26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Živá farnost a jak ji nenechat zemřít

5. 2. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/6 Živá farnost, 5.2.2007, Autor: Jiří Macháně

V České republice je celkem 2882 farností. Řada jich existuje už pěkných pár let jen „na papíře“, do některých dorazí kněz jen jednou za měsíc. Formálním farnostem se ale tentokrát věnovat nebudeme. Chceme zjistit, proč v jednom farním obvodu chodí padesátka lidí „jen“ na mši a jinde stejný počet lidí „navíc“ rozdmýchává život v městečku. Jak se z farnosti stane živé společenství? Hovořili jsme o tom s P. Vladislavem Brokešem, duchovním správcem ústeckoorlické farnosti, o níž se říká, že prý jen kvete...

Jaký je váš „kněžský recept“ na živou farnost?

Recepty se nerozdávají na potkání, ale vám to prozradím: hledám v kuchařce od našeho Pána – v Písmu – je jich tam spousta. Farnost se může stát živou, když každý věřící vezme vážně Ježíšovo největší přikázání: Miluj Boha a bližního.
Dokázal byste vyjmenovat hlavní překážky a úskalí živého společenství? Sebestřednost a elitářství, které uzavírá cestu druhým, když se chtějí přidat. Někdy se stává, že se společenství v jedné farnosti mezi sebou začnou porovnávat, či dokonce povyšovat jedni nad druhými. Nezřídka to bývá mezi scholami. Co s tím? Vzít na vědomí, že hrajeme v jednom týmu, že pracujeme na jedné vinici Páně, mít k sobě úctu a radovat se z úspěchu druhého.

Je správné, když se farnost vymezuje jako společenství katolických křesťanů?
Farnost by měla být citlivá na potřeby lidí a mít pro ně otevřené dveře. V každé totiž najdeme aktivní věřící, sváteční křesťany i ty „vzdálené“ či hledající. Stále častěji potkávám lidi, kteří v minulosti byli proti církvi a nechápali její význam. Jejich život se změnil, protože se setkali s Kristem díky příkladu křesťanské rodiny nebo po návštěvě kostela, tedy farnosti. Toto společenství má své úkoly: žít a nést radostnou zvěst evangelia do vsi, města, sídliště, nemocnice a na další místa, kde lidé žijí. Může to znít jako klišé – zvlášť takto otištěné v novinách – ale nesmíme zapomínat, že k tomuto úkolu jsou křesťané uprostřed svého společenství posilováni slavením eucharistie a naplňováni Božím slovem. Mohou se také navzájem posilovat ve víře a zažívat Kristovu přítomnost. Nesmějí však zapomínat ani na vztahy s křesťany jiných vyznání. Letošní týden modliteb za jednotu křesťanů jsme v Ústí nad Orlicí začali v místní pizzerii a zakončili za několik dní ekumenickou bohoslužbou.

Může být živá i příhraniční farnost o třiceti věřících a dvou mladých rodinách?
Může to být složitější, protože na všech aktivitách se podílejí stále stejní lidé. Ale pokud společně směřují k životu s Bohem, mohou zažít hluboké duchovní i lidské společenství, které v městech není možné. Každá farnost je originální a je třeba, aby věřící společně nalezli její jedinečnost a na té stavěli. Když se jim podaří žít opravdu s Bohem, za několik let může být ze dvou rodin deset. Pochopitelně je důležité udržovat vztahy i s okolím. Pomoci může třeba společenství mladých či rodin ze sousední farnosti.

V čem je potřebná a chtěná neustále omílaná spolupráce kněží a laiků? Kde může naopak překážet?
Spolupráce se často zdůrazňuje, ale nemluví se o něčem mnohem důležitějším: o vztahu mezi knězem a věřícími (laiky). Pán Ježíš předtím, než něco dělal, především s lidmi hovořil, naslouchal jim a pak i něco vykonal. Také pro nás kněze je důležité navázat s farníky vztah vzájemné důvěry a lásky. Je pravda, že to mnohdy neumíme a děláme chyby – oboustranně. Ve chvíli, kdy tenhle vztah existuje, se může ve farnosti dělat všechno možné.
Pohled kněze na farnost se s názorem laika může různit. Oba jsou cenné a když se nalezne pohled společný, většinou třetí, tak přináší opravdové obohacení. Takto pak angažovanost nemůže nikdy překážet.

Co pro kněze znamenají bezprostřední vztahy?
Je to nejdůležitější složka duchovní služby.

Je unavený kněz schopen vytvářet živou farnost? A naopak, lze od laiků zatížených milionem starostí o rodinu a práci očekávat, že budou mít sílu a chuť vytvářet živé společenství?
Těžko. I zde ale platí evangelium: nadevšechno je třeba mít mezi sebou vzájemnou lásku. Když farníci vidí unaveného kněze, měli by ho „poslat“ na dovolenou, nejlépe na dva až tři týdny. Bylo by dobré mu říci, že se budou scházet v kostele, udělají si bohoslužbu slova a zajistí chod farnosti. Naopak i kněz by měl mít cit a navrhovat pastorační aktivity v časových možnostech farníků.

Je „nefunkčnost“ pastorační, ekonomické či farní rady příznakem „neživosti“ farnosti?
Jsou velmi důležité a jejich „nefunkčnost“ farnost ochuzuje. Mají sloužit a být jádrem života. Pokud ale faráře jenom úkolují, plodí většinou jen a jen napětí. Zapotřebí jsou naopak aktivní laici, schopní zastávat kompetentně jednotlivé oblasti života farnosti. V ekonomické radě by měli být lidé zkušení ve stavebnictví, ekonomice a grantové činnosti. V pastorační radě zase lidé, kteří budou schopni pracovat s dětmi, mládeží, rodinami, seniory, povedou farní časopis, webové stránky, budou se starat o liturgii apod. Pokud nejsou, neviděl bych to jako příznak neživosti, ale spíš jako období hledání dobré spolupráce.

Myslíte si, že lidé o aktivitu ve farním společenství stojí, nebo že jim spíš vyhovuje pasivnější přístup?
Je mnoho aktivních věřících, kteří po živé farnosti touží. Ale ještě větší skupinu tvoří ti pasivní. Dříve se veškerý život odehrával většinou v kostelech a jinde byl pod přísnou kontrolou. A my jsme dětmi nastalé doby – ta zaměstnává otce a matky od rodin, a dokonce i seniory. Lidé jsou často zahledění do svých vlastních rodin a na nic jiného jim nezbývá čas. A jenom postupně a pomalu nacházejí znovu radost z nezištné služby druhým. Musíme se učit dávat „do společného“ talenty a dary, které nám k tomu Pán Ježíš dal.

Co tedy mohou věřící udělat pro oživení své farnosti?
Vytvářet příležitosti, při kterých se lidé budou hlouběji poznávat a navzájem si pomáhat. Moji farníci přicházejí s řadou aktivit, které se také uskutečňují, protože je komplet zorganizují. Je to třeba farní výlet, drakiáka, maškaráda nebo koncert. Jakmile se lidé vidí mimo mši svatou, mají prostor plánovat i další aktivity a třeba se nakonec sejdou ke společné modlitbě či studiu Písma. V jedné farnosti si dokonce díky společenství rodin začali tatínkové pomáhat v podnikání. Jeden potřeboval účetního, druhý výrobce webových stránek.

Jak to zařídit, aby živá farnost „nevyhořela“, co dělat, aby byla živá i za deset let?
Jednou jsi dole a jednou nahoře – to platí zákonitě rovněž pro každé živé společenství, tedy i pro farnost. Výkyvům lze ale předejít aktivitou laiků, kteří se své činnosti poctivě věnují a především „si vychovávají“ nástupce a spolupracovníky. Každý kostelník či varhaník by měl mít na mysli, kdo ho zastoupí, případně komu předá žezlo.
Vedle „kostelních setkání“ je třeba se stále snažit i o jiné akce, vzájemnou pomoc a hlavně usilovat o komunikaci, která někdy ustrne. Nejdůležitějším místem pro budoucnost farnosti však zůstává kostel, kde se lidé modlí. Farní společenství totiž žijí také z modliteb těch, kteří do toho kostela chodí, a z proseb nemocných, kteří nás doprovázejí svým utrpením.

Nejsou misijní území v Česku výzvou k tvorbě jiného typu farností?
V některých našich diecézích prochází v současné době farnosti změnami, při nichž se slučují a vznikají tak nové pastorační celky. Budeme se muset vyrovnat s novým pojetím života církve, kdy nebude možné každou neděli sloužit mši svatou ve všech kostelech. Nezapomínejme, že kněz dnes spravuje oblasti, kde jich dříve sloužilo třeba deset. Díky Boží Prozřetelnosti jsme donuceni revidovat život v našich farnostech, který se opravdu mnohdy odehrává pouze jednou týdně při mši svaté.

Co tedy dělat dál?
Musíme se učit novému modelu pastorace. Oživení může přijít právě skrze tuto krizi, která nám může pomoci nabídnout prostor aktivním laikům. Pokřtěný laik může například u lůžka nemocného často vykonat daleko více než kněz. V okresním městě není v silách faráře navštívit všechny nemocné v nemocnicích, domovech důchodců a podobně. Stejně to platí o výuce náboženství a pastoraci rodin. Budoucnost farností se neobejde bez kvalitních katechetů či ženatých jáhnů, kteří budou moci připravovat bohoslužby slova, biblické hodiny a tak dále.
Nesmíme také zapomínat, že nedílnou součástí farností jsou mužské a ženské řády, různé komunity a hnutí, jež přinášejí další duchovní zkušenosti. Farnosti budoucnosti se mohou stát pestrobarevnou zahradou, kde každý může nalézt své místo.

Kněz je ve farnosti pár let, začne něco dělat, ale pak je za tři roky, za pět let najednou přesunut jinam a přijde někdo nový. Lze v této perspektivě vůbec něco podnikat, zvlášť když víte, že po vás přijde někdo další, s jinými plány...?
Ano, to je problém. Nejhorší situace bývá v malých farnostech, kde je opravdu většina aktivit závislých na knězi. Přesuny kněží se však většinou dějí z nějaké urgentní potřeby a je velmi složité je naplánovat. Stále častěji se hovoří o potřebě zanechat kněze na jednom místě alespoň sedm až deset let. Každopádně se ale nesmíme bát změn a nenechat se jimi odradit – ve farnosti je výměna kněze většinou obohacením. Je třeba vybízet mládež, rodiny a čerstvé seniory, aby na sebe přebírali zodpovědné úkoly a dokázali tak ve spolupráci s knězem a s Božím požehnáním vybudovat kousek ráje ve své farnosti.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou