Vydání: 2016/34 Mariánskými poutěmi vrcholí léto, 16.8.2016, Autor: Kateřina Šťastná

Matka Tereza svým životem ukazovala, že svatost nespočívá v odříkávání citátů z Bible, v proklečených kolenou ani ve svatozáři nad hlavou. Že je to spíš každodenní následování Krista ve všem, co děláme. A hlavně s láskou. Zkusme se jejím chováním pro náš každodenní život inspirovat i my.

Vstávat s Matkou Terezou

Matka Tereza i ostatní sestry vstávaly hodně brzy – ve 4.40 hodin ráno! Každý den začínaly modlitbou a mší svatou, šly ke svatému přijímání. Jak často se nám nechce z postele, a to vstáváme mnohem později než ona. Možná se i někdy zlobíme na maminku – anebo na budík, že nám kazí sladké spaní. Možná za námi chodí maminka dvakrát, třikrát, nebo dokonce i vícekrát, než opravdu vstaneme. Zkusme si vzpomenout na Matku Terezu. Ona vstala s chutí a radostí a po modlitbě se hned pouštěla do práce. Mohli bychom to dělat jako ona?

Modlit se s Matkou Terezou

Pro Matku Terezu byla nejdůležitější modlitba. „Myslím, že bych nemohla dělat tuto práci ani týden, kdybych neměla čtyři hodiny rozhovoru s Bohem denně,“ řekla v jednom z rozhovorů novinářům. Matka Tereza ale považovala za modlitbu všechno, co dělala. Žila s Pánem čtyřiadvacet hodin denně, potkávala se s ním v chudých a nemocných, ve všech, kterým sloužila. Dokážeme i my, při všem, co děláme, v kostele, ve škole, na hřišti, doma, na výletě či s kamarády myslet na Pána?

Do školy s Matkou Terezou

Věděli jste, že Matka Tereza byla učitelka? Začala učit ve svých osmnácti letech, krátce poté, co vstoupila k sestrám Naší Paní Loretánské. Přestože se narodila v Albánii, její první učitelské místo bylo v Indii. Nejprve učila žákyně ze střední vrstvy, nějakou dobu byla i ředitelka. Byla velmi oblíbená a i ona měla své žačky ráda. Stále ale toužila odejít mezi chudé a pomáhat právě jim. Když se pak, ve svých osmatřiceti letech, ocitla na ulici mezi nejchudšími, opět začala učit. Tentokrát to byly děti, které nikdy předtím neměly v ruce mýdlo nebo hřeben, natož tužku a papír. Psát se učily tak, že Matka Tereza klacíkem malovala písmenka do písku. A byly z toho nadšené! Nám tužky nechybí, nechybí nám ani školní tašky, lahve se zdravým pitím či krabičky na svačinu a samozřejmě kapesné v peněžence. Kéž by v nás Matka Tereza probouzela také přirozenou radost z poznávání a učení.

Důvěřovat

Matka Tereza se starala o děti, které žily na ulici. Bez mámy a bez táty. Dávala jim jíst, učila je, byla jim náhradní matkou. Jednou se stalo, že z kuchyně přišla sestra a řekla, že nemají vůbec žádné jídlo. Sklad je prázdný. Matka Tereza jí na to odpověděla: „Jdi do kaple a řekni to Ježíši.“ V ten den sestry dostaly jídlo z ostatních škol v Kalkatě, které byly z nějakého důvodu zavřeny, a jídlo jim zbylo. Jak snadno máme pocit, že je všechno ztraceno, když se věci nedějí tak, jak bychom si přáli. Kéž bychom i my, spolu s Matkou Terezou, dokázali plně důvěřovat Bohu, ať se děje, co se děje.

Být štědří 

Sama měla jen dvě obyčejná sárí, sandály, růženec a Bibli. Jedla to, co jedli nejchudší lidé, přesto dokázala vybudovat nemocnice, útulky pro sirotky, domy pro umírající, obce pro lidi s malomocenstvím, a to po celém světě! Rukama jí prošly miliardy dolarů, ale sama z toho pro sebe neměla nic. Všechno dala potřebným. Dokážeme se dělit – se sourozenci, s kamarády, spolužáky? Není radost z toho, že jsme někomu pomohli, podělili se, větší, než když si necháme všechno jen pro sebe?

Radovat se s Matkou Terezou

Každodenně se potkávala s bolestí, smrtí, únavou, úzkostí, strachem. Viděla děti bez rodičů, které neměly co jíst, lidi, umírající na ulici, malomocné s otevřenými hnisavými ranami. Každodenně pracovala ve vypětí všech sil. Zažívala také vnitřní prázdnotu. Pocity, jako by ji Bůh opustil. Přestože uvnitř někdy cítila prázdno a bolest, navenek z ní vždy vyzařovala radost a důvěra v Boha. „Pane, tiší-li má bolest tvou žízeň, jsem zde. Budu se usmívat na tvou skrytou tvář až do konce života. Chci být apoštolkou radosti,“ říkala. Svým sestrám pak připomínala: „Nikdo od vás nesmí odejít, aniž by byl trochu šťastnější.“ Někdo dokonce řekl, že radost panuje všude, kde Misionářky lásky působí – šíří se jako vůně a je velmi nakažlivá. Kéž se i my dokážeme touto vůní nakazit. 

Zastávat se bezbranných 

Matka Tereza často vyzývala k ochraně nenarozených dětí nebo těch, které rodiče opustili po porodu. I při příležitosti převzetí Nobelovy ceny za mír v Oslu v roce 1979 mimo jiné kritizovala umělé potraty. Říkala, že zhoubou míru není válka, ale potrat. Často také zdůrazňovala, že nejchudší lidé nikdy nejdou na potrat. Když vidíme, že je třeba se někoho zastat, uděláme to? Třeba ve třídě, mezi spolužáky nebo kamarády? Dokážeme zasáhnout, nebo alespoň přivolat silnějšího, když je někomu ubližováno?

Milovat s Matkou Terezou

„Musíme milovat, až to bolí! Nestačí říci: Miluji. Musíme tuto lásku vložit do konkrétních skutků. Milovat musí být tak normální, jako je žít, jako je dýchat den po dni až do smrti. Dej Bůh, abychom byli takto normální!“ říkala Matka Tereza. Tato láska byla cítit na každém jejím kroku. S láskou ošetřovala rány umírajících, líbala ty, které v prachu a špíně leželi na zemi a nikdo s nimi za celý jejich dosavadní život neprojevil soucit. Ona žila láskou, protože v každém z těch potřebných viděla Krista. Jak snadno se pohádáme se sourozenci, s kamarády. Jak snadno kvůli nějaké hlouposti řekneme: „Nemám tě rád.“ Co by na to asi řekla Matka Tereza?

Usínat s Matkou Terezou

Sestry Matky Terezy zakončovaly svůj den adorací, klaněním se Kristu v proměněné hostii. Spát chodily v deset hodin večer, po více než patnácti hodinách práce. Matka Tereza ale ještě večer, když ostatní sestry usnuly, chodila do své kanceláře, kde se věnovala dopisům a administrativě. Jak často se nám nechce večer spát! Jenomže většinou bychom se spíš koukali na televizi nebo si hráli. Kéž nám Matka Tereza pomáhá, abychom celý uplynulý den dokázali dobře předat Bohu a svěřit mu celou následující noc.