesmát? Řekni mu, co budeš dělat zítra.
Nechtěl jsem utéci a kdybych nemusel, neudělal bych to. Nechtěl jsem do semináře, a ocitl jsem se tam. Nemyslel jsem na Ameriku, a prošel Texas, Minnesotu a Kalifornii. Nikdy jsem nechtěl být učitelem a nakonec jsem 22 roků aktivně profesoroval. Nikdy jsem neaspiroval na to dělat cokoliv jiného než farního kaplana a zatím je ze mě biskup.

Neměl bych vás, otče biskupe, oslovovat spíš pane podplukovníku? Narážím na vaše angažmá jako kaplana v americkém letectvu.
S jakýmkoliv oslovováním nemám žádné problémy. Do letectva jsem jako kaplan vstoupil v době války ve Vietnamu, když se začali vracet první zranění vojáci a provalilo se několik masakrů, kterých se Američani dopustili. Měl jsem pochybnosti o tom, jestli jde o spravedlivou válku, ale uvědomil jsem si, že naši mladí vojáci jsou cvičeni k zabíjení nepřítele, a pokud za nimi nebude stát kněz, může k takovým zkratům docházet dál. Přál jsem si také silné Spojené státy, protože jen tak šel zastavit Sovětský svaz.

Jaký je váš názor na současné angažmá USA v Afghánistánu a Iráku?
Od prvopočátku jsem tvrdil, že do toho jdeme bezhlavě a nemáme právo být tím, kdo zaútočí první. Nakonec se prokázalo, že naši představitelé o důvodech útoku lhali celému národu. I když je teď evidentní, že Bush udělal obrovskou chybu, není schopen ji napravit. Říká, že má odvahu jít za spravedlností, ale já si spíš myslím, že je zbabělý. Kuráž by prokázal, kdyby svou chybu přiznal a napravil ji.

Do Ameriky jste přišel v roce 1963. V jakém stavu jste nalezl krajanské obce?
Dostal jsem se do Texasu k našim starousedlíkům, kteří tu byli od konce 19. století a mluvili archaickou češtinou protkanou anglickými výrazy. Mladší generace už znala oba jazyky a děti – zejména ty z měst – mluvily většinou už jen anglicky. Některé farnosti byly velmi živé – třeba Praha, Moravia, Komenský, Dubina, jiná místa měla indiánské názvy – třeba Yoakum - ale přesto zde žili Moravci, jak si říkali. Přistěhovalci po roce 1948 a 1968 se už sdružovali spíše ve velkých městech.
Své farnosti zakládali už starousedlíci v 19. století. Z veřejných budov si obyčejně jako první postavili školu - chápali význam vzdělání a zejména angličtiny pro své potomky. Následoval malý konvent pro řeholní sestry, které na škole za byt a stravu vyučovaly. Teprve potom stavěli kostel a faru. Rozrostlo se to do takových rozměrů, že jeden čas byly třeba v Chicagu celé české a moravské čtvrti a měli jsme zde 11 kostelů.

A dnes?
V Chicagu se naši krajané schází v jediném kostele, který už stejně patří Mexičanům a my si ho od nich musíme pronajímat. Kromě Toronta nemáme vlastní farnost nikde. V Kalifornii, kde nyní působím, je česká misie. Farnost je teritoriální záležitost, v misiích sdružujeme krajany z širšího okolí. V Los Angeles mám třeba jeden starší pár, kterému to trvá do kostela dvě a půl hodiny autem. Přesto pravidelně dojíždí.

Kde všude působí takové misie?
V Kalifornii je největší Los Angeles, druhé je San Francisco a potom ještě San Diego. Misii máme ještě v Chicagu. V New Yorku se nám nepodařilo podchytit mladé lidi. V Kanadě působíme kromě Toronta v nedalekém Burlingtonu, jeden z našich dvou kanadských misionářů zajíždí jednou za měsíc do Montrealu a Ottawy, zhruba třikrát za rok i na západní pobřeží. V Austrálii je živá misie v Sydney, zdejší kněz má na starosti i některá větší místa v okolí. Starého kněze máme v Melbourne. Misie v Německu byly podporovány zdejší biskupskou konferencí, ale teď už šetří, takže je redukujeme. Velice aktivní jsme ve Švýcarsku, mnoho utečenců prošlo Londýnem.

Podporujete krajany ve světě v jejich snaze o integraci, nebo naopak udržujete jejich češství a moravanství?
Je třeba přijmout stav, jaký je. Starší generace nikdy nebude plně integrovaná a cítí potřebu zpovídat se a slavit Boha v češtině. Mladí se dostávají bez problémů do místních komunit, žení se mimo vlastní národnostní okruh a chodí do farnosti, která je jim nejblíž.

Důsledkem vaší práce je tedy její postupný konec.
Už někdy před třiceti lety mi říkal otec Škarvada: „Ještě to takových pět let vydržíme a pak se naše komunity rozpadnou.“ Skutečně to tak vypadalo. Jenže jsme nezanikli ani po pěti, ani po třiceti letech. Čeká nás fůra práce, lidi nás pořád potřebují a my jdeme kupředu - třeba v Los Angeles jsme nedávno koupili nový Velehrad. Tak jako jsem měl odlišné představy o vlastním osudu, může to docela jinak dopadnout s našimi krajanskými komunitami. Ne tak, jak chceme my, ale jak si přeje Pán.



Petr Esterka (nar. 1935 v Dolních Bojanovicích) Pomocný biskup brněnský pověřený pastorací krajanů v zahraničí. Podplukovník amerického letectva, kde působil jako kaplan. Doktor teologie, přes dvacet let vyučoval na vysoké škole v Minnesotě. Nyní žije v Kalifornii.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou