Záleží, jak se lidé dohodnou

Vydání: 2015/3 Společným hlasem proti terorismu, 13.1.2015, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Dobrou třetinu svého času tráví děti ve škole. Co když ta je ale vede jinak, než si rodiče představují? Odpovídá učitel a výchovný poradce ONDŘEJ BALÍK.
 
 
Ve škole děti tráví spoustu času. Jsou tam však vždy vedeny tak, jak by si rodiče představovali? A pokud ne, je jim to ke škodě, nebo k prospěchu? Ilustrační snímek Aleš Masner
 
Jaká přání, představy a zvyklosti rodičů musejí učitelé a vychovatelé respektovat a kdy už se musí rodina podřídit?
 
Obecně vzato zákon ukládá rodičům povinnost postarat se o vzdělávání svého dítěte a oni si na to „najímají“ školu, kterou si mohou vcelku svobodně vybrat. Hlavní zodpovědnost je tedy na rodičích, a ti by tudíž měli mít dost výrazný vliv na to, co a jak škola jejich dítě učí.
 
V praxi je to pochopitelně mnohem složitější. Rodiče mají své zástupce v zákonem dané školské radě, v nejrůznějších sdruženích, existuje školní řád, na jehož podobu mají vliv. Tyto instituce ovšem bohužel často fungují formálně a nepružně, každodenní události neovlivní. Pak tedy přichází ke slovu docela normální mezilidská komunikace, banálně řečeno: záleží na tom, jak se lidé dohodnou.
 
Za správné považuji, když škola vychází požadavkům dětí a jejich rodičů dle svých možností vstříc. A naopak – když rodiče žáků chápou, že nelze naplnit všechny nároky, které vznášejí. Daří-li se zdravě spolupracovat, lze zařídit téměř cokoli – od zvláštní stravy ve školní jídelně po klíče od místnosti pro aplikaci léků, od speciálního režimu při vyučovací hodině po výjimku ze školního řádu v otázce oblékání.
 
Kdy se rodiče se školou podle vaší zkušenosti nejčastěji ocitají v rozporu? Mají pocit, že je dítě přetěžované? Mají mylné představy o jeho chování? Podporují je v postojích, které jsou pro školu nepřijatelné?
 
Všechno z toho a mnohem více. Každý rodič má navíc odlišné představy o vzdělávání a výchově svého potomka. Pro jednoho je učitel příliš liberální, pro jiného zase příliš přísný. Někdo má pocit, že je úkolů mnoho, jiný by si jich přál víc. A učitel mezi těmi nároky všelijak bruslí a dělá, co může, aby vyhověl všem. Jenže všem se zkrátka nezavděčíte.
 
Navíc téměř každý rodič má svůj pohled na věc za jediný správný. Malá rada: Chcete-li s učitelem své ratolesti něco rozumně vyřešit, vyhněte se výrazům jako „přece“, „to je snad jasné“ a „všichni to říkají“. Není žádné samozřejmé „přece“, nic není nekomplikovaně „jasné“ a to, že něco říkají „všichni“, bývá lež.
 
Práce s dětmi je vždy složitá, pokaždé obsahuje pro a proti a učitel je profesionál, jehož úkolem je všechna ta pro a proti neustále vyvažovat a volit mezi nimi často jen to méně špatné řešení. Pohled rodiče je pro něj důležitý, ale nutně jen dílčí.
 
Jestliže je však rodič za bodem zlomu, kdy ztratil základní důvěru v učitele a školu svého dítěte, pokoušet se o spolupráci už nemá smysl a je nutné hledat jinou školu. Jinak potomku můžeme společnými silami leda uškodit.
 
Setkáváte se také s nezájmem rodičů o dítě, jeho rozvoj? Může v tomto případě škola zasáhnout?
 
Ano, často. Škola má určité nástroje, jak těmto dětem pomoci – ať už vlastními silami nebo třeba ve spolupráci s odborem péče o dítě. Obvykle tady zafunguje osobnost učitele, který však musí být dostatečně zralý, aby žáku částečně nahradil chybějící zázemí a zároveň udržel správnou míru.
 
Čím dál častěji se ovšem setkávám s jiným problémem, jímž je přehnaný, dusivý, svazující zájem o dítě. Projevuje se nepřiměřeně vysokými nároky rodičů, přetěžováním dítěte nejrůznějšími aktivitami a kroužky, přehnaným tlakem na výborný prospěch. Tehdy nastávají paradoxní situace, kdy učitel při konzultaci rodiče krotí, aby trochu slevili ze svých nároků na ratolest a nechali ji také trochu „žít“.
 
Proč je to tak důležité? V dětském věku se přece můžeme naučit opravdu hodně.
 
Taková dítka se sice učí třeba od tří let anglicky, ale jejich tvořivost a schopnost samostatného myšlení klesá, fantazie se nerozvíjí, a jsou-li chvíli ponechána sama sobě, propadají zmatku a nevědí, co mají dělat. Navíc mají často dost pochybný žebříček hodnot a nedokážou tolerovat odlišnost – a to ani u sebe. Je to cesta do psychologické pasti, která číhá nejpozději v pubertě.
 
Žáci jsou navíc v neustálé interakci – mají tendenci mezi sebou soutěžit, srovnávat se, napodobovat. Zejména v mladším školním věku je přehnaná soutěživost velký problém, který může jedince dost psychicky poškodit a úplně rozvrátit třídu.
 
Rodiče, kteří své potomky takhle vychovávají („Jak to, že Jirka měl jedničku, a ty dvojku?“), si často neuvědomují, jak moc jim škodí a jak nesmírně komplikují úlohu učiteli, který se naopak snaží vést žáky k vzájemné toleranci a spolupráci – nebo by alespoň měl.
 
Jak se v praxi řeší případné rozpory v přesvědčení křesťanských rodin a obsahu některých předmětů?
 
V rovině faktů není co řešit: jsou-li obsahem školního předmětu řádně vědecky zjištěné skutečnosti, které odpovídají současnému poznání, je třeba je vyučovat. Věda přece v žádném směru nejde proti víře, vždyť odpovídá na docela jiné otázky. Jakkoli zkreslovat nebo zamlčovat vědecké poznatky by se rovnalo lži – něco takového bych těžko vysvětloval svému svědomí. Například v dějepise k tomu sice přistupuje různý výklad událostí, jak je historii vlastní, ale to je věc, s níž se snažím seznamovat žáky od šesté třídy, a to nikoli jako křesťan, ale zejména jako historik-dějepisář.
 
A jak je tomu v rovině etiky?
 
V otázce postojů, zejména morálních, už své přesvědčení dost dobře odstínit nemůžu, stejně jako učitel-agnostik, učitel-ateista či kdokoli jiný. Každý má svůj postoj. A výchova je vždy záležitostí postojů a osobního příkladu, tzv. neutrální výchova je protimluv. Nenarazil jsem ovšem za celou dobu své praxe na rodiče, kterým by vadilo, že po svých žácích například požaduji, aby mi nelhali, nebo kteří by se bouřili, že žákům sám nelžu.
 
Co se týká sexuální výchovy, k níž se takováto otázka obvykle stočí, nepovažuji za vhodnou příliš explicitní výuku sexuálních praktik pro žáky třetího ročníku, jak ji navrhují někteří autoři učebnic. Jenže ani tyto námitky nevznáším coby křesťan, ale spíše jako pedagog.
 
Zkrátka – nevidím rozpor mezi učivem a náboženským přesvědčením (pominu-li extrémní sekty). V čem však někdy rozpor cítím, je jakýsi obecný nevkus. Někteří učitelé i celé školy jej dnes bohužel přejímají a začínají to vydávat za normu. Pro mě – i coby pro věřícího člověka – je klíčové, aby ve škole převládala atmosféra tolerance, úcty, respektu. I proto je nesmírně důležité zachovat stávající a dle mého velmi správnou různost škol s jejich rozmanitými vzdělávacími programy. Abych jako rodič měl pro své dítě na výběr.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay