26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Zbořil hradby a otevřel církev světu

14. 10. 2014

|
Tisk
|

Pavel VI. byl papežem změn… Přelomových událostí a proměn církve i světa se totiž během jeho pontifikátu odehrála spousta. Jako první nástupce sv. Petra také navštívil všech pět kontinentů a cestoval letadlem.

Vydání: 2014/42 Ujměte se rodin na útěku!, 14.10.2014, Autor: Jaroslav Šebek

Zvolen byl ve chvíli, kdy byl II. vatikánský koncil už zhruba v polovině. Když jeho svolavatel Jan XXIII. nečekaně zemřel a kardinálové se sešli na konkláve, novináři řadili mezi „papabili“ například boloňského arcibiskupa Giacoma Lercara, který byl orientován výrazně progresivně, a naproti tomu konzervativního janovského arcibiskupa Giuseppa Siriho. Shromáždění kardinálové však po dvou dnech došli relativně rychle k rozhodnutí a do čela církve zvolili v šestém volebním kole milánského arcibiskupa Montiniho. Jeho volba nebyla až tak překvapivá, protože byl považován za jednoho z nejbližších spolupracovníků svého předchůdce Jana XXIII. (stejně tak stál určitou dobu blízko rozhodnutím papeže Pia XII.). Nositelé purpuru na něm oceňovali schopnost usměrnit různé názorové proudy a dospěli k názoru, že skýtá vysoké záruky úspěšného pokračování, a zejména dovršení koncilních zasedání.
Po volbě přijal jméno Pavel VI., což vysvětloval úctou k apoštolu národů sv. Pavlovi a snahou vyvážit dva předchozí pontifikáty zcela novými důrazy. Podle některých kardinálů si volbou jména apoštola národů vybral cestu otevření církve světu a současně cestu širokého dialogu.
Přivedl ke zdaru jednání koncilu.
Patřil k zastáncům reformy, ale zároveň si už v této době byl dobře vědom možných hranic, kam až při jejím provádění zajít, a také rizik, jež mohou novátorské kroky způsobit. Z tohoto důvodu omezoval diskusi o kontroverzemi obestřených tématech, jako byly kněžský celibát a kontrola porodnosti. Koncil každopádně podpořil otevřenější podobu církve a vyslovil se pro vztahy mezi papežem a biskupy v duchu kolegiality, razantně podpořil ekumenismus či – vůbec poprvé – zdůraznil význam náboženské svobody. Církev se přestala chovat jako obležená pevnost, která si kolem sebe buduje vysoké hradby, za nimiž chce přestát nápor moderního světa. Začala se tak otevírat dialogu se světem, jemuž se přes obezřetné přešlapování snažila porozumět a považovat ho nikoli za nepřítele, nýbrž za partnera.
Dopady koncilního jednání se promítly také do symbolických gest, když se Pavel VI. dne 13. listopadu 1964 vzdal tiáry, tedy symbolu světské papežské moci, a výnos z jejího prodeje byl věnován chudým. V polovině šedesátých let se v Evropě propojila očekávání politických i duchovních změn. Proto se zavádění nové církevní praxe provádělo hekticky, což celkem pochopitelně vedlo i k rostoucím názorovým třenicím mezi různými církevními proudy. Svůj nesouhlas s církevním směřováním po koncilu razantně vyjádřily skupiny tradicionalistů, kteří našli svého mluvčího v arcibiskupu Lefèbvrovi. Pro něj a jeho stoupence znamenal koncil kapitulaci církve před sekulárním duchem doby.
Odpor proti nové situaci se však neprojevoval jen ze strany konzervativců, kteří chtěli v podstatě zachovat status quo, ale také od radikální části, jež naopak požadovala ještě rozsáhlejší reformy. Neklid byl pozorován také u zastánců silného středu, kteří sice nastalé změny vítali, ale vykládali je poněkud jinak než papež a jeho spolupracovníci. Asi nejdramatičtěji se odvíjela situace v Holandsku, kde snahy o rychlé prosazení koncilních idejí nebyly v souzvuku se Svatým stolcem.
Konec šedesátých let byl ve znamení velkých studentských protestů na Západě. Papeže zaskočila revoluční atmosféra, která přispívala k rozvolnění etických zásad, včetně oblasti partnerského a rodinného života. Vyjádření odporu proti zažitým pořádkům i hodnotám dostávalo velký prostor v médiích. V reakci na tento vývoj vystoupil Pavel VI. ve velmi konzervativním duchu zejména v otázkách sexuální morálky. V červenci 1968 vydal svou poslední encykliku Humanae vitae, v níž vyjadřuje církevní pohled na problematiku kontroly porodnosti. Rozladění z toho, jak je společnost v základních morálních hodnotách silně dezorientována, vedlo papeže i k proslovení katechezí, kde varoval před působením ďábla v moderním světě.
Papež jako reformátor a poutník.
Prakticky od nástupu pontifikátu se Pavel VI. zabýval strukturálními změnami uvnitř římské kurie a významně přispěl ke změnám uvnitř jejích nejdůležitějších úřadů. V listopadu 1970 například stanovil hranici pro aktivní účast na konkláve pro kardinály na osmdesát let a ještě předtím určil věk pro odchod biskupů do důchodu na 75 let. Pavel VI. byl bezpochyby ten správný muž, který se ke kuriální reformě v duchu koncilu odhodlal. Strávil v ní totiž podstatnou část svého kněžského působení a znal ji zevnitř jako málokdo.
Nebál se velkých ekumenických gest.
Pontifikát Pavla VI. byl od počátku směřován k posílení ekumenické spolupráce, k níž dalo výrazný impulz již koncilní jednání. Jeho vztah k odděleným církvím byl nesen v duchu velkých symbolických gest, jimiž se snažil navázat zpřetrhané kontakty. První velkou událostí se stala v roce 1964 cesta do Jeruzaléma, tedy ke kořenům křesťanské víry, jež se stala zároveň příležitostí k setkání s konstantinopolským pravoslavným patriarchou Athenagorem I. V jejich osobách se tak setkávaly dvě sesterské církve, které byly téměř devět set let rozděleny, a posílil tím i kontakty mezi křesťanstvím a židovstvím. Důležitost této návštěvy Pavla VI. byla dána rovněž tím, že byl prvním papežem od konce církevního státu v roce 1870, který opustil hranice Itálie a vydal se na apoštolskou cestu.
Teprve od této doby se datují zahraniční cesty papežů. Pavel VI. jich za celý pontifikát podnikl ještě devět, z nichž většina směřovala mimo Evropu – mimo jiné do Spojených států, kde promluvil před Valným shromážděním OSN, nebo na Filipíny. Byl prvním papežem, který navštívil všech pět kontinentů, i prvním, který k cestám využil letadlo.
Pranýřovat nespravedlnost, ale bez násilí.
Pokračoval také v tradici vydávání sociálních encyklik a v roce 1967 zveřejnil Populorum progressio, kde reagoval na situaci po velkých otřesech ve světě způsobených dekolonizací a vznikem nových samostatných států na africkém a asijském kontinentě. Ve středu pozornosti tak stojí sociální nouze v emancipujících se zemích tzv. třetího světa. Na setkání s kolumbijskými biskupy v srpnu 1968 prohlásil, že sice bude neustále pranýřovat sociální nespravedlnost, ale současně jim připomněl, že se tak musí dít nenásilnou formou.
Za života Pavla VI. se objevovaly úvahy, že by mohl jako první papež v moderní historii odstoupit. Domněnku ke spekulacím zavdal mezi jiným fakt, zdali se i na papeže nevztahuje žádost o emeritování v 75 letech, což ale církevní právníci nepotvrdili.
Závěr jeho pozemského života se odehrával ve znamení vrcholícího teroru Rudých brigád. Papež se nabídl jako prostředník při vyjednávání o Morově osvobození, což italská vláda odmítla, neboť nechtěla ustupovat požadavkům teroristů. V posledních dvou letech života Pavla VI. se stále silněji objevují úvahy o blížící se smrti. Navzdory tomu přišla smrt poměrně nečekaně 6. srpna 1978. 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou