Živá paměť ve zvukových záznamech

Vydání: 2008/21 O důležitých životních okamžicích, 20.5.2008, Autor: Jiří Macháně

Stovky hodin nahrávek náboženských knih, rozhovorů s osobnostmi římskokatolické církve i nejrůznějších reportáží na magnetofonových pásech a kazetách. Právě takový poklad se před nedávnem stal součástí zvukového archivu olomouckého arcibiskupství. A nejen to. Digitalizované archivy budou k dispozici také nejširší veřejnosti. Zásluhy na jejich pořízení v době totality, jejich zachování a nyní i digitalizaci a uchování těchto cenných dokumentů pro příští generace má někdejší rozhlasový redaktor Luboš Holoubek. Kde se vzalo jeho neúnavné úsilí a kdo dal podnět vzniku takového díla? O tom bude vyprávět on sám...

Kdy a proč jste s nahráváním začal?

Bylo to v roce 1976 na Hradišti u boromejek. Přemluvili mě k tomu Matka Vojtěcha Hasmandová a P. Jan Evangelista Vícha. Rok předtím jsme totiž společně s manželkou konvertovali. Hledal jsem, jak bych mohl být církvi užitečný. Měl jsem zkušenosti z rozhlasu, a tak když boromejky potřebovaly natočit pro duchovní cvičení nějakou knížku, byl jsem k ruce. Zvláště starší sestry, které už měly problém se čtením, to vítaly.

Původně tedy vše začalo v komunitě boromejek...
Přesně tak. Ale dlouho u toho nezůstalo. Matka Vojtěcha měla starost i o jiné kongregace. Co bylo natočeného, šířila dál, nahrávky sestry půjčovaly kněžím, společenstvím a farnostem v Čechách, na Moravě i na Slovensku. První nahranou knížkou byl Prosťáček Boží, sv. František. Natolik mě to oslovilo, že jsem o několik let později skládal terciářské sliby. Mezi dalšími tituly byly především vzácnější knihy, které se nesměly tisknout a nebyly k dostání ani k vypůjčení.

Která z nich – dnes bychom řekli – vstoupila do dějin?
To za mnou přišli P. Vícha a sestra Vojtěcha, že prý mě překvapí, že budu natáčet jednu převelice známou knihu. „Znáte Káju Maříka,“ říká mi sestra Vojtěcha. Zůstal jsem stát a povídám jí, že je to asi ostuda, ale nic takového jsme doma neměli. Vysvětlili mi, že je to velmi neobvyklá kniha nejen pro děti, ale i pro dospělé. Kývl jsem na to, ovšem to jsem ještě netušil, že to má sedm dílů. Byla velká dřina všechny je sehnat. No a pak jsem zjistil, že tam vystupuje mnoho osob dětských i dospělých a že já si nemůžu dovolit najmout herecký ansábl. Natáčel jsem to tajně v bytě na Vysočině. Nebylo možné z bezpečnostních ani časových důvodů přizvat další lidi. Hrozilo by prozrazení. Pracoval jsem tehdy v rozhlase a leccos jsem odkoukal i od herců, a tak jsem se pustil do natáčení sám. Tahle zvuková knížka měla obrovský úspěch zejména mezi dětmi.

Pustil jste se i do jiných žánrů, než je nahrávání knih?
Měl jsem to štěstí, že jsem byl v úzkém spojení s kardinálem Františkem Tomáškem. Moje nahrávky už znal. Proto přišel s návrhem, že bych, když mám tak vzácný přístup k řeholním komunitám u nás i na Slovensku, měl natočit rozhovory se staršími sestrami. Leželo mu na srdci, aby bylo vyprávění mnoha vzácných osobností z doby nesvobody zachycené. Říkal mi: „Naše sestřičky, to jsou perly místní církve.“ Tvrdil, že pro církev to bude mít jednou velkou cenu. Sám prakticky nikam nemohl, a tak se i díky nahrávkám dozvěděl mnoho ze života těchto komunit. Těch rozhovorů bylo na tři sta.

To muselo zabrat strašně moc času...
V každé komunitě jsem natáčením strávil až tři dny. Zvláště starší sestry mi vyprávěly o padesátých letech, kdy byly vyhnány z klášterů do strašlivých poměrů v pohraničí. Pro nás je to dnes velké poučení. Tam, kde my leccos vzdáváme a říkáme, že něco nejde, ony si bravurně věděly rady.

Vzpomenete si na nějaký příklad?
Třeba zatýkání generální představené boromejek, Matky Bohumily v klášteře Pod Petřínem. Estébáci ji mínili odvézt, ale sestry to nechtěly dovolit. Sestra Bohumila jim řekla: „Pánové, já tedy půjdu, ale nejdřív odejdu se sestrami do kaple, řeknu jim, o co jde, společně se pomodlíme a pak teprve půjdeme.“ Nechtělo se jim, ale respektovali to.
Dělal jsem s ní rozhovor těsně před její smrtí. Byl jsem tenkrát náhodou na Hradišti a právě to je skutečně historický dokument, o němž hovořil kardinál Tomášek. Měl jsem z toho rozhovoru obavy, protože to byly skutečně její poslední okamžiky na tomto světě. Přišel jsem za ní na pokoj, usmála se a jala se vyprávět. Dostali jsme se až k období věznění. Tak jsem navrhl, že to není nic pěkného a nebudeme o tom mluvit. Bylo to pár minut před smrtí a ona mi řekla: „Víte, Pán Bůh věděl dobře, kam nás posílá, my jsme to věděly, a proto jsme tam musely zůstat.“

Zachytil jste i pověstnou celonárodní pouť na Velehradě v roce 1985...
Stál jsem těsně před tribunou, měl jsem malý magnetofon a trnul jsem strachy, že mi ho estébáci seberou. Jeden stál přímo za mnou, ale nevěděl jsem o něm. Lidi ho však po chvíli poznali, protože byl moc pěkně oblečený a v ruce držel fungl nový kancionál. Když pak ministr kultury oznámil, že se jedná o mírovou slavnost, začalo to všude kolem bouřit, že ne, že to je pouť! Zachycené je i to, když řekl, že se to vztahuje k Cyrilu a Metodějovi. To začali lidé skandovat: „Svatí!“ Čtyřikrát ho vypískali od mikrofonu. Šel si sednout a už ho zase strkali k mikrofonu zpátky. Nakonec to vzdal – proti davu byl bezmocný. Velehrad ’85 bylo první znamení, že si lidé nenechají všechno líbit. Vzpomínám si, že kardinálu Tomáškovi nechtěli povolit účast na té pouti. Nakonec tam byl, ale nesměl mezi lidi. Kdybyste však slyšeli ty ovace, když na faře vystoupil v prvním patře do okna...

Jak pásky putovaly mezi posluchači?
Předával jsem je osobně. Nebylo možné je posílat, protože nejen sestry měly kontrolovanou poštu. Zpátky putovaly poštou na adresu čtyř rodin ve Žďáře nad Sázavou, které byly ochotné nést riziko a balíčky přijímaly.

Vaše dílo prý ještě v době nesvobody doputovalo až k Janu Pavlu II. do Vatikánu...
Za tím stál zase kardinál Tomášek. Přišel s tím, že by bylo dobře dovézt tyto informační konzervy Svatému otci. Povídám, že udělám nějaký výběr, pokud on se nebude bát jej vyvézt. Bál jsem se, že ho chytnou na hranicích. Jenže on měl diplomatický pas a v té době by to už byla mezinárodní ostuda, kdyby mu otevřeli zavazadla. Dělat takové kousky už se báli. Takže tam odvezl tři velké rozhlasové kotouče, které jsou dnes součástí vatikánského archivu.

Měl jste někdy nahnáno z komunistického aparátu?
Mnohokrát. Ke všemu jsem rozvážel i kostelní nástěnky z Bítova od Heřmana Tyla a jeho spolupracovníků. Říkal, že když už jezdím s tím trabantem po republice, že bych mohl čas od času odvézt na fary i nástěnky.

Kde jste bral peníze na objíždění celé země?
O to se postaraly sestřičky. Sám bych to neutáhl. Když už odcházela stará škodovka, tak se mi řeholnice složily právě na toho trabanta a dávaly mi i na benzín.

Padlo na vás někdy podezření ze strany policie nebo StB?
Občas to bylo pěkně napínavé, ale pan kardinál Tomášek mi vždycky říkal, že jsem pod ochranou Boží. Sestřičky mě ujišťovaly, že se za mě pořád modlí, abych všude dobře obstál. Nerad se přiznávám – myslel jsem si, že to nemůžou „umodlit“, ale dokázaly to. Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy mě opravdu poléval studený pot. Vracel jsem se ze Slovenska s autem plným kontrabandu. A najednou koukám, staví mě policajt – chtěl občanku a řidičák. Podal jsem mu obojí s hrůzou, která ještě narostla, když se na mě osopil: „Co to tu máte?!“ Neměl jsem ani tušení, co má na mysli. Z občanky vytáhl obrázek Panny Marie. Povídám mu, že to je Matka Boží. Spustil na mě, že podle předpisů tam nemám co mít. To už jsem se bál. Jenže najednou změnil výraz ve tváři a já se ho z posledních zbytků odvahy zeptal, jestli se mu líbí – a že ten obrázek může dostat. Prý, zda mu ho opravdu dám. Přikývl jsem, on jej ukryl do náprsní kapsy a já mohl odjet.

Do rukou StB jste se nakonec přece jen dostal...
Kardinál František Tomášek mě v roce 1987 vzal s sebou na audienci ke Svatému otci do Vatikánu s pozdravy a poselstvím od sužovaných českých a slovenských sester. Když jsem se vrátil, tak za mnou asi za šest týdnů přišla do bytu Státní bezpečnost s tím, že mi přišli oznámit, abych přišel na výslech, že jsem byl „ve Vatikáně“. Měl jsem nahnáno, bylo toho na mě v té době už trochu moc. Když jsem tam přišel, řekli mi, že toho o mně vědí dost. Vyptávali se na cestu do Vatikánu, kdo mi ji zařídil a jak je možné, že jsem se dostal do blízkosti papeže. Povídám, že to nezařizoval nikdo a že když tam takhle ve středu přijdou na audienci, tak se při troše štěstí, které jsem já měl, dostanou až k Janu Pavlu II.
Čekal jsem nátlak, ale oni se mě zeptali, jestli bych jim mohl vysvětlit, proč jsem konvertoval, zda a za koho se modlím. Že jim to nemusím říkat, ale že by je to zajímalo. Tak jsem jim vyprávěl, jak jsem coby reportér někdejšího Československého rozhlasu potkal řeholnice v domovech důchodců, což docela proměnilo můj život.

Co oni na to?
Ptali se mě, kdo mě přesvědčil, abych konvertoval. Řekl jsem, že právě setkání s boromejkami. Při atmosféře, která u nich panovala, mě napadlo, že jestli tohle je křesťanství, tak to beru. A estébáci nedali pokoj s otázkou, za koho že se to modlím. Tak jsem začal vyjmenovávat a protože Duch Svatý prostě existuje, z ničehož nic mně přišlo na mysl: „I za takové lidi, jako jste vy.“ Řekl jsem to – úplně klidně a věcně. Bál jsem se, ale řekl jsem to. Bylo ticho, a mně šlo hlavou, že jsem se právě dostal do pořádné šlamastyky. Byli tam dva. Jeden seděl za mnou a ticho rozčísl právě on: „Tak my vám za ty modlitby děkujeme.“ Tak ty se mi posmíváš – napadlo mě. Ale nic takového ve tváři neměl. Když mě pak propustili, své díky mi mezi čtyřma očima zopakoval.

Jak se vám podařilo nahrávky uchovat?
Pan kardinál Tomášek vždycky říkal, že až budou normální doby, tak abych se snažil, aby se celá produkce někde archivovala. Záznamy odolaly zubu času. Letos v březnu jsem přišel za arcibiskupem Janem Graubnerem a předložil mu seznam celého archivu. Vytvořil tým spolupracovníků, odborníků, připojila se cyrilometodějská matice – zkrátka šlo to ráz na ráz. Vybíral jsem to nejdůležitější a nejcennější a začalo se s digitalizací. Technici byli velmi zruční a rychlí. Výsledkem jsou kvalitnější záznamy než ty původní, protože nedokonalost tehdejších pásků dokázali zmírnit. Projekt jsem nazval Vzpomínky věčně živé. Je to myšlenka arcibiskupa Jana Graubnera, který říká, že by se k tomu měli vracet nejenom lidé současné doby, ale i dalších generací. Nyní je to samostatné zvukové oddělení archivu olomouckého arcibiskupství. Postupně tam vkládáme další a další nahrávky. Mohou sloužit studentům, bohoslovcům, laikům, historikům – a část díky Matici cyrilometodějské i široké veřejnosti.

Mohou se také naši čtenáři dostat k alespoň některým vašim nahrávkám?
Ano, distribuci jejich části si vzala na starost Matice cyrilometodějská. Přál bych si, aby z toho všeho, co jsem předal církvi, nebyla jen věc nějakého archivu, ale aby sloužila všem v co nejširší možné míře.



V příštích dnech vyjde první série devíti příspěvků ze série nahrávek Vzpomínky věčně živé. Vydává je Matice cyrilometodějská – www.maticecm.cz.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay