Vydání: 2004/8 Stárnutí a podzim života, 8.9.2004, Autor: Marie Opatrná

ZKUŠENOSTI Z PASTORACE NEMOCNÝCH
Všichni milujeme teplý barevný podzim, prohřátý sluníčkem i barvami listí. Byli bychom rádi, kdyby i lidský život takto vrcholil, ale obdobná idylická situace nastává vzácně. Spíše přichází nepřízeň ve formě problematických lidských vztahů, hořkosti z nenaplněného života, fyzické či psychické nemoci. Navíc bývá situace komplikována těžkostmi v duchovní oblasti. Základní vztah člověka - vztah k Bohu, je narušen, přerušen, skryt pod balvany a sutinami z nejrůznějšího materiálu.

Čím déle pracuji ve fakultní nemocnici jako pastorační asistentka a mám možnost se každý den setkávat a mluvit s řadou lidí, tím více si uvědomuji originalitu každého člověka i nepřeberné množství variant a kombinací, které mohou v životě člověka nastat. Pokusím se to ukázat na několika příbězích.

* Sedmdesátiletá pacientka se mi svěřuje, že je pokřtěná v katolické církvi. Ale v Boha nevěří. Vždyť je ve světě tolik zla, válek, teroristických útoků. Ten den v denním tisku psali o Matce Tereze i o bin Ládinovi. Poukazuji tedy na tyto dva tak rozdílné lidi, kteří stejně jako my všichni ostatní měli svobodnou volbu - volit dobro, nebo zlo. A svými životy se pak stali přímo ztělesněním dobra a zla. O pár dní později se skláním nad touto 'katoličkou'. Ležící pacientka upře zrak na křížek, který se mi třpytí na klopě. Následuje její tichý výkřik: 'Křížek! Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!' Není to ono známé české 'ježišmarjá', když se někomu něco nepatřičného děje. Je to výkřik, který zazníval před dvěma tisíci lety, když Ježíš chodil po této zemi, a nese se staletími až do dneška. Výkřik, který spojuje člověka s Kristem, Vykupitelem. Zřejmě mnoho let musel Kristus čekat na toto její zvolání. Ale - jak víme z evangelia i z mnoha osobních zkušeností - Bůh čeká trpělivě jako otec marnotratného syna na každého člověka, zda k němu přece jen nevztáhne ruce.

Tato žena byla pokřtěná, byla tedy vyvolená, byla Božím dítětem a Bůh si ji skrze utrpení dokázal přitáhnout k sobě. Dovedl ji trnitou cestou až k pravé svobodě, ve které mohla zvolat: 'Pane, smiluj se nade mnou.' Což je v lidských silách přimět člověka k takovému zvolání? Od nás, kteří o staré a nemocné lidi pečujeme, čeká Bůh jen jediné - abychom byli pokornými nástroji, které On může použít, jak sám bude potřebovat.

* Někdy přichází podzim zcela nečekaně, tak, že mrazivě vpadne do jara či počínajícího léta lidského života.

Stojím u postele umírající třicetileté ženy s její matkou. Pacientka, již v kómatu, zůstává navzdory vítězící chorobě v obličeji stále krásná. Matka prožívá nejtěžší chvíle svého života. Otázka 'Proč!?' se nese chvěním jejího těla, jejím nářkem a vzlykáním. A jako by tohle všechno nestačilo, k hořkosti jejího kalichu, který musí pít, leží doma miminko, které umírající nedávno porodila. Mlčení přerušují krátké matčiny vzpomínky na dceru, která byla krásná nejen fyzicky, ale i ve svých vztazích k lidem. Stojíme těsně vedle sebe, chvílemi se mě žena drží, ale pak poodstoupí a oboří se na mne: 'Kdyby byl Bůh, tohle by přece nemohl dopustit!' Jak mám na tento 'výpad' reagovat? Ujišťuji ji, že jako matka chápu její bolest. A říkám, že ani my, křesťané, nemáme na její 'Proč!?' odpověď, ale věříme, že Kristus, kterému je její dcera teď podobná, vzal všechnu bídu lidského života na sebe, zemřel a vstal a teď, právě pro tuto podobnost, je On s její dcerou, projde s ní údolím smrti a otevře jí brány nového života. Žena se chytla tohoto 'stébla', které jsem jí nabídla, i když její bolest samozřejmě zůstala.

Existuje vůbec nějaký hřejivý podzim? Setkávám se s ním u lidí hluboké víry, jejichž zralost, nadhled, schopnost odpuštění i úsměv obohacují mne, ostatní personál i pacienty. Navzdory různosti jsou všichni věřící křesťané vděční za to, že se s nimi někdo modlí. Plně respektuji jejich přání, a tak je má modlitba v nemocnici na formy stejně bohatá jako modlitba v katolické církvi vůbec.

Neodvažuji se dávat rady, jak se vyhnout beznaději či jak překonávat smutek. Připadala bych si jako Jobovi přátelé. Každý člověk má svůj jedinečný životní příběh a my, jsme-li dotyčným pozváni, do něj smíme vstoupit. Snad jen jedno upozornění - měli bychom se zout, protože půda, na které stojíme, je posvátná. Sám Hospodin nám pak ukáže, co můžeme pro potřebného udělat.

Kdo chce mít ve stáří světlo, musí ho rozsvěcovat a udržovat.