Vydání: 2008/32 Maria v životě a modlitbě křesťana, 5.8.2008

Podle čeho se pozná skutečný mariánský ctitel? Podle toho, kolik se denně pomodlí desátků růžence? Podle toho, jak často se vydá na mariánská poutní místa? Podle toho, zda pravidelně myslí na Pannu Marii a mluví o ní? Nebo podle toho, nakolik je mu Matka Boží vzorem v chování, nakolik se nechává inspirovat jejím příkladem?

Je snad hned zřejmé, že vnější úcta k Panně Marii a modlitba k ní na jedné straně a napodobování jejího života a ctností na straně druhé by se u křesťana, alespoň v katolické a pravoslavné tradici, neměly navzájem vylučovat, nýbrž doplňovat. Samotná vnější úcta k Panně Marii se může snadno stát známkou kvality na falešném zboží, jakousi mariánskou verzí vnějškové farizejské zbožnosti, odmítané samotným Ježíšem (srov. např. Mt 23,13–36). Naopak, s vážnou snahou inspirovat se Mariiným životem se mariánská úcta stává smysluplnou a rovněž pochopitelnější a přijatelnější i pro křesťany z protestantského prostředí.

MARIÁNSKÁ A MARIINA SPIRITUALITA
V souvislosti s úctou k Panně Marii se mluví o „mariánské spiritualitě“, tedy takovém životním stylu v církvi, který zvláštním způsobem zdůrazňuje mariánský prvek duchovního života. Velmi často se ovšem toto vyjádření míní pouze ve smyslu vnější úcty k Panně Marii. Právě proto je třeba se také vážně zabývat „Mariinou spiritualitou“, tedy životním stylem samotné Ježíšovy Matky, jak jej můžeme (byť jen v hrubých rysech!) nalézt v novozákonních textech, především v Lukášově evangeliu. A platí, že spiritualita konkrétního křesťana je pouze tehdy mariánskou, když se inspiruje přímo a intenzivně Mariinou spiritualitou. Jaká však je Mariina spiritualita? Jaký je Mariin život, naznačený v evangeliích?

MARIA: ŽENA MODLITBY A KONTEMPLACE
Tradičně se o Panně Marii uvažuje jako o ženě hluboké modlitby, a jistě právem. Evangelia ji prezentují jako tu, která zpívá svůj Magnifikat (srov. Lk 1,46–55), uchovává spásné události a slova ve svém srdci (srov. Lk 2,19.51b) a modlí se s prvotní církví v očekávání Ducha Svatého (srov. Sk 1,14). Ovšem zvláště ono dlouhé období Ježíšova skrytého života v Nazaretě, o kterém evangelia mlčí, si představujeme – a se vší pravděpodobností zcela právem – jako dobu vyplněnou modlitbou Svaté rodiny, a tedy i modlitbou Mariinou.

MARIA: ŽENA APOŠTOLÁTU A SLUŽBY
Jenže taková prezentace Matky Boží, byť velmi obvyklá, by byla jednostranná a zavádějící. Maria totiž není jen ženou oddanou modlitbě, ale také osobou činu: neváhá spěchat do judských hor k příbuzné Alžbětě, aby jí pomohla v období těhotenství (srov. Lk 1,39.56), poradí si s vlastním porodem v těžkých podmínkách (srov. Lk 2,1–7), je svolná k těžkému útěku do Egypta (srov. Mt 2,13n.), ale dokáže také intervenovat ve prospěch svatebčanů v Káně (srov. Jan 2,3) a instruovat tam služebníky (srov. Jan 2,5). Maria tedy není o nic méně ženou služby a apoštolátu než ženou modlitby a kontemplace! Její „staň se“ (Lk 1,38) není volbou jednostranné pasivity a odevzdanosti, nýbrž plným dáním se k dispozici Božím záměrům, ať už se uskutečňují modlitbou nebo činností.

MARIA: ŽENA VÍRY A DUCHOVNÍHO ROZLIŠOVÁNÍ
Maria je ovšem především ženou do nepohody. Obstojí totiž nejen v Betlémě a na útěku do Egypta, jak již bylo zmíněno, ale také na Golgotě pod křížem (srov. Jan 19,25). Putuje ve víře životem, který pro ni není nikterak snadný a jehož smysl se právě vírou snaží přijmout a pochopit. A tak ono její „uchovávání v srdci“ (srov. Lk 2,19.51b) se nakonec ukazuje nejen jako postoj kontemplace, nýbrž i duchovního rozlišování co do rozhodnutí, která musí vykonat a na jejichž základě má pak konkrétně sloužit a konat. Tím vším je nám Maria velmi realistickým vzorem, který nejenže lze následovat, ale který se napodobuje s chutí a radostí, neboť jde o životní styl, jenž nic nezanedbává a vše rozvíjí a dává do služeb Božím záměrům.
P. PAVEL VOJTĚCH KOHUT OCD