Železný muž, železný kněz

Vydání: 2015/41 Papež: Rodina je lék na neduhy světa, 6.10.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Je pravděpodobně jediným knězem v Česku, který se pyšní titulem Železný muž. Má za sebou několik maratonů a ultramaratonů, na jediný zátah oběhne Krkonoše. Sám přitom ještě před deseti lety netušil, že vůbec začne běhat. 
 
Babičky se modlí, abych se v pořádku vrátil – říká farář, horolezec a železný muž P. Pavel Semela. Snímek Aleš Masner
 
V létě jste na Slovensku absolvoval svůj první dlouhý triatlon Slovakman. S čím jste do toho závodu šel?
 
Chtěl jsem si to především užít. Těsně před závodem jsem už věděl, že bych ho měl dokončit, pokud se nestane něco zvláštního, když neudělám chybu. Ale samozřejmě od doby, kdy jsem se rozhodl to zkusit, jsem se potýkal s pochybami, jestli to zvládnu a jak to půjde.
 
Jak to probíhá v praxi?
 
Nejprve plavete 3,8 km, potom se jede 180 km na kole a nakonec se běží maraton. Disciplíny navazují bez přestávky, jen proběhnete depem, sundáte, co nepotřebujete z plavání, vezmete si boty, oblečení na kolo a jedete, pak odložíte kolo a zase sundáte, co nepotřebujete, přezujete se a běžíte maraton. Ti nejrychlejší závod dokončují kolem devíti hodin, ambiciózní amatéři těch 226 kilometrů zvládnou za deset až dvanáct hodin, limit bývá sedmnáct hodin.
 
Člověk asi jede úplně nadoraz.
 
Nevím, čím to je, ale u mě to tentokrát neplatilo. Z některých ultramaratonů, které jsem absolvoval předtím, jsem byl vyčerpanější. Ale je pravda, že jsem systematicky trénoval a celou dobu si hlídal tempo, abych to nepřepálil.
 
Jaká je na závodech atmosféra? Podporují se závodníci?
 
Je hezké, že na takových závodech se sejde špička, která získává ceny, a pak úplní amatéři, kteří mají tento sport rádi. Moc hezká je atmosféra kolem závodu, kdy každému, až do posledního závodníka, někdo fandí a povzbuzuje ho.
 
Setkal jste se s náročnými situacemi? Někdo se zraní, počasí také nemusí vždycky vyjít.
 
Počasí to hodně ovlivňuje. Na Slovensku bylo docela horko a na kole foukal protivítr, ale to většina závodníků zná už z tréninků. Člověk ví, že si s tím musí poradit, že se musí chladit a nepanikařit. Je pravda, že z těch hodně soutěživých občas někdo potřebuje infuzi, ale to se stává i na maratonech.
 
Člověk v mezních situacích intenzivněji vnímá Boha. Máte to při sportu podobně?
 
Ono to tak vypadá, ale pro mě to opravdu nebyly mezní situace. Já Boží blízkost prožívám v horách. Rád lezu na hodně vysoké kopce a to člověka úplně přirozeně vede k přemýšlení, jak je nepatrný a že potřebuje Boží ochranu.
 
Zároveň žasne nad krásou, kterou pro nás Bůh připravil. Při běhu nebo dlouhých závodech má člověk dost času přemýšlet, takže pro mě jsou to takové chvíle modlitby.
 
Setkal jste se na Slovakmanovi s překvapivými reakcemi, že jste kněz?
 
Tam bylo času strašně málo, začínalo se velmi brzy ráno a končilo pozdě večer; každý měl spousty práce, aby se na závod vypravil. Ale setkávám se s tím v běžeckém prostředí. Většinou to lidi zaujme a ptají se. Spousta z nich jsou hledající nebo víře otevření, občas mě v různých životních situacích vyhledají a někteří mě i požádali, jestli bych je neoddal.
 
Veřejnost má o kněžích asi trochu jinou představu. Boříte mýty?
 
Skoro mě napadá, jestli můj případ nebude bořit mýty o kněžích mezi věřícími. Ale je mi milé, že mě lidé mohou poznat v pro ně blízkém prostředí, že dělám něco, co baví i je. Pak se snáze zajímají o to, co dělám.
 
A co babičky v kostele, ty o vašem koníčku vědí?
 
Vědí. Ony se za mě modlí, abych to přežil. Jsem rád, že mě provázejí modlitbou, abych se v pořádku vrátil, a pak se i zajímají, jak jsem vše zvládl.
 
Takhle náročný sport možná člověka učí nespoléhat se jen na sebe a víc se odevzdávat.
 
Při přípravě na ironmana jsem měl tréninkový plán, kterému jsem důvěřoval – věděl jsem, že je to v mých časových možnostech. Ze začátku jsem věřil, že když to dobře zorganizuju, zvládnu to. Okolo Velikonoc jsem trénoval i během nabitého programu ve farnosti a byl jsem na sebe hrdý, že jsem to stíhal. Ale protože pracovní i sportovní zátěž byla veliká, na dva týdny jsem onemocněl. Došlo mi, že jestli se to povede, nebo ne, není jen výsledek mého úsilí. V tomto smyslu to určitě učí pokoře. Člověk musí být mnohem citlivější k okolnostem a jemněji rozlišovat, co v danou chvíli vede k cíli.
 
Jak jste s běháním začal?
 
Vlastně náhodou, tak trochu omylem. V předchozí farnosti v Neratovicích jsem chodil s partou chlapů hrát fotbal a dva z nich začali běhat půlmaraton. Postupně se k nim začali připojovat další. Tehdy se mi zdálo, že bych neuběhl ani pět kilometrů v kuse. Ale jednou jsem si šel zaběhat a zjistil, že to vlastně není tak strašné, jak jsem si pamatoval ze školy. Řekl jsem jim něco v tom smyslu, že mě to ještě začne bavit. Oni se toho chytli a ptali se, jestli jsem se už na půlmaraton přihlásil. Tehdy jsem to ještě mohl čestně vzdát, ale já to neudělal a jsem za to moc rád. Můj první půlmaraton byl moc krásný zážitek a od té doby běhám.
 
Kolik vám bylo?
 
Třicet tři.
 
Nyní působíte u svatého Antonína v Praze. Praha zřejmě nenabízí moc podmínek pro přípravu na podobné závody.
 
Když jsem se dozvěděl, že bych měl nastoupit v Holešovicích, jel jsem po nábřeží a říkal si: „Ale Pane Bože, kde já tady budu běhat?“ Pak se mi rozsvítilo, že přece v nedaleké Stromovce – ten park je takovou mekkou pražských běžců. Když jsem zjistil, že fara nestojí ani tak u kostela, jako spíš právě u Stromovky, potěšilo mě, že Pán Bůh má smysl pro humor a zároveň pamatuje na takovéhle věci. Asi mu záleželo na tom, aby se mi v Holešovicích líbilo. Delší trasy jsem běhával podél Vltavy a na kole jsem vyjížděl do Polabí. Na každodenní běžné trénování jsou tady podmínky dost dobré.
 
Jak trénujete?
 
Třikrát čtyřikrát týdně, na ironmana jsem trénoval šestkrát týdně. Záleží, kolik mám času. Většinou běžím tak hodinu, deset dvanáct kilometrů. Ale není problém se s někým domluvit, pak si najdeme hezkou trasu a uběhneme třicet kilometrů. Když je potřeba trénovat kopec, stačí čtyřicet minut a vyběhnout kopec desetkrát. Důležité je, aby byla v tréninku pestrost, aby to člověka dlouhodobě bavilo.
 
Pomáhá vám tenhle koníček při výkonu vašeho povolání?
 
Když jsem nad tím přemýšlel, po ironmanovi jsem toužil už od dětství. Už asi v deseti jedenácti letech, když jsem zjistil, že něco takového existuje, jsem zkoušel dvě hodiny plavat, jestli uplavu tři kilometry. A myslel jsem si, že to není v mých silách. Ale když jsem se dostal k běhu, uvědomil jsem si, že mnohem víc než fyzické síly a sportovní nadání je potřeba trpělivost sám se sebou, schopnost krok za krokem k něčemu směřovat, i když přicházejí různé překážky. Takže ten sport slouží i k objevování sebe sama, k rozvíjení toho, co do nás Bůh vložil. Zároveň rád užívám paralely ze sportovního prostředí pro duchovní život. Ale musím se trochu brzdit, protože vím, že kdo nemá sportovní zkušenosti, pro toho to nemusí být úplně srozumitelné.
 
Touha po ironmanovi se ve vás zrodila už v dětství. Jak tomu bylo s touhou stát se knězem?
 
To jsem takhle jasné neměl. Odmalička jsem se zajímal o fyziku, studoval jsem Matfyz. Svou budoucnost jsem předkládal Bohu – věděl jsem, že chci v životě dělat, co by se mu líbilo. Začal jsem se za to modlit a zažil silné oslovení, že pokud to myslím vážně, Ježíš mě zve ke kněžství. Chvilku jsem se s tím pral a zvažoval, ale pak jsem se rozhodl, že po té cestě zkusím vykročit. Vždyť jsem ten Boží impulz slyšel a nemůžu se tvářit, že ne. Až potom mi došlo, že už jsem vlastně předtím dělal řadu věcí, které k tomu směřovaly.
 
Které konkrétně?
 
Od patnácti šestnácti let jsem vedl ve farnosti ministranty, potom jsme se v jednom společenství dělili o různé promluvy, pořádali duchovní obnovy, modlil jsem se za druhé. Byla ve mně touha zakusit Boží milosrdenství.
 
Jak doma vzali vaše rozhodnutí stát se knězem?
 
Pro všechny to bylo překvapení, protože jsem směřoval jinam. To rozhodnutí bylo i pro mě hodně rychlé a rodičům jsem ho oznámil, až když jsem měnil školu. Nakonec mě rodina podpořila.
 
A co říkají na vaše sportovní aktivity? Možná to pro ně bylo ještě větší překvapení než vaše kněžství.
 
Pro rodiče bylo náročné, když jsem začal jezdit do vysokých hor a posouval se stále víc k horolezectví. Měli o mě pochopitelně strach. Málokdo, kdo mě znal před deseti patnácti lety, by do mě řekl, že budu běhat maratony. Když jsem uběhl první maraton, všiml jsem si, že to tátu těší a že je na mě hrdý, což při mých dětských úspěších neuměl dát najevo. Asi viděl, že teď jsem vybojoval něco, k čemu jsem neměl předpoklady. To mě s tátou hodně spojilo.
 
Co plánujete dál?
 
V příštím roce bych se chtěl vrátit k ultratrailům, což jsou dlouhé závody většinou v horách.
 
A ve farnosti?
 
Během tohoto školního roku nemáme nic nového v plánu, ale zase pořádáme Kurzy Alfa. Jsem moc rád, že se nám to opakovaně daří, protože je to požehnaná evangelizační iniciativa a nakonec i farníky dobře stmeluje.
 
 
P. PAVEL SEMELA se narodil v roce 1974 v Praze, vyrůstal ve vršovické farnosti. Dva roky studoval na Matematicko-fyzikální fakultě obor fyzika, v roce 1994 šel do konviktu v Litoměřicích, pak do pražského semináře. Vystudoval Lateránskou univerzitu v Římě a v roce 2001 byl vysvěcen na kněze. Běhá půlmaratony, maratony a ultratraily (dlouhé závody v horách, např. během šestnácti hodin uběhl sto kilometrů kolem Krkonoš), v létě i v zimě leze po horách. Ve svých 41 letech poprvé absolvoval závod v dlouhém triatlonu a stal se železným mužem. 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 27 28. června – 4. července 2016

Velehrad se dva dny v roce změní k nepoznání

Je všední den. Úplně obyčejný parný červnový, jak malovaný. Takhle klidný Velehrad návštěvníci Dnů lidí dobré vůle i poutníci při cyrilometodějské národní pouti neznají.

celý článek


Svěcení přijalo devatenáct kněží

Devatenáct jáhnů přijalo o víkendu z rukou svých biskupů kněžská svěcení. Těchto slavnostních okamžiků i následných primičních mší svatých se po celé ČR účastnily…

celý článek


Otmar Oliva: Zalykám se vděčností

Jeho dílo obdivují poutníci na Svatém Kopečku, na Petrově nebo na Svaté Hoře, zdobí kostely v Mariboru, Košicích či San Miniatu. Nádhera vatikánské kaple Redemptoris…

celý článek


Kdo je čtenář KT?

Zapojte se do čtenářského průzkumu a napište nám, jak můžeme noviny zlepšit.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay