Žehnání není magie

Vydání: 2005/5 Žehnání věcí, 25.1.2005, Autor: Jan Mazanec

Žehnat někomu, požehnaný, rozžehnat – podobná slova se už dávno vžila i pro situace, které s původním významem žehnání přímo nesouvisejí. Jaký je vlastní smysl žehnání a v čem jsou jeho úskalí? Na to odpovídá Tomáš Mrňávek, Th.D., odborný asistent liturgiky z katedry pastorálních oborů KTF UK.

 

Co znamená žehnání? Není svět požehnaný už samotným Božím stvořitelským dílem? Proč potřebuje další žehnání?

Žehnání je určitý postoj, vyjadřující vztah mezi člověkem a nadpřirozenem (Bohem), jenž je společný všem náboženstvím – obecně jde o to vzývat božstvo o jeho ochranu nad lidmi a vším, co s nimi souvisí.

Kde najdeme první zmínky o žehnání či svěcení v křesťanství?

Již ve Starém zákoně Izák žehná Jákobovi nebo Mojžíš rozepjatýma rukama žehná izraelskému vojsku, aby porazilo nepřátele. V Novém zákoně Ježíš žehná dětem, které k němu přicházejí. Hodně rozšířené jsou pak Ježíšovy zázraky, kdy se lidí dotýká a uzdravuje hluché, slepé, chromé – a přeneseně jim přitom žehná. Zajímavé je uzdravení ženy, která měla krvotok: ona se Ježíše dotýká, aniž by o tom věděl, a je uzdravena pouhým kontaktem s posvátnem (s Ježíšem, který je sám svatý Syn Boží). Apoštolové jednají obdobně: vkládají ruce na nemocné. Ve Skutcích apoštolů Petr prochází mezi nemocnými a ti se snaží dostat aspoň do kontaktu s jeho stínem, aby byli uzdraveni.

 

Jak se žehnání vyvíjí dál?

V prvních třech stoletích se o něm příliš mnoho neví. Velký rozkvět žehnání začíná až ve 4. století, kdy církev vyšla z „ilegality“. K žehnání osob (které mají vlastní vůli) se časem přidává i žehnání věcí. Tato žehnání se objevují i proto, že do církve přicházejí pohané, a ti si s sebou přinášejí různé pohanské rity, které se pak transformují do církevních rituálů (jde například o procesí se soškami bohyní pro vyprošení požehnání polí). Zhruba od 4. století se na Západě i Východě rozvíjí kult relikvií, jimž je přisuzována zázračná moc a později jsou podmínkou stavby každého kostela (8. stol.). Tehdy se šíří názor, že kontakt s nimi přináší uzdravení - přehnaná úcta k nim pak dokonce dostává přednost před samotným aktem mše svaté a před svátostmi.

 

Kostel se světí, ostatní věci se žehnají. V čem je rozdíl?

Pojmy „žehnat“ a „světit“ se dříve vůbec nerozlišovaly, teprve středověká scholastika v této věci začala termíny třídit a škatulkovat. Dodnes se ovšem tento rozdíl nepodařilo nějak úspěšně vysvětlit v povědomí normálních lidí. Rozdíl je v účelnosti – třeba auto žehnám, aby sloužilo i pro světské účely, kdežto svěcení vymezuje kostel pouze k bohoslužbě.

 

Není kostel „posvěcen“ už svým účelem – jako jasně označený dům Boží? Proč se spíše nežehnají a „nesvětí“ profánní předměty?

Když křesťané vyšli z katakomb, potřebovali nové kostely a brali zavděk i pohanskými chrámy. Chrám (templum) zůstal, ale musely se z něj odstranit pohanské symboly, a poté se svěcení již očištěného chrámu odehrálo tak, že se v něm konala první veřejná bohoslužba. Objekt tedy posvěcovalo společenství (přesněji to, co společenství dělá společenstvím), nikoli ritus. Ovšem brzy se objevily i další úkony jako pomazání stěn kostela křižmem a další. Přitom Jan Zlatoústý ve 4. století říká, že posvěcení oltáře se děje tím, že se na něm slouží eucharistie, nikoli mazáním olejem – to je podle mě důsledek nepochopení křtu, kde se olej původně používal.

 

Má třeba takové matčino požehnání synovi na cestu stejnou „hodnotu“ jako požehnání od kněze?

Všichni máme stejný křest, věříme v Krista, a tím jsme posvěceni. Uvedené „mateřské požehnání“ má tedy stejnou hodnotu – snad pouze s rozdílem, že služebné kněžství tento úkon uděluje z úřadu svěřené moci. To souvisí s vyčleněním kněžství v naší církvi (sacerdos - kněz, původní smysl obětovat oběť, pocházející z pohanství), které v prvních staletích neexistovalo – v některých oblastech dokonce ve středověku někteří kněží nebyli pokřtěni, a sloužili svátosti (z toho se mj. zřejmě vyvodilo, že křest může v určitých případech udělovat každý, kdo má úmysl křtít). Vyčleněním kněžstva se církev trochu přizpůsobila pohanství, protože pohanští kněží měli také své předpisy ke zprostředkování posvátného skrze náležité úkony. Původní smysl apoštolské služby ovšem takový nebyl.

 

Může požehnání nějaké věci působit samočinně?

Pokud tomu člověk nevěří nebo o tom neví, tak to podle mě nemá žádný význam. Nelze spoléhat na to, že něco posvěceného či požehnaného posvětí i onoho člověka, protože toho nemůže „posvětit“ předmět, ale jen osobní úplné rozhodnutí pro Ježíše a jeho zvěst.

Co takové požehnání lavic Poslanecké sněmovny: může mít účinek na lidi, kteří ten akt buď nechápou, nebo je dokonce popudí?

Možná bylo účelem žehnání nějak ty ateisty posvětit (samočinně), aby se při hlasování rozhodovali dle toho, kdo je nechal požehnat.

 

Podobná žehnání jsou pro novináře vděčná, ale co když jim běžný divák v televizi nerozumí?

Běžná média to nechají bez vysvětlení, televize předloží divákům nesrozumitelné gesto nebo nějakou část modlitby, kterou divák nechápe (někdy navíc s nepatřičným komentářem) a rozčílí ho to. Takže – zvlášť v naší zemi – to může vyvolat opačnou reakci a církvi ublížit.

 

Kdy vztah k požehnanému předmětu hraničí s magií? Třeba v Latinské Americe mívají věřící oltáříky s požehnanými předměty, kterým prokazují až božskou úctu.

I magie předpokládá jakousi víru – ovšem dělí se na tzv. „bílou“, kdy se vzývá Bůh a jeho andělé a svatí, a „černou“, kdy se vzývá Satan a jeho služebníci. Ale zde se jedná o magii tehdy, kdy někdo přikládá žehnání předmětů přehnaný význam. Vždy je třeba při něm vždy zdůrazňovat úkon společenství, protože na tom všechno záleží. Pokud by lidé neviděli tuto souvislost, pak bychom už asi mohli žehnat opravdu cokoli, protože pak by se totiž jednalo o magii, která má význam apotropaický – tedy odhánějící, oddalující zlo od posvěceného objektu.

Zmíněné oltáříky jsou důsledkem nedostatečné christianizace, kdy se s křesťanstvím smísily pohanské kulty - zejména kult předků. Ačkoli to lze brát jako menší zlo: možné zničení toho oltáříku by napáchalo více škody. Spíše by bylo vhodné změnit účel oltáře (pro pravého Boha), než jej zcela bez náhrady zničit, a tím popudit obyvatele proti nové víře.

Není magií také to, když se píše na dveře „svěcenou křídou“ K+M+B?

Ano, i to je apotropaický symbol. A podle mě to může vést až tak daleko, že někteří kvůli tomu vidí církev jako skupinu pověrčivých lidí. Onomu magickému chápání je obtížné zabránit – snad leda tak, že kněz osobně udělá zájemci malou katechezi, vysvětlí, k čemu věc slouží, zdůrazní, že věc sama o sobě nemá mít magickou moc, že ho nijak v duchovním životě neochrání, ale je jenom prostředkem pro získání požehnání.

 

Nebylo by tedy vhodnější žehnat osobně, a ne vyskládat si společně s dalšími lidmi předměty na stolek? To přece Písmo nezná.

Určitě je lepší žehnat individuálně. Taková plošná žehnání většinou známe z poutních míst. V Itálii jsem zažil takové žehnání, kdy jsem měl dojem, že se kněží nebrání žehnání téměř čehokoli a obhajují se slovy: „ať Bůh požehná, co je dobré“.

 

Nešlo by spíše žehnat předměty a objekty, které jsou samy o sobě nedobré – třeba nevěstinec, aby se v něm méně hřešilo?

To je evidentně proti evangeliu a kněz musí takové žehnání odmítnout. Ta věc (či objekt) musí být sama o sobě dobrá. Znovu opakuji: Jde jen o to, aby k ní její uživatel nepřistupoval s magií. Protože to by bylo něco jako přivítat návštěvu v negližé, mít přitom na krku křížek a myslet si, že křížek stačí k tomu být křesťanem.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 10. – 16. října 2017

Do biskupské služby vstupují s lilií i mečem

Podobnou slavnost zažila Olomouc v dubnu roku 1990. Biskupské svěcení přijmou 14. října v katedrále sv. Václava noví pomocní biskupové Antonín Basler a Josef Nuzík.

celý článek


Růženec na hranicích

Více než milion Poláků zamířilo na státní hranice s růženci v rukou, aby prosili za pokoj a dobro pro svou zemi, Evropu a celý svět.

celý článek


Gratulujeme výhercům!

Přinášíme seznam vylosovaných výherců Velké letní soutěže:

celý článek


S pěti dětmi jsme prý blázni

Sedlák z Olomoucka, táta od rodiny s pěti dětmi, místopředseda lidovců a ministr zemědělství. To vše už stihl MARIAN JUREČKA za třicet šest let svého věku.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay