Zítřek patří buňkám věřících

Vydání: 2016/25 Kostely hlásí statisíce návštěvníků, 14.6.2016, Autor: Vít Hájek

Mons. JOSEF MIXA je ve svých jednadevadesáti letech zřejmě nejstarším sloužícím knězem v České republice. K radosti všech, které v životě ovlivnil a ovlivňuje, se však nezdá, že by měl odejít do důchodu.


Jednadevadesátiletý Josef Mixa zastane ve Stanovicích veškerou potřebnou činnost, kterou farář vykonává. Snímek autor

Jako nejstarší kněz v diecézi jste ke svěcení doprovázel nového plzeňského biskupa. Jaký to byl pocit být takto vyznamenán?

Vyznamenání? Já to tak neberu. Spíš to chápu jako hezký symbol, že biskupa bude doprovázet nejmladší a nejstarší kněz zároveň. Navíc nejsem nejstarší, ještě je jeden, kterému je 92 let, já jsem jenom nejstarší chodící.

Jste takový nezmar, nadšenec nebo workoholik, že na prahu 91 let jste ještě v činné službě?

Jsem tak dlouho činný, protože není nikdo, kdo by mě nahradil. Farnost nemůže zůstat prázdná, to by byla škoda. I když to tak časem asi stejně dopadne, protože v diecézi není moc nových kněží. Proto stále setrvávám.

Co všechno ještě zvládáte?

Sloužím v pěti kostelích, mám křtiny, svatby, hodiny náboženství... Zkrátka normální provoz, všechno, co dělá kněz – včetně úklidu anebo zdobení kostelů. Občas si zajedu do Alp, i když letos to bude možná naposledy, protože už asi nedostanu od doktorů povolení k řízení auta. Po horách ovšem už nikam moc nelezu. Jen tak chodím a kochám se krásou. Na štíty se dostanu pouze lanovkou. Nedávno jsem skončil i s lyžováním.

Jak vypadala vaše cesta ke kněžství?

Byla tou nejklikatější, která jenom mohla být, včetně cesty k víře. Už jenom kvůli tomu, že rodiče byli u husitů. Pod tímto vlivem jsem dokonce zpočátku psal štvavé články proti katolické církvi do jednoho časopisu československé církve.

K víře jsem přišel rozumem. Už jako kluk jsem si říkal, že tenhle život se vším ničením, válkami a katastrofami nemá žádný smysl, když končí smrtí. Vždyť já jsem za války přišel o všechny své židovské kamarády. Naše rodina měla totiž obchod na Starém Městě pražském a nejbližšími sousedy byli Židé. Došel jsem k tomu, že smrtí proto nemůže všechno skončit. To by byl přeci nesmysl! A tak jsem hledal, jak tyto hranice překonat. Kde je řešení? Musí přeci nějaké být! To mě zajímalo. Potom jsem jednou otevřel evangelium sv. Jana a nalezl v něm odpověď: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě.“ A k tomu jsem se pořád a pořád vracel.

Trvalo mi šest let, než jsem akceptoval, že Ježíš je Boží Syn, a než jsem ve třiadvaceti letech přijal křest. Bylo to ve Všenorech v partě katolické mládeže, s jejichž rodinami se naši nějak spřátelili.

Měl jste nějakého duchovní rádce?

Nikdy jsem neměl žádné vedení. Já jsem byl vždycky solitér. Tehdy jsem ani nikoho pořádného neznal.

Po křtu následovala teologická fakulta?

Kdepak, já byl zamilovaný do jedné dívčiny, byl jsem inženýr, který chtěl mít rodinu. Načež jsem jednou z ničeho nic uslyšel hlas: „Budeš mým knězem.“ Říkal jsem si: Co to je za pitomost, mám nějaké halucinace, nebo co? Jenomže u Boha je slovo skutečnost, On už dopředu věděl, že budu knězem, a čekal jenom na moje svobodné rozhodnutí. Nikomu jsem o tom nic neříkal. Kdo by to také pochopil, když pro mě samotného to byla nepochopitelná záhada? Vždyť jsem měl potom ještě další známosti a došel jsem až k zasnoubení, což jsem pak musel zrušit. Zjistil jsem zkrátka, že to není ono, že manželství pro mě není řešení. Síla Božího volání má vždycky převahu.

Trvalo mně dvanáct let, než jsem dal Pánu Bohu své svolení. Překážkou byli i rodiče, kvůli nimž jsem to nechtěl realizovat – bylo mi jich líto, že zůstanou na holičkách bez mé finanční a osobní pomoci. Nakonec jsem přihlášku ke studiu přece jen podal, ale byla zamítnuta.

Z jakého důvodu?

Ten mi nikdo neřekl, ale všechno šlo dál jaksi mimovolně. Jel jsem zrovna na Bílou Horu, čekal na autobus, který nepřijížděl, a tak jsem zašel do kostela a tam potkal profesora Bognera, starozákoníka, a celou svou anabázi jsem mu řekl. On, chudák nemocný, jel hned druhý den do Litoměřic všechno probrat s děkanem. A děkan, profesor Merell, se mé věci ujal – šel na ministerstvo, kde mě dodatečně do semináře vyboxoval. Asi tam měl jako děkan nějaké známosti, netuším. Ovšem na fakultě věděli, že jsem pro režim nebezpečný, tak mi nedali po vysvěcení státní souhlas a posléze jenom na tři měsíce. Moc mi asi neprospělo ani to, že biskup Tomášek oficiálně žádal, abych se stal jeho sekretářem.

V Praze jste nakonec v roli sekretáře působil pět let, aby se vás následně režim pro velký vliv na věřící zbavil.

Já měl tehdy na výběr – buď kriminál, nebo pohraničí. Samozřejmě že z vězení jsem měl strach, když jsem viděl, co všechno prožili Mádr a spol. A tak jsem zvolil druhou variantu. Ovšem příchod do Stanovic, to bylo na infarkt. Všechno v dezolátním stavu a zadělané od ovcí, všude kopřivy, žádná podlaha, žádné topení, ani voda a elektrika tam nebyla. V kostele jedna babička. Ale byla to prostě realita. Co jsem mohl dělat? Vždycky jsem šel ke svatostánku, jenom jsem tam stál a hledal sílu se s tím vypořádat.

Postupně jsem začal dávat svépomocí věci dohromady. Hodně mi pomáhaly sestřičky z Velehradu a brigády z Prahy. Kostely sice stály, ale neopravené a nebylo tam možné sloužit mši svatou. S jedním zedníkem jsme je tedy opravovali a jeden po druhém začali otvírat, za jeho práci jsem mu dal svoje auto. Vnitřní úpravy jsem ale většinou dělal sám s pomocí dvou akademických sochařů.

Nebyly prázdné kostely deprimující?

Kněžství působí pořád, i když nemáte žádného věřícího. Ten fakt, že jsem na určitém místě, sloužím tam mši svatou, volám do farnosti Boha a žiju správným životem, je sám o sobě pro kraj největším přínosem. Nemusím vidět množství lidí a nějaké výkony. V tom křesťanství nespočívá. Spočívá v umístění Pravdy do pomýleného světa. Ačkoli platí, že kněz je poslán pro mnohé, mohou nastat situace, kdy působení nějakého solitéra má v Božích očích stejný dopad jako u kněze, který pořádá spousty akcí. Mše svatá má úžasnou cenu.

Říká se, že člověk je s přibývajícími léty zkušenější. Platí to i ve vaší kněžské službě?

Já stále víc a víc žasnu nad dílem spásy, které se mnou Pán Bůh vykonal. A pořád hloub a hloub ho miluji. V tom je všechno. A po svých zkušenostech s čekáním a hledáním nabádám lidi, aby měli vůči Bohu lépe nastražené ucho a moc se mu nebránili, protože má pro nás vždycky připravené nesrovnatelně lepší řešení, než je to, které si sami určíme.

Byl dřív o Boha větší zájem?

Za první republiky se ještě jakžtakž dodržovalo Desatero. Problém byl, že začalo tažení proti církvi, které nastartovalo Masarykovo heslo „Pryč od Říma“. Poukazovalo se na spojení církve s trůnem, s císařem. Kritika byla oprávněná, ale jenom kritikou se nic nenapraví. S vaničkou tehdy vylili i dítě.

Za komunistů měla církev u lidí naopak kredit, protože zosobňovala odpor proti režimu. Bylo to něco, co bylo úplně odlišné od oficiální ideologie, a lidi to přitahovalo svou vizí. Jenomže tohle všechno po roce 1989 odpadlo.

Proč?

S pádem režimu přišla svoboda, ale lidé nepochopili, že liberalismus má dvě stránky věci. Je sice fajn, že si mohu užívat svobody a svobodně tvořit, ale ne na úkor druhého. Lidi si myslí, že si budou sami určovat, co je a co není správné, a mají pocit, že nad sebou nepotřebuji žádného Pána Boha. To je charakter dnešní relativistické doby: Člověk si myslí, že si vystačí sám. Má obrovské možnosti, všechno si může vyrobit a naplánovat, je svobodný a nezávislý. On určuje, co je a co není pravda. Je to de facto návrat k osvícenectví, k Francouzské revoluci, kde to všechno začalo. Jakmile ale člověk jednou opustí Boží moudrost, zvrhne se.

Co s tím?

To se nedá člověku vysvětlit. Mnozí lidi mají klapky na očích jako kůň a vidí jenom to, co vidět chtějí – vezdejší realitu. Ta ale nemá věčný smysl, protože každý život končí smrtí a rozkladem. Jedině že by byli lidé ochotni přijmout nabídku věčného Boha, kterého ale sami neuznávají. Podobně to ale bylo i v minulosti, existovala jen hrstka pořádných křesťanů, pár svatých. Ti ostatní šli bojovat proti indiánům, proti černochům, začali je prodávat do otroctví a hromadili všechny možné hříchy. Tito lidé byli pouze u křesťanů, ale nebyli křesťané. Když je někdo opravdu obrácený, nemůže jít pořád stejnou cestou a dělat něco, co je proti Pánu Bohu. Proč by si řezal větev, na níž sedí? Proto řekl Benedikt XVI. památná slova, že to nejsou synody a koncily, které reformují církev, nýbrž svatí.

Jsou nepřízní doby poznamenáni i věřící?

Záleží na tom, jak dalece jsou skutečně obráceni. Je mnoho katolíků, kteří přijdou do kostela a sotva z něj vyjdou, Pána Boha nechají uvnitř. Zabouchnou za ním kostelní vrata a žijí, jako by pro ně neexistoval. Starají se jenom o sebe a o vlastní představy. Ono nestačí jenom chodit do kostela a všechno, co řekne pan farář, odkývat. Důležité je dát se Bohu absolutně, dovršit svou proměnu, což se lidem až tak moc nechce. Nedovršení křesťané v tomhle světě nemají šanci, aby vydrželi dnešní nápor. Skončí jak spadlé hrušky.

Neměl byste také něco optimističtějšího?

Jsem optimistický realista, poněvadž vím, jaká je pravda. Člověk je schopen hrozných brutalit a hříchů. Proto jsme křesťané, aby si jiní lidé mohli říct: Tady je člověk, který stojí za to, abych ho následoval. Budoucnost patří malým buňkám věřících, skupinám lidí, kteří vytvářejí společenství lásky a důvěry, kteří drží pohromadě a dělají život krásný, aby stálo za to ho žít. Tyhle buňky v podobě malých farností existují, ovšem záleží také na tom, aby nepůsobily nudně. Pokud v nich budou lidé autentičtí, pak nudné nebudou. Můj optimismus přetrvává, poněvadž vím, že Bůh má všechno v rukou a že se vždycky stane něco nečekaného, co úplně zvrátí vývoj jiným směrem. Nakonec se pokaždé projeví Boží moc.

Máte do života ještě nějaké přání?

Žádné. Co bych si měl přát? Bude to tak, jak Pán Bůh určil. Bůh je mé všechno. Víc nepotřebuji. A ostatním bych přál poznání téhož.

VÍT HÁJEK


Mons. Josef Mixa (* 1925), v letech 1968 až 1972 sekretář biskupa Františka Tomáška. Poté byl na dva roky „uklizen“ do pohraničních Stanovic v Karlovarském kraji, kde působí dodnes.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay