26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Žádný z nás není opuštěný ostrov

29. 1. 2014

|
Tisk
|

Kardinál ZENON GROCHOLEWSKI je kancléřem Papežské univerzity Gregoriana a respektovaným odborníkem na kanonické právo. Hovořili jsme s ním ale také o životě v bývalém sovětském bloku a třech papežích, kterým stál po boku.

Vydání: 2014/5 Církev vezme dluhopisy, 29.1.2014, Autor: Matúš Demko

Nakolik váš život ovlivnily podmínky, v nichž jste vyrůstal? Narodil jste se na počátku druhé světové války, po ní moc v Polsku uchvátili komunisté…

Naše rodina žila nedaleko německé hranice. Když začala válka, přišli k nám Němci a sebrali mého otce. Matka uprchla, takže jsem se narodil na útěku. Tehdy – v říjnu 1939 – byla strašná zima a nějaká rodina matku přijala, aby mohla porodit. Po narození jsem měl vážné zdravotní problémy, nikde žádný lékař, žádná pomoc, málokdo věřil tomu, že přežiju. Dokonce i moje matka říkala, že je obrovský zázrak, že vůbec žiju.

Ani po válce to nebylo lehké. Otec vlastnil obchod a byl mezi lidmi dost oblíbený. Přesídlili k nám Poláky od bývalé východní hranice – z okolí Vilna a Lvova. Cítili se v novém místě ztraceni. Když něco potřebovali, šli za mým otcem a on jim vždycky pomohl. Pak u nás otevřeli družstevní prodejnu, ale všichni dál chodili nakupovat k otci. Soudruzi ho přemlouvali, aby také vstoupil do družstva, on to však odmítal. Nakonec přišla komise, udělala inventuru a za dva týdny nám přišla účtenka na zaplacení daně ve výši hodnoty veškerého našeho majetku. Takže jsme museli obchod zavřít. Otec začal pracovat v družstvu, ale protože byl novým mocipánům nepohodlný, obvinili ho a na tři roky vsadili do vězení. Ocitli jsme se na mizině, ale lidé, kterým otec během války i po jejím skončení pomáhal, nás nenechali na holičkách. Nicméně ty tři roky jsme často neměli ani co jíst.

A jaká byla vaše cesta ke kněžství?

Poprvé mě ta myšlenka napadla ještě na základní škole. Konaly se u nás misie, které vedly dva misionáři – obláti. Hovořili s námi, chodili s námi na výlety, hráli jsme si… Moc se mi to zalíbilo a řekl jsem si, že bych chtěl být také takovým misionářem. Na druhé straně jsem to ale nebral zas moc vážně, protože jsem byl přesvědčený, že nejsem natolik schopný ani natolik dobrý, abych mohl jít do semináře. Když pak náš farář navrhl jednomu ze starších kamarádů, jestli by nechtěl vstoupit do malého semináře, církevní školy na úrovni dnešního gymnázia, trochu jsem mu to záviděl. A když
se obrátil i na mě, byl to trochu šok. Nebýval jsem dost ukázněný, páchal jsem různé vylomeniny, dvakrát jsem byl dokonce vyloučen z kroužku ministrantů.

Po maturitě jsem ještě stoprocentně nevěděl, mám-li studovat teologii. Řekl jsem si, že zkusím absolvovat první ročník a pak se uvidí. Celý rok jsem prožíval vnitřní zápas, ale na konci jsem měl jistotu – tohle je moje cesta. Už nikdy jsem pak neměl pochybnosti.

Kanonické právo pro mnohé lidi vypadá na první pohled poněkud nezajímavě. Co vás přitáhlo právě k tomuto oboru?

Upřímně řečeno jsem právo nikdy studovat nechtěl. Ale když jsem byl vysvěcen, biskup mě přesvědčoval, abych ještě pokračoval ve studiu. Vůbec se mi nechtělo, cítil jsem se spokojený v pastoraci. Nakonec mi navrhl, že bych mohl odjet studovat do Říma. Tím se situace změnila. Odjet tehdy studovat do Říma – psal se rok 1966 – bylo něco jako letět na Měsíc. Původně jsem chtěl studovat filozofii nebo pedagogiku, ale biskup rozhodl, že budu studovat kanonické právo. Nadšený jsem tím nebyl. Ale po krátké době studia se můj pohled na tento obor úplně změnil. Pochopil jsem, že právo nejsou jen samé předpisy, jak si většina lidí obvykle představuje, nýbrž především problémy, jimž je třeba nejprve přijít pořádně na kloub. Právo začíná být zajímavé teprve v okamžiku, kdy člověk začne nad problémy přemýšlet v jejich širším kontextu.

V roce 1983 jste byl členem komise, která studovala návrh Kodexu kanonického práva. Od té doby uplynulo třicet let. Plánuje se jeho revize? Pokud ano, jakých oblastí by se měla týkat?

Nad přípravou Kodexu se pracovalo víc než dvacet let. K původnímu návrhu se mohli vyjadřovat biskupové, odborníci na církevní i světské právo, teologové i sociologové. Můj obdiv ale tehdy patřil papeži Janu Pavlu II. On nebyl žádným odborníkem v oblasti práva. Když jsme mu návrh předložili, počítali jsme s tím, že ho podepíše a hotovo. Stalo se však něco jiného. Dostal jsem vzkaz, že mám přijít k papeži na oběd. Když jsem přišel, sedělo tam už sedm dalších odborníků na kanonické právo. Papež nám řekl, že si návrh dvakrát přečetl, ale pokud ho má podepsat, musí si ho ještě důkladně prostudovat. A nás prosí, abychom mu s tím pomohli. To nám vyrazilo dech. Měli jsme s ním pak čtrnáct setkání a každé trvalo tak tři čtyři hodiny.

Pokud jde o revizi Kodexu, myslím, že v hlavních bodech ho není třeba nijak měnit. Nicméně každý solidní kodex vyžaduje určitou reformu. Stále narážíme na nové skutečnosti a také jsme bohatší o nové zkušenosti. Právě ty ukázaly, který paragraf nefunguje a co a kde bychom měli definovat lépe. Každý solidní právní systém musí počítat s jistými reformami. Ostatně k řadě z nich v Kodexu kanonického práva už došlo.

Od roku 1999 jste prefektem Kongregace pro katolickou výchovu. Jak se od té doby změnila oblast katolického vzdělávání ve světě?

Když sleduji, co se za těch čtrnáct let v této oblasti událo, myslím, že máme být na co hrdi. Například počet katolických univerzit stále roste. V současné době existuje ve světě 1 500 katolických vysokých škol – dokonce i v zemích, kde žije velmi nízký počet katolíků, zejména v Asii. Například na Tchaj-wanu žije pouhé půlprocento katolíků a místní katolická univerzita patří k těm nejprestižnějším. Kvalitní univerzity jsou i v Latinské Americe, o něco horší je to zatím v Africe.

Pokud jde o nižší stupně škol, máme dvacet tisíc katolických škol, v nichž je víc než padesát milionů žáků. Během posledních pěti let jejich počet vzrostl o pět milionů a stále roste. V některých zemích je žáků na katolických školách víc, než kolik zde žije katolíků. Nedávno jsem navštívil Thajsko. Žije tam půl procenta katolíků, tři sta tisíc, ale katolické školy navštěvuje skoro půl milionu dětí. Po pádu komunismu se rozvíjí katolické školství i v zemích bývalého sovětského bloku.

Co pro univerzitu znamená, když má v názvu slovo „katolická“?

Katolická univerzita by měla reprezentovat v prvé řadě katolické hodnoty – a to v různých aspektech. Snažíme se klást důraz především na výchovu, nestačí předávat jen poznatky a dovednosti, jak se většinou děje na světských univerzitách. Poznatky vědy a techniky totiž mohou sloužit dobru i zlu. Jak mohou být zneužity, jsme dobře viděli v minulém století. Pro nás je důležitá hlavně celistvá formace člověka, aby to byl člověk poctivý, na něhož se lze spolehnout, který nelže a dokáže hájit spravedlivou věc. Důraz klademe i na duchovní stránku. Jsme přesvědčeni, že víra napomáhá lidské formaci a současně je jejím završením. Za důležitou pokládáme i formaci intelektuální, nikoliv jen jako přípravu na budoucí profesi, ale naším cílem je, aby absolventi našich škol dokázali kriticky myslet, tvořit si vlastní názor. A nepodceňujeme samozřejmě ani profesní formaci. Na katolické univerzitě se nelze vyhnout klíčovým otázkám typu: Jaký je smysl lidského života? Existuje Bůh? – To je základ její identity. My si tyto otázky klademe a jsme ochotni o nich diskutovat s každým, kdo projeví zájem.

Je Polsko stále ještě katolickou zemí?

Domnívám se, že ano, i když je to dost citlivá otázka. Samozřejmě lze být katolíkem na sto, osmdesát, padesát, nebo jen na dvě procenta. Takže jde o to, abychom dokázali těm dvouprocentním katolíkům pomoci, aby ve víře rostli, nebáli se ji vyznávat a svou vírou a schopnostmi dokázali obohacovat celou společnost.

Čím se liší polský katolicismus od katolicismu v jiných zemí?

V každé zemi je katolicismus trošku jiný. Odlišný je třeba v Latinské Americe – vidíme to ostatně na současném papeži, který má specifický způsob vyjadřování. Jan Pavel II. zdravil věřící: „Pochválen buď Ježíš Kristus,“ František říká: „Dobrý den.“ – Protože takhle se lidé v Latinské Americe zdraví. Zase jiný katolicismus je třeba ve Vietnamu, kde počet věřících stále roste. Nedávno mě navštívil jeden vietnamský biskup a říkal mi: „U nás nejsou katolíci, kteří by nechodili do kostela.“ Možná proto, že jsou ve Vietnamu stále občany druhé kategorie a že je vládnoucí režim pronásleduje. Polský katolicismus se nepochybně vyznačuje silnou citovostí, mariánskou zbožností, oblibou poutí. Domnívám se, že to jsou velice důležité rysy polské spirituality, které lidem zpřítomňují tázání po Bohu.

Na biskupa vás vysvětil Jan Pavel II., pracoval jste po boku Benedikta XVI. a nyní i papeže Františka. Nacházíte mezi nimi rozdíly?

Každý z nich byl jiný… Ale tak to má být! Jan Pavel II. otevřel církev světu, organizoval velká setkání mládeže, setkával se s představiteli světových náboženství, hovořil k politikům, setkal se dokonce s člověkem, který se ho pokusil zabít. Benedikt XVI. byl sofistikovaný myslitel, profesor, který v řadě svých brilantních projevů nastoloval téma vztahu vědy a víry – a svět, zejména ten akademický, mu pozorně naslouchal. Teď přišel úplně jiný papež – pastýř, který hovoří prostým jazykem, je bezprostřední a právě tím si získává srdce mnoha lidí. Nikdy nepřicházelo tolik lidí na setkání s papežem jako dnes. Těším se z té pestrosti. Nejdůležitější je, aby za všech okolností byli papežové věrní Kristu. A tomu se ani jeden z nich nezpronevěřil.

Jaké změny podle vás uskuteční papež František?

Na to nedokážu odpovědět. Tím spíš, že nás svými rozhodnutími každý den znovu překvapuje. Určitě mu leží na srdci, jak naše národy obohatit vírou, přesvědčit, že v Kristu je pravda, která člověka osvobozuje. Ale opravdu nejsem prorokem, abych věděl, co konkrétního udělá.

Vidíte rezervy ve vztahu Polska a Česka? Mohou být tyto vztahy – i v církevních otázkách – ještě intenzivnější?

Vztahy mezi námi jsou podle mě dost intenzivní. V Česku například v současné době působí řada polských duchovních. Pár českých kněží přednášelo naopak v Polsku. Myslím, že bychom měli spolupracovat, neboť všichni máme společnou zkušenost se životem po pádu komunismu. Dokonce musíme spolupracovat – žádný z nás není opuštěný ostrov.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou